Na břehu moře se prochází tři chlapečci. Jednomu lidé říkají "Sečtělej", protože se domnívá, že Pravda je v knihách. Druhému "Skeptik", protože pro něj reálně neexistuje nic, z čeho nemůže vyextrahovat atom hmoty. Třetího nazývají "Praštěnej", protože tvrdí, že od doby, kdy šlápl na hrábě, se mu rozsvítilo v hlavě a chová se divně.

"Poslyšte," povídá Praštěnej, "tady na Zemi je tak krásně, ale jak se v této kráse vlastně ocitl člověk?" "To bylo už velmi dávno napsáno," říká Sečtělej! "V božích knihách je napsáno, že se tady kdysi Stvořitel procházel. A nebylo nikoho, kdo by ho za vytvořené pochválil. Tak ‚ke svému obrazu‘ učinil z hlíny člověka a vdechl do něj svůj dech. Tím tento prach země oživil a tento výtvor dostal schopnost vnímat krásné vytvořené a chválit to."

"To je naprosto nedoložená a nevědecká pověra," povídá Skeptik. "Nikdo ještě neidentifikoval ani jediný atom z pověrou vytvořeného Stvořitele, ani z jeho údajného oživujícího dechu v těle člověka. Věda, která si nepotřebuje podepírat své nálezy nepodloženými hypotetickými pojmy, říká o vzniku života na Zemi toto: v pustých pramořích, která jsou stále někde ve věčném vesmíru, se atomy nudily, vyžívajíce se ve stále stejných chemických reakcích. Protože do změti těchto atomů bušilo všelijaké záření, náhodou se stalo, že se volně se povalující atomy začaly náhodně sestavovat v prvotní DNA buňky a v bílkoviny kolem ní. Když se atomy šťastnou náhodou sestavily tak, že vlastně vytvořily první buňku, rozjela se v nich z ničeho nic zcela jiná než chemická reakce. Spustily se biochemické pochody, pozorované nyní v živých organizmech. Atomům se tento nový způsob existence tak zalíbil, že se vzniklé buňky začaly rychle množit. Když jich bylo mnoho a stále do nich bušilo to záření a tím je rozrůzňovalo, řekly si buňky, že si začnou pomáhat a seskupily se ve složité organizmy. A nakonec v opice. Pověrami nezatížení ‚vědecky myslící‘ lidé tomuto ději dali název Darwinova evoluční teorie.

Touto náhodně vyvolanou evolucí vzniklé opice se v pralese houpaly na liánách a nudily se. V důsledku působení vývoje je jednoho dne napadlo pracovat. Prací se tak zpotily, že ztratily srst. Tak se dále působením mutagenního záření a přírodního výběru vyvinuly v pračlověka. Ten stále více pracoval, mutagenní záření v jeho dědičné DNA sestavovalo stále nové a nové geny a na jejich základě se přírodním výběrem ještě více zlidšťoval. Až jsme tu my se svými řádově 15 tisíci geny. Výše uvedený (zkrácený) popis objevení se člověka byl sborem odpůrců nedoložených náboženských pověr uznán za ‚vědecký světonázor‘ a vyučuje se jako základ vědeckého myšlení na školách. ‚Nejvědečtěji‘ jej popsal Bedřich Engels v knize Podíl práce na polidštění opice."

Život jako hra v dámu

"Já vám závidím tu jistotu," říká jim Praštěnej. "To já, když jsem šlápl na ty hrábě a rozsvítilo se mi na okamžik v hlavě, jsem najednou – oddělen od smyslů a těla – uviděl, že jsem se dosud pohyboval ve světě, z jehož reálného rozsahu jsem dosud vnímal jen jednu jeho stranu. Vyveden hráběmi z učeností tohoto světa najednou překvapen vidím, že svět, ve kterém jsem se dosud jako poloslepý pohyboval, má druhou polovinu, smysly nevnímanou. Něco jako černá a bílá políčka na šachovnici. A navíc zřejmě existuje realita mimo šachovnici, neboli mimo hmotnost.

Biologický život člověka se mi začal jevit jako taková hra v dámu. Ta se hraje jen na jedněch políčkách šachovnice (život používá také jen levotočivé varianty organických sloučenin, např. l-askorbová, l-lyzin atd.). Políčka, na nichž nestojí hrací figurky, hráči dámy vůbec nevnímají. Pro jejich typ hry (způsob života) nejsou důležitá. Ale existují, tak jako musí být vedle šachovnice místo pro vyřazené figurky. Přestože jsou tato neaktivní políčka ke hře nutná a logická, přesto je trvalým nevnímáním ‚hrou zaujatý‘ mozek hráčů vytěsnil z existence. Navíc si v zápalu hry duch neuvědomuje, jakou je hra – i ‚vítězství‘ – bez pochopení celé reality čistou a dočasnou iluzí. I na tomto zjednodušení použitém pro názornost si člověk může uvědomit chod zákona o zakrňování nepoužívaných dispozic. Jak o něm hovoří podobenství o ‚zakopaných hřivnách‘ v evangeliích. Mechanizmem zakrnění nemající se stalo, že konzumní brojleři domněle vyspělé civilizace přestali vnímat nehmotné děje, přímou návaznost na ‚úspěch‘ těla člověka na tomto světě.

Autoři bible kdysi toto omezení vnímavosti jednoty celé reality obrazně pojmenovali jako ‚pád člověka‘ (od vnímání celistvosti a tím Boha). Obnovení původního rozsahu vnímání světa je od ‚tohoto pádu‘ vnímání dosahováno jen nahodile, chvilkově, za stavů prozření (rozšířeného vědomí), pojmenovávané také jako ‚osvícení‘. Jde vlastně o obnovení spojení se Světlem, jehož obdoba je zaznamenávána lidmi v klinické smrti. Podmínkou vzniku stavu rozšířeného vědomí je dočasné uvolnění ducha člověka ze zajetí hmotných smyslů. Stavu vnímání celistvosti celé ‚herní plochy šachovnice‘ (reality světa) se v současnosti dosahuje také meditací nebo pomocí drog, ale tehdy jsou získané vjemy zkreslené. Realita je sice vnímána duchem, ale převod jeho vjemů je zkreslen rozumem porušeným drogou nebo vadnou etikou. Proto řečtí zasvěcenci nebrali do obřadů mystérií zbohatlické a ctižádostivé grázly.

Mnohem víc než jedna dimenze

V tom záblesku Světla mi došlo, jak jednostranně jsem do té doby realitu vnímal a také jak a proč vlastně běží život přírody a člověka v celém vesmíru i zde na Zemi. Takže vlastně nyní svět vnímám tak, že existující realita je z ‚dvojí látky‘, z dvou odlišných vibračních úrovní. Z nízkých vibrací dvojího typu, kterým říkáme vesmír, a jiných, které je možné pojmenovávat antivesmír nebo také záhrobí. Kromě těchto úrovní existuje i realita vysokých vibrací, které tradice různě pojmenovávala, třeba svět idejí (Platón), království nebeské (Ježíš), věčnost apod. Nejobecnějším pojmem je duchovní dimenze. Obojí vibrace pocházejí, neboli ‚jsou živeny‘ ze zdroje, který je vnímán člověkem jako Světlo (za faraóna Achnatona Slunce, za Mojžíše Hořící keř, za Ježíše Bůh Otec). Tradičně se mu říká Bůh Stvořitel. V obou vibračních úrovních existují své autonomnosti si vědomé bytosti, složené z příslušných ‚materiálů‘ dotyčné vibrační úrovně.

Na tomto světě jsou to lidé jako lidské duše s tělem, v záhrobí neboli na ‚nevnímaných polích šachovnice‘, duše bez těla z naší hmoty. Protože duše na odvrácené straně reality (zemřelí) nemají smysly z naší hmoty, nemohou s námi živými navazovat kontakt jinak než duchem neboli telepaticky. I když stojí často vedle nás a telepaticky nám dělají ,anděla strážného‘. V duchovní rovině vibrací (věčnost, mimo ,šachovnicové pole‘ hry života) jsou to již vyspělejší duchovní bytosti, kterým se v lidové tradici říkalo bohové, andělé, v bibli elohim nebo nově ufouni. Podle kvality zpracování impulzu přijímajícího rozumu. Duchové, poznamenaní současným technickým vnímáním světa, je občas vnímají jako ,supraastronauty‘ neboli ufouny.

Pro každou vibrační úroveň reality platí jiný ,provozní řád‘, daný vyzařujícím tvořícím Světlem. Jeho porušení neboli hřích vyvolává odvetu neboli karmu. Lidé tento řád pro úroveň hmotnosti pojmenovali jako přírodní zákony. Pro úroveň duchovní dimenze byly jeho zákony pojmenovány jako boží Vůle, boží přikázání, dříve také vůle bohů. Dohromady pro všechny úrovně lze všechna pravidla existence v tom kterém ,pásmu‘ shrnout a pojmenovat jako Řád stvoření.

Tělo člověka se jako hmotné řídí Řádem hmotnosti (přírodními zákony). Duch člověka je ale jiné podstaty, a proto se má řídit Řádem duchovní vibrace. Křesťané je nazývají zákony Kristova království. Řídíli se i duch člověka zákony těla neboli opustil-li duch svým zmrtvěním vlastní vibrační úroveň (Ježíšovi lidé ,mrtví v duchu‘), podřídil takový své chování duchu hmoty Ahrimanovi. Ježíš jej pojmenovává jako ,vládce tohoto světa‘! Takový lidský duch svou vibrací setrvává ve stavu pádu neboli ve stavu oddělení od duchovní dimenze reality. Je padlým duchem. Jakmile tělo padlého ducha v souladu s Řádem hmoty odumře, nemůže duše takového člověka navázat vibrační kontakt s duchovní dimenzí a vstoupit do ní. Uvíznul v temnotě a prázdnotě bez Boha, podle popisu resuscitovaných ve studeném pekle.

Civilizace různých úrovní

Se vznikem člověka na Zemi se to podle "Praštěného" má takto: Světlo (Bůh) i jeho bytosti v dimenzi věčnosti (andělé) nemohou být nečinní a nepřetržitě netvořit. Bůh (Světlo) tedy ve Velkém třesku rozdělí svou energií předchozí "nic" na plus něco (viditelná políčka šachovnice) a minus něco (neviditelná políčka šachovnice). Neboli vytvoří vesmír v prostoru a antivesmír v antiprostoru. Jejich zpětnému zhroucení v "nic" brání jen energie Světla, proto je Světlo podstatou všeho existujícího. Bez jeho udržujícího působení a bez jím vyzařovaného Řádu (boží vůle) nemůže cokoliv existovat. Náš hmotný vesmír stvořilo Světlo jen proto, aby dalo prostor pro tvořivou činnost oněch bytostí duchovní sféry, tzv. andělům neboli biblickým "elohimům". Tedy z lásky ke všemu duchovnímu vytvořilo Světlo vesmír. Hmotný vesmír se pro všechny duchovní bytosti stal takovým "písečkem na hraní" pro "děti dimenze věčnosti". Tím "děti boží" získaly možnost být šťastné tvořením z lásky a podle "vzorkovníku" z duchovní dokonalé dimenze. "Vzorkovník" dokonalosti čehokoliv jim v prvotním stvoření vytvořilo Světlo (Prastvoření). Snažíc se dokonalé božské vzory napodobit tvoří elohim (andělé, ufouni) na planetách vhodných pro život odpovídající biologický život a nakonec tělo člověka. Tito "bohové", ("synové" boží) to jsou, kteří jako takoví "zahradníci" z atomů "plácají bábovičky" neboli různé formy života. Vždy poté, co vypočítají fyzikální předpoklady trvání podmínek pro život na té které planetě.

Tak u Země vypočítali, kdy přijde prvohorní, druhohorní a další katastrofa a podle toho cvičně "uplácali" nejprve jen ty trilobity, pak ještěry atd. Teprve když v trvání planety Země nastalo období relativního fyzikálního klidu, "uplácali" elohim pomocí genetických zásahů do DNA prvního tělesného člověka. Jeho duše a tělo má již takovou vibrační úroveň, že se může vibračně spojit s duchovním zárodkem. Tím se na planetách objeví odlišně od zvířat myslící člověk. Je zahájena nejnižší éra z 24 úrovní civilizací lidí ve vesmíru. Je jí ona úroveň loveckých tlup pračlověka. Duchovní zárodky prožíváním životů v hmotném těle a nabíráním zkušeností sílí, nabývají poznatky o Řádu stvoření a tím o Bohu. Až kdekoliv na planetách doba 24. úrovně dozraje, "zahradníci" andělé zasáhnou a pomohou zvednout úroveň lidí na 23. stupeň vyspělosti, na chovatelské kmeny. Viz. náhlé objevení se "domestikačních" genů u domácích zvířat.

Podle legend vidoucích byla tato dána lidem k ulehčení života "bohy" (kráva, koza, ovce, pes, kůň, velbloud). Po nutné době výcviku (staletí) lidských duchů v pastevecké civilizaci přichází vyšší, 22. úroveň, zemědělská. Lidem jsou opět "bohy" dány k výživě rostliny s pozoruhodnými geny – obilí, kukuřice, ovoce, náhle jedlé luštěniny atd. V této souvislosti je dobré si všimnout, jak by "evolučním vývojem" mohla samovzniknout třeba kukuřice s nafouklými zrny, jak fantazírují evolucionisti a skeptici. Ve starých antických, indických a indiánských legendách je u každé plodiny vždy uváděn "bůh", správněji "zahradník", který ji lidem dal! Jen pro ateizmem oslepené "dialektiky" mohly zemědělské plodiny vzniknout působením "soudružek" Šťastné a Náhody, štando pere vždy "u nosu" tehdejších lidí!. Ještě normálního člověka musí přece při těchto "vysvětleních" skeptiků ihned napadnout: "Příliš mnoho náhod!"

Naslouchejme vnitřnímu hlasu!

Po zemědělské úrovni lidstva přichází 21. úroveň, úroveň městských civilizací. Objevují se řemesla, umění a městské státy (antika, středověk). Po prodělání této úrovně přichází současná 21. úroveň, nástup rozumového poznání a vědy. Schopnosti člověka a celé civilizace se nesmírným způsobem rozšiřují. Tím se ale v členech této úrovně potencuje nejen schopnost spolupráce a komunikace, ale

i agresivita a touha ovládat jiné. Bez neutralizace těchto vlastností duchovní výchovou nelze vyřešit problémy mezilidské komunikace a prohloubit dělbu práce a rozvoj talentů. Bez zabránění i pouhého vznikání agresivity a touhy ovládat jiné lidi nemůže podle Řádu jakákoliv civilizace postoupit na 20. úroveň vesmírné vyspělosti. Tento kvalitativní přerod je podstatou současné civilizační krize. Proto se v současnosti ostře vyhrocují otázky zajištění rozvoje duchovního rozměru člověka.

Tedy otázka hlubšího poznání a žití duchovního Řádu stvoření. Ten bezpodmínečně staví před každého nejen požadavek vděčnosti Světlu za možnost života na Zemi, ale požaduje zvýšit kvalitu soužití všech duchovních bytostí dané úrovně. Je to mnohem větší požadavek, mnohem přísnější boží přikázání, než bylo Mojžíšovo Desatero pro 22. úroveň a Ježíšovo Evangelium pro lidi směřující do 21. úrovně. Ježíšovo poselství sice v zárodku již obsahuje Řád stvoření celý, ale bylo zachyceno lidmi starověku a formulováno ve formě srozumitelné pro negramotné lidi 22. úrovně. Posunulo tehdejší civilizaci o stupeň výš. Jak ale úroveň poznání stvoření lidmi stoupá, prohlubují jej četné inkarnované Děti světla (proroci, svatí) prostřednictvím záření z kosmického principu Krista. Odtud Ježíšovo: "Já jsem s vámi až do konce světa". Jeho původní poselství se musí kvalifikovaněji zformulovat a tím lépe pochopit Řád stvoření. Vyšší úroveň poznání duchovních zákonů je současnou nutností. Jinak by takovou eticky zaostávající civilizaci (současná západní) "boží mlýny semlely" (zničily katastrofou). Doufám, že se to nestane.

Vždyť proto jsou tu neviditelní "zahradníci" (andělé), aby všem lidem Světla pomohli nalézt východisko. Jako přibližující boží mlýny pozoruji, že tituly vybavení, ale jinak úplně pošetilí lidé v honbě za penězi a slávou nastartovali takové biologické a duchovní procesy, které potřebují jen čas, aby lidstvo za nějakou dobu zničily. To ony vyvolávají tzv. civilizační a duševní nemoci. Podle mne je třeba naslouchat tichému naznačování hlasu promlouvajícího ze svědomí jak žít biologické a etické krédo Řádu přicházející 20. civilizační úrovně. Kdo tomu rozumí jinak, ať chce, nebo nechce, bude postupně, či naráz vyřazen z práva žít na této planetě. Nepomohou mu ani hory nakradených peněz, ani zástupy docentů tržní pilulkové medicíny.

Kdo nebude naslouchat vnitřnímu hlasu našich duchovních poradců, ať pak v tísni zlovolně nevolá: "Kdyby byl Bůh, tak by se na naše utrpení nemohl dívat!" Právě proto, že v ničem není žádný ateisty hlásaný chaos, tak se děje a bude dít sklizeň za myšlení a chování jednotlivce i národních celků. Vždyť přece vždy platilo a bude platit: Lidé, usilujte nejprve o království boží neboli žití Řádu stvoření a ostatní vám bude přidáno! Neboli obnoví se ráj i na Zemi.

"Z hlediska myšlení lidí, ovládaných vládcem tohoto světa, jsem ovšem nazván Praštěnej! Ale já jsem na toto označení hrdý! A navíc mě loupe v kotníku, něco se semele. Jdu se schovat." "Jsou to vědecky nedoložené obavy," říká Skeptik. "V novinách to kapacity na klima nepíší," říká Sečtělej. "Zůstáváme tady." Pak přišla tsunami a zbyli jen ti "praštění".

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 02/2011.