"Dříve jsem byla hodně žárlivá," říkala paní Anna. Manžela jsem tím deptala a nemělo to vcelku žádné reálné opodstatnění. Včera jsme přišli na večírek a při pohledu na jednu ženu mě opět přepadl nával žárlivosti: zase jsem si připomněla okamžiky z minulosti, kdy jsem ji a manžela podezírala. Vím, že je to hloupé, ale ta bolest mnou projela jako nůž! Jak mám věřit v něco dobrého? Vždyť já v sobě mám jen prázdnou díru, kde necítím a nevím nic, a potom mě čas od času zasáhne neklid, bolest, zmatek. Ve mně asi žádné dobro nebude. Kde tedy je to dobro, o kterém mluvíte? Proč vy o něm víte a já ne? Jak to, že vy ho v sobě máte a já ho nevidím? Kdybych ho v sobě měla, tak bych o něm přeci věděla a do takovýchto situací bych se už nedostávala, anebo bych alespoň věděla, jak je zvládnout!"

Paní Anna se ptá: "Kde se vzala bolest, která mnou projela jako nůž? Proč nevím, že v sobě mám dobro? A mám je v sobě vůbec?" Podobnou otázku, jakou dávala paní Anna mně, jsem nedávno položila Ing. Janu Konfrštovi při jednom z jeho Povídání. Říkala jsem: "Honzo, podívej. My, kteří tady dnes jsme, se snažíme vyjít ze svých zmatků a dostat se do větší pohody. A to je úsek cesty, který ty už máš zvládnutý. Ale jednou jsi byl tam, kde jsme teď my. Tak nám prozraď, jak jsi to udělal. Jak jsi došel až do úplné harmonie, kdy nejenže cítíš podporu Dobra, ale přímo víš, že Dobro existuje – neprožíváš strach, jsi v trvalém klidu a ničím se netrápíš?

Otáčejme se ke zlu zády

Čekala jsem nějaký prostý návod, ale on mi řekl: "Bohunko, vždyť já vám to říkám stále a pořád dokola. Cesta na lepší znamená otočit se ke zlu zády. A vytrvat. Otáčejte se ke zlu zády stále a opakovaně. V ničem jiném to skutečně není. Já jsem také nic jiného nedělal. Žádný fígl neexistuje. Znáš scénu z pohádky o královně Mab a Merlinovi? Tam, kdy Mab útočí na Merlina a ostatní lidi se slovy: Ale vy se se mnou musíte bavit! A co udělal Merlin a s ním i ostatní? Otočili se k ní zády. A ona – coby představitelka zla? Jak pokračovala? Měla i potom nad nimi moc, mohla jim ubližovat? Nemohla. Tím, že se k ní všichni otočili zády, její moc skončila. Už jsi někdy viděla zlo, které by se zvětšovalo, když se jím nezaobíráš?" Vždycky volíme minimálně ze dvou možností: oživujeme zlo, anebo dobro. Zůstaneme-li v prožitku žárlivosti či bití bičem – zlo akceptujeme, stojíme k němu čelem, oživujeme je tím, že je bereme na vědomí. Ale když se k němu otočíme zády, mizí. Otočením se ke zlu zády pozornost automaticky posíláme jinam: můžeme začít myslet na dobré věci.

Jestli paní Anna zůstane ve zlu (v bolesti), když ji zasáhne paprsek žárlivosti, anebo si řekne: "A dost!" Nepoddám se tomu, vždyť je to hloupost, trápit se věcí, která nemá reálné opodstatnění, a udělá od nepříjemného pocitu čelem vzad, to je na ní. A proč prožitek bolesti přišel? Asi ještě není ze své žárlivosti venku, a proto potřebovala toto prozkoušení. Když neuspěje a v bolesti se utopí, prožije si něco podobného znovu. S tím nic nenadělá, tak je zařízený náš pozemský svět. Nechce-li se však ještě někdy v budoucnosti dostat do stejné situace, musí současný nepříjemný moment zvládnout co nejlépe. Jak? Otočit se k němu zády! Co to znamená? Odpuštěním neboli přijetím všeho, i toho, čemu nerozumí, se uvolní z bolesti. Musí odpouštět domnělé podvodnici, svému manželovi i sobě, a to tak dlouho, až se z nepříjemných pocitů vyváže. Pak se musí rozhodnout, co udělá, jestliže se jí podobná věc v budoucnosti ještě přihodí. Váhat s nápravou bolestných věcí, zdržovat se domněnkami, že žádné dobro v sobě asi ani nemáme, to je přilévání vody na pekelný mlýn: čert se raduje a my se točíme stále dokola a nikam to nevede. Zlu popřávat sluchu nemusíme, v moci každého je otáčet se k němu zády. Dá to práci, ale stojí to za to. Stagnace na místě, které bolí a nevyhovuje nám, to nemusí být naše konečná – můžeme po spirále vývoje postoupit výš.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.