Za svůj život jste si jistě přáli nejmíň milion různých věcí. Přemýšleli jste však někdy o svých přáních? Co je vlastně jejich podstatou a nejsou vám spíš ke škodě než k užitku? Zřejmě namítnete, že je to hloupost. Proč byste si přáli něco, co vám škodí? Takových přání je však paradoxně mnohem víc než těch, z nichž vám plyne skutečný přínos…

Mám velmi dobrou přítelkyni. Je to inteligentní, vzdělaná a nesmírně pracovitá žena. Mám ji moc ráda, vždy mě vyslechne, když to potřebuji, a snaží se pomoct, je-li to jen trochu možné. Své rodině je zcela oddaná a skočila by pro ni třeba do ohně. Navzdory tomu, že ji mnozí v jejím okolí vnímají jako člověka, který si zaslouží úctu a sympatie, není ve svém životě příliš šťastná. Už dlouhá léta sní o tom, jaké by to bylo žít podle svých vysněných představ, ale stále se jí to nedaří. Mrzí mě to, neboť příčina je více než zřejmá, ale ona jí nechce, nebo nedokáže porozumět.

Když se přání neplní

Moje kamarádka, říkejme jí třeba Milada, už téměř dvacet let touží po pěkném malém domku se zahrádkou v příjemné městské čtvrti, kde je klidné a útulné prostředí, milí sousedé a alespoň kousek zeleně. O místě, kde ráno zpívají ptáci, kde nejezdí příliš mnoho aut a kde lidé k sobě mají mnohem blíž než v šedé anonymitě sídlišť.

Takové přání není nijak nereálné a s trochou dobré vůle se již dávno mohlo proměnit ve skutečnost. Kdysi jsme se vídávaly velmi často a já si vzpomínám, že snad nebylo dne, aby si – alespoň ve svých představách – svůj vysněný domov s hlubokým povzdechem nepřipomněla. Zvláštní, jak silně a vytrvale může člověk po něčem toužit, a přesto to nikdy nezíská. Dokonce se tomu ani o krok nepřiblíží.

Nedávno jsem přijela Miladu navštívit a nestačila jsem se divit. Místo půvabného rodinného domku mě udaná adresa zavedla na rozlehlé sídliště, což by samo o sobě nebylo ještě nic zvláštního. Dům, kde Milada bydlí, je však přímo "perlou" mezi tamějšími obytnými bloky. Na chodníku před vchodem se válí spousta odpadků, jež zcela udusily květinové záhonky, které se tu kdysi snažil někdo založit. Vchodové dveře, jakož i zdi uprostřed vstupní haly jsou počmárané vulgárními kresbami a z bytů v horních patrech ve dne v noci burácí hlasitá hudba. Pouze za jediné odpoledne se tu třikrát zastavila hlídka městské policie, aby zpacifikovala hlučné spolunájemníky, avšak marně. Hudba ztichla pouze na pár minut. V tu chvíli se v bytě opodál rozhořela ostrá hádka. Stěny v panelových domech nejsou pří-liš silné. Do našeho rozhovoru vstupovaly co chvíli výhrůžky a velmi peprné nadávky.

…není to vinou okolností

Milada mě s omluvným úsměvem pozvala dál. Nemohla si totiž nevšimnout mého lehce zděšeného výrazu. Musím říci, že byt měla zařízen velmi vkusně a útulně, s jemností a noblesou sobě vlastní, kterou vždy doslova oplývala. Tím více mi přišla absurdní neutěšená okolní atmosféra, která se sem neúnavně dobývala neustálým hlukem, tupými ranami do podlahy a hlasitým křikem věčně rozhádaných nájemníků. Usedla jsem do měkkého koženého křesla a Milada na stolek přede mnou postavila voňavou kávu v křehkém šálku z pravého míšeňského porcelánu – památce po babičce. Za chvilku odběhla do kuchyně pro jablečný závin, který již zdálky úžasně voněl a stejně úžasně chutnal. Jak by ne – moje kamarádka je vášnivou ctitelkou Marie Sandtnerové a jejích cukrářských receptur.

Povídaly jsme si o všem možném. O rodině, manželství, dětech, práci… pouze tématu "můj vysněný domov" – dříve tak oblíbenému – se Milada snažila důsledně vyhýbat. Nedalo mi to však, takže jsem to nakonec byla já, kdo zavedl řeč na místo, kde přítelkyně nyní bydlí.

V tu chvíli "přešla do útoku". Během následujících patnácti minut ze sebe vychrlila spoustu hněvivých a lítostivých slov, která v sobě dusila již zřejmě velmi dlouho a jejichž podstatu lze shrnout několika větami: "Vždycky jsem věděla, že jsou to všechno jenom fantazie." "Kde bych asi tak vzala peníze na nějaké slušné bydlení?" "Je to strašné a bude to čím dál horší." "Holt už to musím nějak vydržet, pokud se z toho dočista nezblázním."

Brzy mi bylo jasné, v čem je problém. Milada si "vysnila" pravý opak toho, co nazývala ideálním domovem. Žila touto představou dnes a denně a neustále ji posilovala dalšími stesky. V podstatě si tenhle příšerný barák sama "zhmotnila".

Bylo to totiž její "přání", mnohem silnější než to, které pracovalo s představami krásného a útulného domova. Že je to nesmysl? Ale kdepak!

Nebezpečí utkvělých myšlenek

Zde se dostáváme k další důležité podmínce úspěšného přání si: je třeba zbavit se utkvělých myšlenek a svou pozornost zaměřit na to, co si opravdu přejeme – trvale a s pevnou vírou v úspěch. To vůbec není jednoduché.

Utkvělé myšlenky jsou neuvěřitelně silná přání, na jejichž síle nezmění nic ani fakt, že je vysíláme nevědomě. Jejich dopad je stejně devastující jako v případě, že bychom si takové věci skutečně přáli. Těmito nevědomými přáními často brzdíme svá vědomá přání, nebo ještě hůř – převracíme je v jejich pravý opak.

To byl i případ mé kamarádky, která dlouhá léta snila o krásném domově, ale zároveň se trápila pochybnostmi, co nastane, když to nevyjde, kde skončí, jak se smíří s tím, že nikdy nebude mít vlastní dům.

Všichni máme svá tajná přání. Ale ruku na srdce – jak často na ně během dne myslíme? Jak často si je vizualizujeme a jak dlouho se jimi zaobíráme ve svém každodenním životě? Pět, deset minut? Možná ani to ne. Zbývajících 23 hodin 50 minut nevěříme, že to funguje, považujeme všechno jen za "humbuk", vždyť splnění svých přání si stejně nezasloužíme. Jsme přece tím, kdo prohrává. Štěstí mají vždy ti druzí.

Je vám to povědomé? A co myslíte, které z těchto přání má větší sílu? Které je dlouhodobější a mocnější?

Svou vírou se oddělujeme od plnosti života

Již od dětství vytlačujeme ze svého života různé věci a nahrazujeme je mnohdy zcela odlišnými představami, které přejímáme do svých rodičů, prarodičů, sourozenců a učitelů. Všechno, co jsme se od nich naučili, to, jak se k nám chovali, co nám říkali, jak řešili své vlastní problémy, jak se projevovali v partnerském vztahu, jak se stavěli na odpor světu, to vše nás silně zformovalo.

Vyrostli jsme do jejich světa, převzali jsme jejich myšlenkové modely, aniž bychom zkoumali jejich upřímnost či pravdivost. Od té doby omezujeme své vnímání na věci, v něž věříme. K tomu, v co nevěříme, nemůže v našem životě dojít. Svou vírou se tak oddělujeme od plnosti života.

Je tedy nezbytně nutné, abychom tyto myšlenkové modely rozpoznali, uvědomili si, odkud pramení, které události k nim vedly, které osoby tyto věty neustále používaly a měly o sobě tyto představy. A kdo nás znovu a znovu utvrzoval v tom, že máme určité vlastnosti. Zamyslíme-li se nad těmito otázkami, ve stavu klidu a uvolnění, kdy nebudeme nikým a ničím rušeni, budeme sami překvapeni, jak už dlouho zapomenuté obrazy vyplavou opět na světlo.

Události, které jsou zdánlivě již dávno za námi, ale ještě dnes formují naše představy. Začneme-li nyní rozpoznávat, že jsou to jen převzatá přesvědčení a nikoli jediná platná pravda, změní se náš postoj k nám samotným. Budeme na sebe pohlížet jinýma očima a nebudeme si už tak jistí tím, o čem jsme byli doposud pevně přesvědčeni. A to je dobře, neboť to ubírá na síle našim negativním pokynům, které vysíláme do vesmíru.

Nevytvářejme stav chtění

O tom, jak lze správně formulovat naše přání, aby přineslo kýžený výsledek, jsme se již zmínili v předcházejícím díle, kde jsme varovali před negativní formulací typu: "Nechci být nemocný," Nepřeju si žádné problémy." apod.

Existuje však ještě další velká chyba, která brání v plnění našich přání, ačkoli se to na první pohled vůbec nezdá. Své touhy mnoho lidí formuluje stylem: "Přeji si, aby…," "Moc bych chtěl…," "Toužím po…," atd. Přestože to myslí dobře, do vesmíru vysílají zcela jiné poselství, než jaké zamýšleli. Svému přání se tak nepřiblíží ani o krok, ba co víc, stav, ve kterém se právě nacházejí, se tím ještě posílí.

Přeje-li si člověk například peníze, pak je rozhodně chybné formulovat přání takto: "Chci mít dostatek peněz," nebo "Chci být bohatý." To, co poté obdrží, je totiž stav "chtění", ale ten už zná. Je to stav "chtít něco" a "nemít nic", takže tímto způsobem svůj nedostatek jenom posílí. Správná formulace zní: "Jsem připraven na bohatství ve svém životě." Nebo: "Jsem bohatý a šťastný," nebo "Peníze, které jsou pro mne určeny, již existují a právě nalézají nejlepší cestu, jak vstoupit do mého života."

A tak je to s jakýmkoli přáním, ať se týká peněz, práce, zdraví či partnera. Vesmír totiž nezná rozdíl mezi současností a budoucností, a proto je nám vždy doručeno to, co si myslíme a cítíme. Přejme si proto vždy ve tvaru přítomného času. Věta: "Jsem otevřený a připravený dovolit přístup (lásce, zdraví, úspěchu, penězům…)" nám otevře dveře, za nimiž se skrývá cíl našich tužeb. Pak naše hledání skončí…

Poděkování vtáhne přání do přítomnosti

Při formulaci svých přání bychom neměli zapomínat ani na poděkování, které v tomto případě funguje jako katalyzátor. S poděkováním začínáme ve svém životě pozorovat věci, které probíhají dobře. A to je důležité, leckdy nám totiž neustálé soustředění se na naše nedostatky zatarasí pohled na naše bohatství. Napíšeme-li si spontánně malý seznam věcí, které jsou v našem životě v pořádku, budeme se divit, kolik na něm bude položek. Často totiž zjistíme, že z deseti věcí jich osm probíhá výtečně, my ale strnule zíráme na ty dva negativní body. Potom samozřejmě získávají tyto nedostatky na významu a pozorujemeli neustále jen to, co nám není po chuti, nebude nám brzy po chuti ani celý náš život.

Základní ideou poděkování však není jen spojit se s vesmírem a proudem života, ale také přemístit požadovanou energii do současnosti. V okamžiku, kdy děkujeme, je naše přání vyslyšeno a už se projevuje. Poděkování vtáhne naše přání do přítomnosti. Lze to také srovnat se slovem amen na konci modlitby. Energie přání a modlitby jsou si velmi podobné. V obou případech vzýváme vyšší řád a prosíme o řešení. Obojí posvěcujeme a uzavíráme slovy "Amen" nebo "Díky".

S trochou nadsázky lze říci, že poděkování je podobné funkci "Enter" na našem počítači. I když si vytvořím konkrétní program, tabulku či dokument, bez stisknutí tlačítka enter se mi nic z toho neuloží, neuskuteční. Teprve tím, že jej stisknu, potvrzuji, že má "zakázka", mé "přání" je zpečetěno a nic nebrání jeho další realizaci.

Buďme připraveni na náhody

Způsob dodávky splněného přání si nemůžeme vymyslet, protože vždy je přání splněno cestou, kterou bychom nepokládali za možnou. Měli bychom tedy být jen připraveni, že se přání vyplní. Díváme-li se stále pouze jedním směrem, z něhož splnění přání očekáváme, může se stát, že promeškáme jeho doručení. Univerzum často doručuje naše přání velmi překvapivými způsoby, které by nás ani ve snu nenapadly. To ovšem jen vypovídá o omezených schopnostech naší představivosti a nikoli o mnoha možnostech, které v realizaci našeho přání existují. Významnou roli zde sehrává i naše intuice. Poněvadž vše je otázkou energie, jsme někdy "jen" velmi jemně vedeni tam, kde můžeme nalézt to, co jsme si přáli. Jak? Někdy to může být rozhovor, k němuž dojde nějakým zvláštním způsobem a který přinese důležitou informaci. Může to být i myšlenka, kterou člověk následuje.

Nebo se vydáme jinou cestou, než jsme původně zamýšleli a "náhodou" potkáme jednoho známého, který "náhodou" vypráví o někom, s kým bychom se měli seznámit. A tato osoba má "kupodivu" to, co si přejeme atd. Možností je nespočet a vesmír je v tomto směru velmi vynalézavý.

Chceme-li získat spojení se svou intuicí, nemusíme dělat nic jiného než následovat to, z čeho máme dobrý pocit, a je zcela vedlejší, jak zvláštní, trapné nebo směšné nám to v prvním okamžiku připadá. Intuice je spontánní jednání. Když nás něco napadne, co bychom rádi udělali, prostě to uděláme a nehledáme důvody pro a proti. Intuice je opak rozumu, takže o ní nemůžeme uvažovat.

Není logickým výsledkem intenzivního přemýšlení, řídí se pocity, dojmy. Chceme-li ji poslouchat, musíme se jí nechat vést, aniž bychom se fixovali na svůj cíl. Do spojení s intuicí se dostaneme, když se neptáme na důvod, nehodnotíme a věnujeme pozornost tichým a klidným myšlenkám. Když se nezdržujeme ani v minulosti, ani nepošilháváme po budoucnosti.

Bude náš život šťastnější?

Různí lidé mají různá přání. Jeden by se rád naučil tancovat, druhý hledá skutečnou lásku, další potřebuje dostatek peněz pro příjemný a bezstarostný život, po kterém touží. Žádné přání není větší nebo menší než jiné. Je také jedno, zda je přání rozumné, tedy že se zdá být logickým pro rozum, nebo ne. Každé přání nám pouze ukazuje nedostatek, který pociťujeme v určitých oblastech našeho života.

To, že se přání plní, už nyní víme. Zásadní otázkou však je, zda splněním našich přání bude odstraněn nedostatek, nebo zda se zakrátko znovu objeví na jiném místě. To, co si přejeme, je změna. Něco se nám v našem životě nelíbí a my nevíme, jak to změnit "normálním" způsobem. Většinou ani nevíme, jaké to ve skutečnosti bude, až se naše přání splní. Bude pak náš život opravdu lepší? Budeme se potom opravdu cítit více milováni, uznáváni, šťastni?

Splnění některých přání nás totiž může vystavit velkému tlaku. Vysněná práce může být brzy nad naše síly, touha po dětech může být naplněna příliš brzy, požadovaná výměna bytu nás může připravit o přátele. Jsme na tyto změny připraveni? Splněná přání nepřinášejí vždy jen štěstí. Proto, než se odvážíme přejít k doopravdy velkým přáním, měli bychom vědět, co od svého přání vlastně očekáváme.

Štěstí je vnitřní postoj a má jen velmi málo společného s tím, co ve skutečnosti prožíváme ve vnějším světě. Nejsme-li šťastni bez peněz a partnera, nejsme (trvale) šťastni ani s nimi. Koneckonců všichni známe lidi, kteří získali peníze, slávu, našli úžasného partnera, a přesto jsou rozladění nebo nešťastní.

Hledáme vždy lásku

Necítíme-li lásku a bezpečí v sobě samých, nemůže nám ji poskytnout nikdo na tomto světě. To ale bohužel znamená, že ani splnění všech našich přání nezmění nic na našem postoji ke štěstí. Nejsme-li šťastní nyní, pak nebudeme šťastní ani po zásazích z vnějšku, ani když tomu často věříme. Štěstí, které pak zažijeme, má jen velmi krátké trvání, protože neodpovídá tomu, co v hloubi duše prožíváme.

Úspěšná přání změní celý náš svět. Naše prožívání, pohled na svět, vnímání, postoj k sobě samým. Každým dnem se tak budeme moci sobě samým více přiblížit. S každým dalším přáním, které nám bude splněno, budeme poznávat, které věci jsou v našem životě skutečně důležité. Můžeme-li dosáhnout všeho, co si přejeme, začneme svá přání důkladněji zvažovat.

Koneckonců je to, co hledáme a co nás učiní šťastnými, vždy jen láska. Láska k nám samotným a láska k druhým.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.