Do malé porcelánové kočky jsem nacpala sáček popela a na dno pečlivě přilepila kousek plsti. Opět jsem si připomněla, co všechno téhle chvíli předcházelo.

"Paní doktorko, mohla byste přijet a přesvědčit paní Painterovou, aby nechala kočku uspat?" volala mi Julie, sociální pracovnice v domově důchodců poblíž mé ordinace. Kočka Kálí, která patřila paní Painterové, patřila k mým pacientům a už před pár měsíci jsem u ní diagnostikovala selhání ledvin. Julie vysvětlila: "Kálí vypadá příšerně, nežere, čůrá mimo kálecí mísu. Paní Painterová o ni správně nepečuje a personál má uklízení po kočce dávno plné zuby. Mohla byste si s ní, prosím, promluvit?" Po práci jsem tedy zajela do domova a setkala se s Julií. Odvedla mě do pokoje paní Painterové a cestou vysvětlovala: "Občas jí zřejmě dělá problémy pochopit, co od ní chceme, ale zkuste jí vysvětlit, co je nejlepší." Nejlepší? Pro koho? Zaklepala jsem na dveře paní Painterové a přitom si v duchu opakovala, co jí řeknu. Julie mě požádala, ať se nezmiňuji o tom, že mě "objednala". Paní Painterová otevřela dveře. "Dobrý den, jsem doktorka Bryantová z veterinární kliniky, jedu kolem a napadlo mě, že se optám, jak se vede Kálí."

Paní Painterová mě poznala. "Och, dobrý den. To je od vás milé, že jste se zastavila." Pozvala mě dál do pokoje. Byl malý a přecpaný. Zkusila jsem si představit, jaké to je, když člověk musí vměstnat celý svůj život a majetek do jednoho pokojíku. Posadily jsme se. Kálí spala na posteli. Paní natáhla ruku a pohladila ji. "Je na tom dobře. Moc milá společnice." Zkusila jsem se dozvědět další informace – tak jsem se zeptala, jak kočce chutná a kolik toho vypije. Paní Painterová mě ujistila, že kočka čůrá do záchůdku a pije normálně, nezvrací a každé odpoledne si s ní dokonce chvilku hraje. Kočka s pokročilým selháním ledvin by si nehrála a nežrala by. Nevěděla jsem, čemu věřit. Kálí byla zoufale vyhublá a zdála se dehydrovaná. Paní Painterová mi vyprávěla, že s manželem žili v domě s pečovatelskou službou, ale když před rokem zemřel, přestěhovali ji do pokoje v domově důchodců. Dodala, že se poslední dobou necítí dobře, a já jí přímo četla myšlenku: Moje kočka je stará; umírá. Já jsem taky stará; taky umírám. Paní něžně pohladila svou milovanou kočku a nečekaně dodala: "Je to můj jediný přítel na celém světě." Při odchodu jsem paní Painterové řekla, že kdyby se jí zdálo, že Kálí na tom není dobře, neměla by ji nechat trpět. Zřejmě mi dokonale rozuměla, protože se ozvala před Vánoci. Mluvila velmi věcně a klidně. "Paní doktorko, Kálí už má čas." Opět jsem se ocitla v pokojíku. Kálí už byla jen kost a kůže, oči měla kalné, podle všeho byla zpola v kómatu. Dala jsem jí injekci a ona bezbolestně zemřela. I když mně oči zvlhly, paní Painterová přihlížela mlčky, bez jediné slzičky. Chvíli jsem ještě se starou paní poseděla, ale nevnímala mě, jako by tam byla úplně sama. Když konečně promluvila, natáhla se k nočnímu stolku a podala mi malou keramickou kočičku. "Tu jsem dostala k výročí od manžela, protože vypadá přesně jako Kálí. Přála bych si dát Kálí zpopelnit, paní doktorko. Popel pak dejte sem a sošku mi vraťte. Uděláte to pro mě?" Zadívala jsem se na sošku, která v sobě nesla vzpomínky na manžela, na živou Kálí i na celý život.

Splnila jsem přání paní Painterové a zavolala Julii, jestli bych staré paní mohla sehnat jinou kočku. Rázně odmítla. "Paní Painterová má co dělat, aby se postarala sama o sebe. Péči o kočku by už nezvládla!" vysvětlila mi nesmlouvavě.

Po pár měsících jsem jela kolem domova důchodců a napadlo mě, že udělám zastávku a paní Painterovou navštívím. Zaklepala jsem na dveře a stará paní po chvilce vykoukla. Usmála se a já si všimla, že vypadá o deset let mladší. "Aha, vy se jdete podívat na Berušku!" zaradovala se a otevřela dveře dokořán. Na posteli leželo odrostlé kotě a spokojeně spalo. Zamířila jsem k němu a pohladila ho. Tvoreček zvedl hlavu a začal příst. Byla to dobře živená, na první pohled zdravá kočička. "Jak jste k ní přišla?" zavrtěla jsem ohromeně hlavou. "Já k ní nepřišla, ona přišla za námi, " vysvětlila paní Painterová. "Sestřička Julie ji našla v popelnici a vzala ji sem. Beruška bydlí s námi všemi, ale u mě bývá přece jenom nejčastěji." Paní se hrdě usmívala a já žasla, jaký rozdíl může znamenat společnost jedné obyčejné kočičky, podle všeho nejen pro paní Painterovou, ale pro všechny stálé obyvatele domova důchodců. Nepochybovala jsem, že Kálí za sebe poslala náhradu, aby její paní opět našla smysl života. A my veterináři se o ty zvířecí andílky staráme, a to je zase náš smysl života. Hezké, viďte.

Tenhle článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.