Velikonoce byly původně pohanské slavnosti na prahu jara, oslavou přechodu ze zimní tmy do světla, vstupu do nového života. Slaví je téměř všechny národy po jarní rovnodennosti, a to buď ve spojení se solárními, nebo s lunárními motivy. Velikonoce jsou také nejstaršími křesťanskými svátky, památkou na Kristovo umučení a zmrtvýchvstání.

Jejich kořeny jsou pohanské i židovské. Svátky Pesach sahají až do pohanského dávnověku, ale s hromadným odchodem Židů do Egypta se staly slavností dějin spásy. Křesťanské Velikonoce převzaly hodně z předkřesťanských symbolů, ale dosadilo je na Kristův přechod ze smrti do života. Když se probíráme velikonočními pohlednicemi, nacházíme v jejich obrazových motivech symboliku vycházející jak z oslav nadcházejícího jara, tak motivy církevní. Předkřesťanské svátky spjaté s pravidelnými proměnami v přírodě, především vegetačním cyklem, se spojovaly především se zemědělskými pracemi. V Malé encyklopedii Velikonoc o tom Valburga Vavřinová píše:

"Křesťanství se nevyvíjelo izolovaně. Bylo součástí složitého multikulturního prostředí ovlivněného helénisticko-hebrejskými tradicemi. Podle selského kalendáře začínají křesťanské velikonoční svátky v době započetí jarních prací a končí v době sklizně. Oslava Kristova velikonočního tajemství historicky navázala na jeden z nejdůležitějších židovských jarních svátků, Pesach. V antickém světě bylo vítání přicházejícího jara, nového vegetačního období a v přeneseném slova smyslu oslava vítězství života nad smrtí, spojeno s řadou starobylých svátků a slavností, jejichž úkolem bylo zajistit plodnost stád a bohatou sklizeň. Svátky jara byly důležitou součástí i kultury slovanských a germánských kmenů, postupně se podvolujících šířící se christianizaci. Vlivem křesťanství se vztah člověka ke světu změnil, ale předcházející zvyky úplně nevymizely. Církev se s nimi po marných pokusech o jejich vymýcení mnohdy smířila a přetvořila je jako součást křesťanských oslav. Jejich dozvuky dodnes oživují křesťanské svátky jara a dodávají jim půvab a kouzlo různorodosti."

Ježíš jako historická osobnost?

Nejen ukřižování, ale i jeho narození zůstanou pravděpodobně už navždy tajemstvím. Všechno, co o něm dosud víme, jsou vlastně jenom hypotézy, odkazy na evangelia a spekulace. Nicméně záhady kolem Ježíšova původu až po jeho ukřižování, okolnosti kolem Velkého pátku jsou pro současné vědce stálou výzvou, aby se je pokusili popsat jako události historické. Už proto, že Velký pátek je vyvrcholením osudů, které se staly zdrojem nejrozšířenější víry na světě. Ponecháme-li stranou vykoupení hříchů světa, zůstává stále nezodpovězena otázka, za co byl Syn Boží tak krutě potrestán? V té době bylo kazatelů, kritiků kněží, blouznivců a mesiášů až dost. Za to se, podle historiků, tak vysoké tresty neudělovaly. Že byl v nesprávný čas na nesprávném místě? Ne. Ježíš si místo a čas vybral sám. Místo – Jeruzalém, doba – svátek Pesach. Na jedné straně tisícihlavé davy poutníků, na druhé straně z toho vyvěrající nervozita Římanů a i vysoce postavených Židů, obávajících se vzpoury, protože Pesach je i svátek připomínající osvobození židovského národa z egyptského otroctví. A Ježíš jako vůdce možné vzpoury? To jsou nekonečné řady otazníků. Evangelia vznikala ex post, většinou s odstupem mnoha desetiletí a navíc jako nezbytnost pro další šíření křesťanské víry. Sám Pavel v jednom ze svých Listů Korintským říká: "Ačkoli jsme dříve viděli Ježíše po lidsku, nyní už ho takto neznáme…"

James D. Tabor, religionistický a biblický badatel, v knize "Ježíšova dynastie. Skryté dějiny Ježíše, jeho královské rodiny a zrození křesťanství" se snaží na základě raných křesťanských dokumentů a nejnovějších objevů z archeologických vykopávek o pojetí Ježíše jako lidské bytosti na pozadí historických událostí té doby. Například v otázce jeho nemanželského původu. To, že Josef nebyl jeho otcem, není jen informací čtyř evangelií. Existuje ještě jedno evangelium. J. D. Tabor píše, že v Horním Egyptě v místě zvaném Nag Hammádí "objevil arabský rolník při kopání kvůli hnojivu Tomášovo evangelium. Bylo zapečetěno v hliněném džbánu a pohřbeno na poli spolu s dalšími ztracenými křesťanskými texty; všechny byly napsány na papyry ve staré kopštině. Pravděpodobně byly ukryty ve 4. století, aby byly ochráněny před ortodoxními křesťany, kteří by je zničili jako "kacířské". Mnoho badatelů je datuje do 2. století po Kr. Jsou to zjevně nejvzácnější ztracené křesťanské dokumenty objevené za poslední dva tisíce roků. Evangelium obsahuje 114 Ježíšových výroků. Někteří mu říkají ‚páté evangelium’, protože doplňuje tolik chybějících částí Ježíšova učení, jinak ztracených a zapomenutých. Ke konci souboru říká Ježíš ve výroku č. 105 svým učedníkům: Nazývají toho, kdo zná svého otce a svou matku, synem nehodné. Mnoho badatelů nachází v tomto záhadném výroku ozvěnu oné ošklivé nálepky, které musel Ježíš čelit po celý život – totiž, že jeho matka Marie otěhotněla mimo manželské lože. Tomášovo evangelium neobsahuje žádný příběh o narození nebo odkaz na Josefa či panenské početí, ale zdá se, že tu v tomto textu máme jistý odraz příběhu o nemanželském původu. Naznačuje, že obvinění bylo nespravedlivé a že Ježíš znal okolnosti svého narození i totožnost svého nejmenovaného a nepřítomného otce. Nebyl-li Ježíšovým otcem Josef, kdo jím mohl být? A jaké okolnosti vedly k tomu, že Marie byla obviňována ze smilstva a označována za "nehodnou"? Jako historickou jistotu se to pravděpodobně nikdy nedovíme. Kdybychom měli vyplnit Ježíšův rodný list, museli bychom v něm uvést "otec neznámý". Ale případ není ještě nadobro uzavřený. Existují příběhy a pověsti, které kolovaly docela časně, a je tu jedno jméno – Pantera – jež jako by se vynořovalo hned tu a hned tam s jistou důsledností." V Galileji tím jménem označovali zprvu i Ježíše.

Pravda podle Essenských?

Zamyšlení nad okolnostmi kolem Kristova narození nás vzdálilo od událostí kolem Velkého pátku a Velikonoc. Nicméně pro určité osvětlení je třeba dodat, že v roce 1859 byl v Německu v Bingerbrücku nedaleko Bad Kreuznachu objeven náhrobní kámen jakéhosi Tiberia Julia Abdy Pantery, římského vojáka. Na tom by nebylo nic zvláštního. Víme, kam až zasahovaly římské državy. Zajímavé na tom všem je, že Pantera byl žid a zemřel v první polovině prvního století po Kristu. Bylo mu dvaašedesát. A hlavně – do Německa přišel z Palestiny, z místa vzdáleného jen kus od Galileje. Navíc byl věkově blízkým současníkem Ježíšovy matky Marie. Náhrobek je uložený v muzeu Römerhalle. Mohl by být Pantera Ježíšovým otcem? Tabor si klade mnoho otázek, ale na mnoho jich také odpovídá.

A pak je tu další věc, která by mohla Ježíšovu cestu, jež směřovala ke kříži, osvětlit. Podle pergamenového svitku – Listu staršího řádu essenských v Jeruzalémě zaslaného staršímu řádu v Alexandrii, objeveného v alexandrijské knihovně jistým členem abysinského obchodního družstva, ve kterém se říká, že (Ježíš): "Zplozen byl jedním essenským, kterého žena ta (rozuměj Marie) za vyslance pokládala. Tato žena byla veselé povahy a hledala v žití vždy nadobyčejné a těšila se z toho, co pochopiti nemohla. – Avšak náš essenský bratr čin svůj doznal, zaň pykal, a proto řád náš v tajnosti dítě vyhledal a opatřoval. A Josef, muž to, jenž zkušený byl v životě a měl svoje náhledy o pravdě, byl zástupci našeho řádu povzbuzen, aby ženu neopouštěl, aby svoji víru o svatém skutku tím nezkazil a dítěti tak dlouho otcem byl, až jej náš řád jako syna bude moci převzíti…" Co když…, ale to by byla už vyslovená spekulace… Stejně tak, jako v legendě o svatém grálu, kalichu, do něhož byla zachycena Ježíšova krev při jeho ukřižování. San Graal (Svatý kalich) prý nebyl původní název, ale zněl Sang Royal – královská krev.

Odhlédneme-li symboliku vykoupení hříchů světa, to, že kázal proti kněžím, vydával se za židovského krále a Mesiáše, by podle historiků samo o sobě na tak krutý trest nestačilo. Podobných proroků byla řada. Ať už legendy a evangelisté vyprávějí cokoliv, nezpochybnitelným faktem zůstává, že křesťanství má ve světě skoro dvě miliardy stoupenců a jako každé náboženství je především otázkou víry.

Velikonoční symbolika

Přechod ze tmy do světla, ze smrti do života doprovázely také různé rituály a obyčeje. Například svlečení starých a oblečení nových šatů. Uhašení starého a zažehnutí nového ohně a světla, vylití ustáté a načerpání čerstvé vody, vylévání svěcené a křtící vody před Velikonocemi a nové svěcení o velikonoční noci, odstranění starého chlebového těsta a večeře s čerstvě upečeným chlebem z nové úrody. Starým symbolem je vejce, jehož skořápka praská pod tlakem nového života. K rituálu Velikonoc také patří oběť spojená s večeří, často jehně snad dávný symbol slunce, především v podobě berana.

Velikonoce časem zasvěcení

Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, Boží hod velikonoční. Večerem na Zelený čtvrtek začíná Ježíšovo utrpení, památka na Poslední večeři Páně, obřadné mytí nohou apoštolům, modlitba v Getsemanské zahradě, zajetí… Na Zelený čtvrtek umlkají zvony i varhany v kostelech. Mlčení zvonů je výrazem pokory. Odlétly do Říma a vrací se, až když je Ježíš uložen do hrobu. Obřad mytí nohou má zřejmě základ v časném vstávání a chození pro vodu k vodním zdrojům. Ale ve starověku souvisel také s vírou, že v pramenech a řekách sídlí božstva, voda byl posvátný, očistný živel. Na Zelený čtvrtek odpoledne se už nepracovalo. Po západu slunce vykropil hospodář dům svěcenou vodou. Také se říkalo, že ten, kdo sní pečivo před východem slunce, toho že had neuštkne. Nebo se házel chléb do studny, aby nevyschla. K dalším obyčejům patřil také zvyk protáhnout provázek medem a uvázat ho ještě před východem slunce kolem stromu, aby bylo hodně dobrého ovoce.

O Velkém pátku Ježíšovo utrpení na kříži vrcholí. Lidé věřili, že se otevírají hroby a mrtví přicházejí mezi živé, že země puká. Podle legendy se v okamžiku Ježíšovy smrti roztrhla opona oddělující v jeruzalémském chrámu velesvatyni od ostatních prostor. Na Velký pátek se také nesmělo prát, protože by se pralo v Ježíšově krvi. Naproti tomu namočit se v potoce před východem slunce znamenalo ochránit se před kožními chorobami. Toho dne měla voda zázračnou moc. Stačilo s ní vykropit světnici a hned bylo po hmyzu. Také se věřilo, že na několik hodin vyjedou z Blaníku rytíři, aby zjistili, zda zemi nehrozí nějaké nebezpečí.

Bílá sobota byla posledním dnem předvelikonočního půstu. Byla přípravou na oslavu Velké noci, očekáváním Kristova vzkříšení, poslední přípravou na oslavu Božího hodu velikonočního. Slavnost začínala svěcením ohně. Hospodyně rozžehla oheň polínkem z ohniště, které kněz požehnal. Oheň jako síla Ducha svatého, svíce, svěcení vody, obnovení slibu, bílá roucha, bohoslužba slova… a Boží hod velikonoční – Zmrtvýchvstání… Potom Velikonoční pondělí, pomlázka.

Zajíc, který snáší vajíčka

Obyčeje a rituály předkřesťanských svátků jara se prolínají s církevními, vlastně je už nikdo nerozlišuje, ani se příliš nezamýšlíme nad jejich smyslem. Prostě jsou tu. Proč se hledají pod stromy na zahradě vajíčka, která snesl zajíček, odkud se vzal zvyk obdarovat děti vajíčky a proč na některých obrazech doprovází Pannu Marii zajíc.

Zajíc je symbolem věčného života a zmrtvýchvstání, věřilo se, že vůbec nespí, byl spojován s Ježíšem, který přemohl spánek smrti. Ve starém Egyptě byl zajíc symbolem zmrtvýchvstání boha Osirise, v antické mytologii sloužil bohyni Hekaté, k bohyni Afrodité patřil jako symbol štěstí, v germánské a anglosaské mytologii byl spojován s postavou bohyně Ostary. Na některých středověkých obrazech bývá zobrazen u nohou Panny Marie jako symbol vítězství čistoty nad hříchem, požehnaná plodnost. O Velikonocích byl spojován s Ježíšovým vzkříšením ze spánku smrti.

Zvyk obdarovávat děti vajíčkem, symbolem života, od velikonočního zajíce však není příliš starý, vychází patrně z povídky Kraslice, o dceři burgundského vévody, jejíž manžel musel odjet do války a ona byla i s dětmi vystavena zlobě odmítnutého ctitele. Útočiště jí poskytla rodina uhlíře, která ji naučila chovat slepice a používat jejich vajíčka. Jednou o Velikonocích se rozhodla uspořádat velkou slavnost. Vyšla do zahrady, vyhloubila pod stromy jamky a vrátila se k dětem řkouc:

"Vám ještě povím, proč imy z plna srdce radovati se máme že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Mezitím, co mluvila s dětmi, dívka jmenovala se Marta, roznesla malovaná vejce do jamek pod stromy. Děti pak nechtěly věřit, že by slepice mohly snášet tak krásná vajíčka. Martina sestřička řekla… ‚slepice ovšem nesnášejí tak krásných vajec. Já dokonce myslím, že snesl je zajíček, který vyskočil z jalovce a utekl, když jsem tam hnízdečko chtěla dělati.‘ A všechny děti se smály a pravily žertem: Zajíc snáší pestrá vejce." Autorem té povídky je Krištof Šmíd.

U nás snad nejstarším velikonočním obyčejem je pomlázka – šlehání děvčat, aby omládla a pochůzky provázené koledou. Jak zmiňuje Valburga Vavřinová v Malé encyklopedii Velikonoc – která dává velice fundovaný a ucelený pohled na dobu těchto svátků – nejstarší záznam u nás je od pražského reformního kazatele Konráda Waldhausera (1326 - 1369), byl jako připomínka na bičování Krista, nebo mrskání lidu v Jeruzalémě, když se začala šířit zvěst o Kristově zmrtvýchvstání. Ať už je postava Ježíše jakkoli záhadná, ať byla, či nebyla jeho smrt "mdlobným spánkem", ať věříme či nevěříme na zázrak zmrtvýchvstání, ať byl či nebyl Essejec, všechno je a zůstane otázkou víry. James D. Tabor řekl, že "Kombinace nedávných archeologických objevů a nalezení dávno zapomenutých textů nám poskytuje novou perspektivu na zrod křesťanství. Pochopení vzniku tohoto největšího světového náboženství nám nabízí nejen hlubší vhled do minulosti, ale otevírá také zcela novou cestu, jak pohlížet na křesťanství v naší době."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2011.