Miluji rybaření. Neznám krásnější odpočinek než sedět u horského potoka a vdechovat nádherně svěží chladný vzduch. Nejčastěji rybařím u jezera, v kalifornských horách blízko domova. Každý rok, hned jak zmizí sníh, naložím rybářské náčiní a vyrazím na lososy.

Před mnoha lety jsem na jedné z těchto výprav míjel malou přehradu, díky které vzniklo horské jezero. Zajel jsem ke břehu a začal si vyndávat pruty, když jsem náhle zaslechl výstřel z pušky a kousek nad hlavou mi hvízdla kulka. Dost mě to překvapilo, protože v té oblasti byl lov přísně zakázán. Navíc to bylo poprvé, kdy jsem se na rybářské výpravě tak vysoko v horách s někým setkal. Přikrčil jsem se za auto a opatrně se vyklonil. Nikdo nikde. Prásk! Prásk! Další dvě rány. Potom po horské stezce sešli čtyři mladíci. Jeden zvedl pušku a vypálil. Přes cestu přeběhla kočka a zajela do keřů. "Hele! Co to ksakru vyvádíte?" rozzlobil jsem se, když se trochu přiblížili. "Tady se nesmí lovit". "Střílíme jen po pitomý kočce," odsekl největší chlapec. Další chlapec opět vystřelil po kočce, pořád ještě přikrčené za balvanem. "No tak mládenci. Proč byste zabíjeli bezdůvodně malou kočku?" přemlouval jsem. "Copak kočka má nějakou cenu?" ušklíbl se jeden z chlapců. "Co třeba deset dolarů?" nadhodil jsem. Prásk! Další kulka směr ke kočce. "A co takhle sto dolarů?" "To by šlo!" navrhl nejvyšší chlapec a opět vystřelil na kočku.

Už týdny jsem šetřil, abych si mohl koupit starší člun a přívěsný motor a mohl rybařit i dál na jezeru. V kapse jsem měl sto deset dolarů. "No dobře, ty peníze vám za kočku dám, hlavně ji nezabíjejte!" souhlasil jsem. Chlapci zvážněli a chvíli na peníze zírali. Nejvyšší chlapec si je vzal a všichni čtyři rychle zmizeli. Začal jsem hledat kočku. Trvalo víc než hodinu, než mi kočka začala důvěřovat natolik, aby se nechala chytit. Chvíli jsem ji hladil a pak ji dal do auta. Do kufru jsem dal náčiní a rozjel se k obchůdku na rozcestí. Majitele krámku jsem se zeptal, jestli se někomu v okolí neztratila kočka. Došel k autu a okénkem se na kočku podíval. Vzpomněl si, že o kousek dál bydlí děda a ten už týden hledá kočku. Starý pán je z toho moc nešťastný, protože kočka patřila jeho ženě, která před pár měsíci zemřela.

Majitel krámku starému pánovi zavolal a pozval ho na kávu. Chvíli jsme čekali a pak dveře otevřel shrbený šedovlasý stařeček, který vypadal nejmíň stoletý. Pomalu došel k další židli, posadil se mlčel. "To je jeho kočka", vysvětlil majitel. Starý pán zaťukal hůlkou o podlahu, majitel k němu přiběhl a děda mu cosi pošeptal a podal mu kus papíru. Majitel se usmál, vzal stařečka za loket a vyvedl ho ven k dodávce. Oknem jsem sledoval, jak starý pán bere kočku do roztřesených rukou a láskyplně ji tiskne k hrudi. Když se majitel krámku vrátil, rázně jsem se zvedl. "Radši pojedu", oznámil jsem. "Za nalezení kočky je odměna", upozornil majitel. "O žádnou nestojím", namítl jsem, ale majitel mi dal do ruky kus papíru. Podíval jsem se na něj a zjistil, že je to šek na hotovost ve výši 2500 dolarů.

Překvapeně jsem povytáhl obočí. "Nelamte si s tím hlavu, ten šek je jenom hračka. Co tomu dědovi umřela manželka, dost mu haraší v cimbuří", vysvětlil majitel. Šek jsem přeložil a bezmyšlenkovitě ho strčil do kapsy.

"Hádám, že jen idiot by věřil, že někdo je ochotný zaplatit takové peníze za obyčejnou kočku!" zasmál se majitel krámku. "Přesně tak! Máte pravdu!" Doma mi manželka vyřídila vzkaz od kamaráda. Zná prý člověka, který prodává použitý motorový člun a byl by ochotný přistoupit na měsíční splátky. Zavolal jsem člověku s člunem, optal se na parametry a stav plavidla a zeptal se na cenu.

"Dva a půl tisíce, když zaplatíte hotově, tři tisíce, když budete splácet". Slíbil jsem, že se ozvu nejpozději za hodinu, a jen tak pro jistotu jsem zavolal do banky a nadiktoval jim číslo šeku a jméno stařečka, který mi ho vystavil. Požádal jsem, aby ověřili jeho pravost a zavolali mi. "Ten šek je v pořádku," ujistila mě o deset minut později úřednice a pobaveně se zasmála. "Proč vám to připadá legrační?" zajímal jsem se. "Víte, pane Kisere, když jsem volala do té druhé banky a ptala se na šek, dozvěděla jsem se, že ho vystavil největší boháč v jejich okrese. Patří mu prý všechny dřevařské firmy v té části Kalifornie". To ovšem nebylo poslední překvapení. Když jsem se večer zajel podívat na člun, zjistil jsem, že je skoro nový. Byla to výhodná nabídka a já jsem s jeho majitelem podepsal kupní smlouvu. A když jsem uviděl jméno člunu, pochopil jsem, že to tak bylo souzeno. Jmenoval se totiž "Milovník koček".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.