Ten, kdo pochopí, že má zodpovědnost jen sám za sebe a učí se lásce k sobě, už ví, jak je důležité umět bránit sám sebe.

Staré rčení, že "nejlepší obrana je útok" je velice matoucí. Strach totiž vyvolává potřebu útočit, neboť vzbuzuje pocit neustálého ohrožení. Láska a přirozenost znamená žít v přítomnosti a reagovat s láskou k sobě na věci a situace, které k nám přicházejí.

Strach nás nutí žít v minulosti a bát se budoucnosti. Přítomný okamžik, v němž probíhá skutečný život, nám pak uniká. Člověk myslí na minulé křivdy a zklamání a od budoucnosti očekává totéž. Spoustu lidí pokládá za nepřátele, kteří by mu "mohli" chtít ublížit, tak na všechny útočí dřív, než se o něco pokusí. Tím si přitahuje stejnou energii útoků zvenku. Tak kolem sebe "kope", ať už k němu přichází kdokoliv. Nejvíce nakopnutí obdrží obvykle ti blízcí, kterým na něm skutečně záleží. Paradoxně tak ten, kdo se cítí ohrožený, neustále útočí na "možné nebezpečí", ovšem když skutečné nebezpečí nastane a někdo mu skutečně ubližuje, nedokáže se bránit. Většinou už nemá sílu a právě odsud nebezpečí nečekal.

Máme se učit být bdělí a žít v přítomnosti. Znamená to přijímat situace, které přicházejí, a reagovat podle svého cítění tak, jak je to pro nás nejlepší. Je běžné, že jsme schopni se zastávat druhých, své rodiny, hájit politickou stranu, postavit se za někoho, komu je ubližováno. Máme-li se však zastat sami sebe, postavit se za sebe, většinou to neuděláme. Tím ublížíme sami sobě, neboť to, co dovolíme druhým, je naše volba, naše zodpovědnost. Marně čekáme, že to za nás udělá někdo jiný. Někdy se to stane, většinou však jsme zklamaní, že hlavně ti, kterých jsme se zastávali, náhle hledí jinam. To nás má poučit, že od nikoho nemáme nic očekávat a spoléhat máme jen na sebe. Naučit se bránit a zároveň stát vždy za sebou, to je základ lásky k sobě. Je to naše právo i jediná šance, jak se vyhnout zklamání. Přestaneme očekávat pomoc od druhých a poskytneme si ji sami. Platí, že každý má vždy dost sil na svou záchranu, pokud se skutečně zachránit chce.

Odplata

Pod vlivem strachu a nenávisti došlo k vytvoření mylné představy o spravedlnosti, a tak se zrodila pomsta. Ten, kdo prožil bolest, očekává , že bolest pomine, pokud najde viníka a donutí ho trpět, jako trpí on. Mnozí zasvětili pomstě a odplatě celý život a často jsou do ní vtaženy celé rodiny, rody i národy. Vznikají boje, války, krevní msty a bolest se šíří dál, aniž by ta původní pominula, nebo se alespoň zmenšila. Odplata nehojí již vzniklou bolest, ale vytváří bolest další. Místo hledání prvotní příčiny se vytvářejí další, a tak se utrpení šíří a zdánlivě nemá konce. Tak se většina lidstva zmítá v sebezničujícím začarovaném kruhu obviňování, zloby a nenávisti. Vystoupit z něho může každý, kdo se rozhodne k láskyplnému odpuštění a smíření. Pak se bolest začne hojit a místo ní se začne šířit uzdravení.

Odpuštění

Odpuštění je zázračná léčivá energie, která nás osvobodí od bolestí, křivd, utrpení a pocitu viny. Namísto obviňování sebe i ostatních přijměme zodpovědnost za své vlastní jednání a uvědomme si, že každý je zodpovědný pouze sám za sebe, za vlastní myšlenky, slova a skutky, i za své zdraví a štěstí. Každý dostane zpět pouze následky svých vlastních činů. Stačí si připomenout, že pro všechny stejně platí zákon karmy, každému se vrátí, co vyšle, každý si vytváří příčiny, jejichž následky dostává zase on sám. Neneseme tedy zodpovědnost za činy druhých, a tudíž je zbytečné se obviňovat za to, že jsme nedokázali pomoci a za to, co je potkalo. Každý jedná na základě vlastní svobodné vůle.

Odpuštěním vyprazdňujeme svou karmickou nádobu a zbavujeme se zátěže minulosti. Odpuštění dokáže přerušit karmické řetězce a pouta. Odpuštění čistí a hojí následky traumatických zážitků, které jsou příčinami nemocí a psychických i vztahových problémů. Odpuštění neznamená, že schvalujeme to, čím nám někdo ublížil. Znamená ale, že už v sobě dál nechceme chovat bolest jako reakci na toto jednání. Pokud nechceme, nebo nejsme schopni odpustit, trestáme jen sami sebe. Tomu, kdo nám ublížil, se bez našeho přičinění stejně vše v pravý čas vrátí, neboť každý podle zákona příčiny a následku dostane zpět to, co vyšle. Tím nás tento spravedlivý zákon karmy zbavuje potřeby někomu něco oplácet a mstít se. Energie odpuštění a lásky osvobozuje duše, které jsou k sobě připoutány vzájemnými negativními činy. Všechny naše myšlenky, slova a činy vykonané ze strachu někomu způsobily bolest a v konečném důsledku ublížily hlavně nám samým. Většinou se sami sebe pokoušíme oklamat zdůvodňováním, že jsme to udělat museli z morálních důvodů, z ohleduplnosti, kvůli někomu a svým klamům pak sami uvěříme. Naučme se být k sobě upřímní a dovolme si nahlédnout až na podstatu svého jednání a nalezneme tam v hloubi strach. Strach, že někoho zklameme, zarmoutíme, že nás někdo odsoudí, bude se zlobit a nebude nás mít rád. Ale protože platí, že přitahujeme vše, čeho se bojíme, stejně se naše konání ze strachu nakonec obrátí proti nám. Proto vše, co je konáno ze strachu, způsobuje bolest a vyžaduje odpuštění, které tuto bolest odplaví. Vše, co je činěno z bezpodmínečné lásky, neublíží a odpuštění nepotřebuje. Pod vlivem strachu se dopouštíme lží, krádeží, neupřímnosti, křivd, kritiky. Ze strachu spěcháme, stresujeme se, žijeme v napětí, bojujeme, utíkáme od problému, ustupujeme druhým, jsme agresivní, potlačujeme emoce a když se v nás nahromadí, tak jim podléháme. Nevyjádřené negativní emoce se v nás hromadí, poškozují naše tělo a jejich energie k nám přitahuje stejně nabité lidi i situace. Proto je důležité, než přistoupíme k odpuštění, tuto bolest a negativní emoce vypustit tím, že je prožijeme, vyjádříme, aby pak mohly odejít a transformovat se ve světlo.

Každý je zodpovědný sám za sebe, i za to, zda se rozhodne jednat z lásky, nebo ze strachu. Proto jsou při každém ublížení stejně zodpovědní oba. Ten, kdo ubližuje druhému, koná ze strachu, který plodí agresivitu a boj proti ostatním. Ten, kdo dovolí, aby mu bylo ublíženo, koná též ze strachu, neboť láska k sobě samému nás učí bránit se všemu, co nás poškozuje. Proto je vždy třeba zahrnout do každého odpuštění následující tři fáze. Nejprve odpustit tomu, kdo nám způsobil bolest, pak požádat dotyčného o odpuštění, že jsme mu dovolili, aby nám ublížil, a nakonec odpustit sami sobě vše, čím jsme k této situaci přispěli. Třebaže jsme se neuměli bránit, mlčeli jsme, ustupovali, snášeli jsme něco, co nám ubližovalo, a báli se to změnit. K odpuštění je třeba dozrát, neboť vše má svůj čas, a také je třeba nejdříve vyjádřit všechno, co jsme ze strachu potlačovali. K tomu, abychom někomu odpustili, stačí z naší strany pouze chtít. Není nutná přítomnost toho člověka, ani o tom nemusí vědět. Vše se děje na úrovni podvědomí a jde o záležitost energie. Žádné rozumové zdůvodnění není nutné a na vědomé úrovni, i když to někomu řekneme do očí, většinou ke skutečnému odpuštění nedochází a bolest uvnitř stále zůstává. Pokud někoho požádáme o odpuštění, není důležité, zda nám odpustí, to už je záležitost jeho rozhodnutí na základě jeho svobodné vůle. Pro nás je důležité, že jsme vyslali energii žádosti o odpuštění. Překážkou v odpouštění není ani smrt někoho ze zúčastněných, neboť je vždy možné spojit se a komunikovat s jeho duší. Ta je většinou vždy odpuštění přístupná, neboť si díky němu osvobodí a nemusí traumatickou situaci znovu prožívat v další inkarnaci. Energie odpuštění působí jako zázračné uzdravení a s jeho pomocí je možno očistit sebe, všechny své vztahy a tím přispět k očištění naší planety. Tam, kde jsou války, nemoci a utrpení, schází láska a schopnost a vůle odpouštět a tím se bolest a utrpení dále navyšuje.

Ohledy

Ohledy a ohleduplnost patří mezi velmi ceněné hodnoty, které společnost přímo vyžaduje. Z hlediska lásky k sobě samému jde však o falešné hodnoty, jejichž původcem není láska k sobě, ale naopak odsunutí sebe do pozadí a upřednostnění zájmů a požadavků okolí a druhých lidí před svými vlastními. Ohledy nevychází z lásky, ale naopak ze strachu, že se naše kroky někomu nebudou líbit, nebo někomu ublíží. Mnoho lidí má v sobě zakódovaný program "hlavně, abych nikomu neublížil". Tato věta má vždy jeden zaručený důsledek: Vždy, když se jí chceme řídit, znamená to, že zcela jistě ublížíme sami sobě, neboť nejednáme za sebe, ale chceme vyhovět ostatním. Tento cíl je v první řadě zcela nesplnitelný z důvodu, že nelze zajistit, aby vše, co děláme, se všem líbilo a vyhovovalo všem. Na to je velmi výstižné přísloví "není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem". A tak nejen, že nežijeme podle svého, takže si tím ubližujeme, ale také jsme zklamaní, neboť se nedočkáme vděčnosti od těch, na které jsme se ohlíželi, protože měli stejně jinou představu. Učíme se mít se rádi, být za sebe zodpovědní a neustále si potřebujeme připomínat, že jsme svobodné bytosti a každý dostane zpět vše, co vysílá. Pokud naše myšlenky, slova a činy vycházejí z naší lásky k sobě, pak si vytváříme svou vlastní spokojenost, kterou nám nedá nikdo jiný než my sami. Druzí lidé mohou mít na naše jednání různé názory, a to je jejich svoboda. Názory druhých pro nás nejsou závazné ani směrodatné. Pro nás je důležité, zda děláme to, co cítíme, o čem jsme přesvědčení, čemu věříme. Za své jednání jsme zodpovědní jen my sami a pouze my obdržíme následky. Vždycky si připomeňme, že vše, co je láskyplné k nám, je láskyplné i k ostatním. Přesto se ostatní mohou cítit poškození, nespokojení či ukřivdění. Důvodem je obviňování druhých za vlastní problémy. Nezbývá než respektovat, že každý může reagovat jinak a hodnotit situaci podle svého stupně poznání. Důležité je žít si po svém a stát se nezávislým na mínění ostatních.

Odvaha

Největší odvaha je být sám sebou. Znamená to být svobodný, uvědomovat si svou zodpovědnost za sebe, jednat dle svého přesvědčení, stát si za svým a zároveň respektovat svobodu ostatních. Často sbíráme odvahu říkat i to, co není líbivé a populární. Upřímnost pramení z lásky, která je otevřená a přímá. Ze strachu vzniká přetvářka a lež. Právě ze strachu se ohlížíme na možné reakce druhých lidí a vymýšlíme komplikované kombinace na místo jasné a stručné pravdy, kterou si neodvažujeme vyjádřit. Odvahou je umět říci "ne", bránit se tomu, co nás poškozuje, vyjádřit co cítíme, být upřímní a otevření, projevit své city a pocity. Odvahou je žít svůj vlastní život podle své svobodné volby, bez ohledů na požadavky, nátlak či očekávání okolního světa. Odvahou je nechat ostatní jít svou vlastní cestu a nezasahovat jim do života. Odvaha pramení z lásky a upřímnosti. Odvahou je přiznat si vlastní chyby, omyly, přešlapy a pády, neboť patří k životním zkušenostem. Pouze tehdy, když přiznáme sami sobě pravdu o nás samých, jsme schopni se poučit. Pak nazýváme věci pravými jmény, odhalíme příčiny, skutečné následky a hlavně můžeme učinit změny. Jen tak se vyvarujeme zbytečného opakování všeho, co nám už jednou přineslo bolest, utrpení a nepříjemné prožitky. Odvahou je přijmout se se vším, co k nám patří, s láskou si odpouštět a začínat stále znova.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.