"Pohled na noční oblohu je velkým darem života. Hodnotu člověka poznáme podle síly pocitů, které v něm budí. Ty přemýšlivé vede k pokornému rozjímání o vesmíru, v němž věřící vidí boží dílo, a ti, jimž je víra odepřena, v něm spatřují nejmohutnější projev přírody. Mnoha lidem pak je dána touha odhalit její tajemství a jen nemnohým schopnost tyto záhady rozluštit," napsal v Toulkách oblohou Pavel Příhoda. Dalibora Jandu přivedl pohled na noční oblohu k hlubokému zájmu o astronomii, který trvá dodnes. Jen od záměru postavit na zahradě malou hvězdárnu upustil, přestože ji plánoval několik let.

Proč?

Když zjistíte, že věda utíká mílovými kroky dopředu, že vy se budete pořád dívat na kolečko o průměru deseti centimetrů na nějakého Jupitera a navíc, že vám ujíždí vlak, tak chtě nechtě začnete zvažovat. Technika až neskutečně pokročila. Dneska můžete i ty nejnovější objevy sledovat v digitálním přenosu. Pokud je váš zájem opravdu hluboký, pak vám taková hvězdárna nebude stačit. Začnete přemýšlet. Ano, můžu se dívat na Měsíc, na Mars, zjistím, že to a to má prstenec. Je to zajímavé, ale co dál? Tam jsou už jiné věci. Můj plán se minul s časem.

Říkáte jiné věci. Kam až sahá naše představivost a kam až naše možnosti? Jak daleko se můžeme dostat? Nedávno jsem někde četla, že vesmír má dokonce sedm rozměrů.

Podle nových výzkumů vesmír prý těch sedm rozměrů pravděpodobně má.

Čtvrtý rozměr je čas, ale dál?

Dál to snad ani nebudeme rozvádět.

Máte pravdu, stejně tomu sotva rozumím. Na začátku jsem řekla, že Vás k astronomii přivedl pohled na noční oblohu. Ale nezeptala jsem se, kdy to bylo.

Už jako školák jsem sbíral motýly, chodil s klukama na ryby a za tmy v potoce chytal raky. Když sedíte u vody, všude kolem ticho a nad vámi svítí hvězdy, tak člověka leccos napadne. Já chtěl vědět, jak to tam nahoře vypadá.

Takže?

Takže jsem se párkrát vydal do Valašského Meziříčí na hvězdárnu. Z Hranic na Moravě to bylo trochu z ruky a dojíždění obtížné. Auto jsme neměli. Sháněl jsem dalekohled, ale ten byl pro mě také nedostupný. Pak jsem objevil časopis Kosmos a začal ho odebírat. Tenkrát za socializmu to byl snad jediný časopis na úrovni. Dělal jsem si výpisky o raketách a kosmických lodích, sondách, kdy a kde kterou vypustili. Zaznamenával jsem i čas. Když jsem pak končil devítiletku nechal jsem všechny ty poznámky matikářovi. Tak takové byly moje začátky. Později jsem si přivezl z Ruska svůj první hvězdářský dalekohled, pak druhý, třetí, prostě jsem se tomu věnoval. A zajímám se pořád, jenomže spíš jen sleduju, protože toho času není nazbyt. I když se ho snažím korigovat a nejedu na doraz jako třeba jiní zpěváci. Naučil jsem se ubírat na tempu. Jsem zaplaťpánbůh v pozici, kdy nemusím jet na každé vystoupení.

Tím se vlastně dostáváme k Vašemu druhému vesmíru – k hudbě. Jste zpěvák oceněný několika Zlatými slavíky, hrajete na kytaru, komponujete, máte nezaměnitelný hlas. Vaše dcera Jiřina Anna vystudovala konzervatoř, vloni na podzim měla křest svého prvního CD Tvář, alba, které jste spolu vymýšleli a nad kterým jste, jak sama říká, trávili stovky hodin. Taková spolupráce má jistě svá úskalí. Nepokoušel jste se ji nějakým způsobem ovlivňovat?

Je to pro obě strany trochu náročnější, ale rozhodně jsem ji k ničemu netlačil, ani ve výběru písní nijak neovlivňoval.

Myslíte, že zpívání je intimní záležitost?

Zcela určitě. Můžete zpívat fantasticky, mít dokonalou techniku, ale k tomu, abyste vstoupila lidem do duše, abyste zaujala, tak tam musí být ještě něco navíc, vnitřek. Nejde jen o barvu hlasu, jde o celkovou tvorbu, originalitu.

Chtěl jste být astronomem, nebo zpěvákem?

Po příjezdu do Prahy jsem byl odhodlán překonat všechny překážky, které mi bránily nebýt zpěvákem.

Řekla bych, že publikum velice rychle pozná, jestli mu ze sebe dáváte všechno. Jak relaxujete?

Pro mě je největší relaxací zahrada.

Tedy Váš další vesmír?

I tak by se to dalo říct. Tam je člověk propojený s přírodou.

Zušlechťováním zahrady se prý zušlechťuje i lidská duše.

Zní to nadneseně, ale něco na tom možná je.

Jsou různé druhy zahrad, tou Vaší jsem prošla jen krátce, ale přesto na mě působila jako příběh. Jako byste v ní prostřednictvím různých artefaktů zaznamenával historii. Vezmu namátkou. Například sochy Karla IV. a Ferdinanda I. Pokud bychom se na to dívali z tohoto úhlu, Karel IV., český panovník, který se stal i císařem Svaté říše římské, je postava, kterou nemusím komentovat. A pokud jde o Ferdinanda I.?

S jeho zvolením za českého krále, to bylo 16. 12. 1526 nastoupili Habsburkové na český trůn. Volbou se stal i králem uherským. Nedalo se však předpokládat, že česko-rakousko-uherské společenství, dneska bychom řekli unie, vydrží čtyři sta let.

Máte na zahradě sochy osobností, které téměř osudově ovlivnily českou historii. Jejich umístění si už tak přesně nepamatuju, ale jisté historické vazby, byť by byly náhodné, lze vysledovat. O tom bychom si mohli někdy povídat. Co z ní však evidentně vysvítá je, že máte rád historii. Neměla bych říkat – máte rád, je to jako bych řekla, že máte rád guláš. Takže spíš, že se zajímáte o historii.

Tak to je pravda. Naše generace vychovávaná v totalitě se toho o historii českého národa moc nedověděla. Školní učebnice si vystačily s několika panovníky a že T.G. Masaryk byl prvním prezidentem. Pak už je to obecně známé.

Vymazávání důležitých dějinných okamžiků a zasahování do historických souvislosti je vždycky trestuhodné. Ale obraťme list. Říká se, že současná doba nepřeje koníčkům, že se z našeho života vytrácí hobby, protože na ně není čas.

Nějak nám nedochází, že máme svůj čas na světě vymezený, a že způsob, jak s ním naložíme, je prakticky jediná svoboda, kterou máme.

Umíte s ním hospodařit?

Snažím se. My si to překotné tempo života vlastně do jisté míry určujeme sami. Zkuste někdy zajít do nějakého obchodního centra jen tak, jen se dívat. Za chvíli budete mít pocit, že jste se octla mezi tlupou sem a tam pobíhajících bláznů, nebo mezi lidmi z jiné planety.

Vidíte a jsme zase u toho vesmíru.

Každý má svůj vesmír, svůj svět. Možná, že opravdu pocházíme z Marsu, že už tam nějaká ta civilizace byla. Co my vlastně víme? Nic. Všechno jsou jen výpočty, dohady. Víme, co žije v největších hloubkách oceánů? Víme, že je tam tma a zima. To je tak všechno, co o tom víme. Všechno ostatní jsou předpoklady.

Zažil jste někdy situaci, nebo něco, pro co jste nenašel vysvětlení?

Každý něco takového zažil. Potíž je v tom, že když se vám něco takového přihodí, teď to přeženu, že jste třeba potkala chodící strom, tak vám to nikdo neuvěří. Máte pravdu, nebo jste si to vymyslela? Pokud se to neprokáže, tak může mít pravdu kdokoliv. Mně hlavně vadí, že se takové situace dají zneužít. Ale to bychom se dostali zase jinam.

Věříte v Boha?

Věřit, nevěřit. Teoreticky je to každého soukromá věc. Nevím, co je lepší, věřit s církví, nebo bez církve. Věřím v přírodu. Takže věřím v Boha.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2011.