Ptačí putování vídáme na obloze skoro denně. Jsou tam však občas i jiní poutníci a z mnohem větších dálek. Všimli jste si, že agresivní či zcela hmotařští lidé nejen neobdivují květiny, ale někdy je přímo nesnášejí? Při takové procházce botanickou zahradou se nejen upřímně nudí, ale i trpí. Je tu snad jakási podobnost: v tzv. duchovních kruzích se říká, že hříšný člověk v přítomnosti čistšího často vybuchne, nebo použije jízlivosti, ironie či jiné útočnosti – podle zbrojního arzenálu svého nižšího "já".

Praxe to občas dotvrzuje: nečistoty, které si v poklidu dřímaly, bývají často vybuzeny k aktivitě. A další asociace, snad trochu odvážnější: komety prý mají podobný účinek na celé lidstvo. Jak to? Jejich duchovní vliv přesahuje rozměry jejich viditelného jádra, asi jako aura člověka přesahuje jeho fyzické tělo, a rozvíří temný prach, jako když přejedete koštětem. V nepředstavitelných kosmických dálkách, "obydlených" nadčasovými božskými mocnostmi, kterými kometa putuje, se pak toto "koště" promyje v alchymii nekonečné lásky. Ale i nabije.

Požehnání z hvězd

Z těchto vesmírných dálav přilétají komety, prod - chnuté očistnými silami, jaké si asi sotva dovedeme představit, a svým průchodem naší blízkostí nenechají nikoho na pokoji: jedince ani národy. Řada špatností se před nimi neskryje. Vyžité a odpařené mentální výrony zla smete aura komet s sebou, takže očistí mentální atmosféru planety. Zároveň ale vyprovokuje ke splatnosti další osudové zásahy, které dosud čekaly na vhodnou dobu. Asi jako když nosíme v těle dispozice k chorobám, které čekají jen na nějaký spouštěcí mechanizmus, aby propukly. Je to jako když vydrhneme podlahu a mezi prkny se odhalí další špína, na kterou dříve nebylo vidět. Něco z toho, co by nás čekalo k řešení až později a třeba i za horších podmínek, i s úroky (protože mnohdy se negace stále nabalují), vyvolají komety k realizaci. V tomto smyslu se dá říci, že komety naopak přinášejí požehnání. Vždyť se také přibližují k Zemi nesčetněkrát blíž než nejbližší stálice za sluneční soustavou. Tedy je nasnadě, že to s námi "něco udělá".

Vzestupu předchází pokora

Naši předkové asi nebyli tak zaostalí, jak jim nadřazená věda ráda přisuzuje, snad intuitivně, snad tradující se zkušeností, že po kometě přijdou neštěstí. Jen nevěděli, jak to funguje, že kometa zlo sama nepřináší, jen vyprovokuje svou čistotou temné stíny k úderu. Asi jako když se z bouřkového mraku spustí krupobití. Pochopí to někdy oficiální věda? Asi ne, leda až se odmaterializuje, nebo spíš zajde na úbytě a na všeobecný nezájem a přijdou jiní nositelé jiné vědy. Skromnější, pokornější a tím i užitečnější. Tak jako pýcha předchází pád, pokora předchází vzestup. Někdejší obavy z komet byly proto jistě odůvodněnější než nynější opakované paniky z kosmických srážek, spouštěné vědci skoro každým rokem.

Moudrá a všudypřítomná

Tichý pohled na kometu jako nádhernou kosmickou bytost může vyvolat třeba pocit, jaký lze snad zobrazit imaginací následujícího příběhu: U vesnice, ve které se všichni hašteří a nikdo nikomu už nenaslouchá, kde se vzala, tu se vzala, objevila se vznešená, záhadná, tichá stařena-vědma. Přišla zdaleka, nikdo ji nezná. Stojí, mlčí. Je na dohled, hned za humny. Takhle blízko sem přece nikdo nepřichází. Ale mezi lidi nezasahuje. Přesto její vševidoucí zrak prohledá jejich duše. Rozplývavá silueta jejího dlouhého šatu za noci tiše plane bělostí. Nic neříká, jen je. Její mlčení ale není studeně netečné či mrtvé. Naopak. Je to jakási nehybná planoucí pozornost, přísná i laskavá. Nabádá i hladí. Dobro v lidech pod tímto osvětlujícím pohledem samo šťastně a tiše žhne, je vědomější. Zlo se stává nervózní, uhýbá před tímto usvědčujícím pohledem, ale není mu to nic platné, projeví se, vzplane. I nastřádané viny si říkají o vyrovnání. Jednoho rána není po stařeně vidu ani slechu. Jako by nikdy nebyla. Šla dál. Byla to stařena nebo panna? Víla nebo bohyně? Na tom nesejde. Stejně jako oni vesničané i my jsme po jejím odchodu kdesi v hloubi jiní.

Také vlasatice zpytavě a tiše patří z oblohy svým vševidoucím okem do komůrek našich niter, když se na své pouti tiše ubírá naší blízkostí. Cítíme, jak je blíž než ostatní tělesa, jako by najednou obloha za ní dostávala hluboce prostorový rozměr. I když třeba nemá ohon nebo jen nepatrný, je jinou bytostí než ostatní hvězdy. Polibek jejího ducha je v nás. Z nezbadatelných kosmických hlubin, z nepředstavitelných božích duchovních sil, z milionů světelných let k nám třeba již míří jiná. Viděli jsme ji už někdy? Snad dávno. Bude přísnější? Laskavější? Je zbytečné spekulovat. Ví to jen ona a Bůh…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.