Že se sny mohou plnit v jakémkoli věku, dokazuje RNDr. Alena Bímová, CSc., která i ve svých sedmdesáti letech stále provází turisty po vzdálených zemích, jichž poznala bezmála osmdesát. Je přesvědčená, že každá z těchto cest jí byla dána jako dar, za nějž odvádí svůj dík tím, že o nich píše, přednáší a lidem, které na cestě provází, pomáhá odkrývat její duchovní rozměr. Vždy se ráda vrací domů, kde je klid, ten však nakonec nachází i v dalším putování. Klid a vnitřní harmonii sama vyzařuje a obdarovává tak všechny, kdo se s ní setkají.

Alenko, jste šťastná?

Ano, určitě jsem šťastný člověk. Myslím, že štěstí plyne také z toho, že se dokážeme radovat i z maličkostí a že umíme děkovat. To dnes lidé moc nedělají. Kdo neděkuje, ten si dost dobře neuvědomuje, co je mu dáno, a tak ani nemůže být šťastný. Děkuji Pánu Bohu každé ráno, když se probudím a večer zase společně se svým mužem děkujeme za den, který jsme mohli prožít. To je podle mne základ štěstí.

Touhu cestovat jste mohla naplno realizovat teprve po roce 1989.

Dříve to ani nešlo, nebyly k tomu dost dobře možnosti. Také jsem chodila do práce a starala se o malé děti – své tři syny. O prázdninách jsme však cestovali po Čechách, jezdívali do hor na Slovensko, nebo k moři do Německa. Teprve po revoluci, kdy už děti byly velké a osamostatnily se, mohla jsem se cestování naplno věnovat. Hodně mě ovlivnil můj muž, který jako dvojnásobný olympijský reprezentant v gymnastice cestoval po světě a o svých zážitcích nám vyprávěl. Těšila jsem se z toho a zároveň ve mně vzrůstala touha poznávat cizí země.

Narodila jsem se ve znamení Střelce a k němu cestování patří. U mě se to naplnilo teprve v pozdějším věku. Od té doby jsem už byla v 73 zemích světa, takže snad mohu i říct, že svět docela znám.

Máte oblíbená místa, kam se vracíte, nebo raději míříte do zatím nepoznaných končin?

Vracím se zejména do Nepálu, kde jsem byla už osmkrát, ale také ráda objevuji nová místa.

Kam vedla Vaše první velká cesta?

Když mi bylo něco přes padesát, inspirovala mě televizní reklama "Za nudou do Evropy, za dobrodružstvím do Nepálu". Bylo to krátce po revoluci a první výprava našich vysokohorských turistů tam právě podnikla cestu do základního tábora pod Mount Everest. Shodou okolností jsem na to měla i peníze za vydání knihy, kterou jsem napsala o počítačové kriminalitě a ochraně počítačových systémů. Vystudovala jsem matematicko-fyzikální fakultu a kromě různých specializací jsem se zabývala i touto problematikou. Přihlásila jsem se, ale měla jsem i strach, jestli to zvládnu, zda mi stačí rodinná průprava – jezdili jsme do Krkonoš a do Tater. Synové byli silní a můj muž trénovaný sportovec, takže když jsem jim chtěla stačit, musela jsem se hodně snažit. Šlo nás deset mužů a dvě ženy. Měla jsem sice co dělat, abych nezůstávala pozadu, ale čím jsme byli výš, tím se mi šlo lépe.

Pak mě kamarád, který zakládal cestovní kancelář, požádal, zda bych mu pomohla s organizací další výpravy do Himálaje, a to vlastně rozhodlo o mém cestování jako průvodkyně. Nepál je od té doby mojí srdeční záležitostí. Mám tam velmi dobré přátele a blízkou rodinu – manžele, kteří mi vždy píší "Naše nejdražší sestro". Toho si velice vážím, je to krásné mít ve světě takové přátelství. Přibylo k němu mnoho dalších, mám třeba rodinu v Tanzanii pod Kilimandžárem, v Limě v Peru. Člověk má poznávat nejen přírodní krásy, ale důležitá jsou také setkávání a přátelství. Na cestách ve světě poznávám samé dobré lidi.

Stalo se, že jste přišla na nové místo, kde jste si připadala jako doma?

Ani ne, nejlépe se skutečně cítím doma a z každé cesty se sem těším. To je další věc, kterou mě cesty naučily, že u nás je nejlépe. Čím dál víc miluji svou zemi. Mám ráda lidi, ale také miluji ticho a to nacházím doma. Sednu si do křesla, poslouchám hodiny, podívám se na stůl, za kterým sedáváme, a je mi dobře.

Jak Vás cestování obohatilo a v dobrém poznamenalo?

Člověka to poznamená. Získá přehled a vlastně svým způsobem i klid. Zároveň má jistý odstup od někdy zdánlivě neřešitelných problémů, ale také od určité zahleděnosti do sebe, protože svět je mnohdy jiný, než ten náš. Na druhou stranu, lidé jsou všude stejní. Mám štěstí, že na svých cestách potkávám samé dobré lidi, na které se mohu spolehnout a kteří nikdy neodmítnou žádost o pomoc.

To bývá charakteristické pro poutní cesty. Vaším splněným snem zřejmě bylo i putování do Santiaga Compostely?

Byl to skutečně můj životní sen. Mám to štěstí, že se mi plní sny. Vždycky, třeba i v sedmdesáti letech máte čas na to, aby se vám sny plnily, když tomu trochu pomůžete. Sny se plní. Šla jsem s přáteli mého syna ze sdružení Ultreia etapu z Francie do Španěl přes Pyreneje. Bylo to náročné a měla jsem z toho obavy, ale musím říct, že to byla nejkrásnější etapa cesty. S naší uzavřenější skupinou jsme se každé ráno sešli, chytili za ruce, zpívali hymnu poutníků Ultreia a určili si téma, o kterém ten den budeme rozjímat. Moje první téma, které jsem dávala, bylo Ticho, protože mi připadlo, že na cestě hodně mluvíme a člověk potřebuje spíš ticho. To jsem tam šla hledat. Můj muž po padesáti letech našeho společného života dal téma Láska a všem se to líbilo.

Františkán Bernard Říský říkával: "Krize jsou sice pro nás osobně nepříjemné, ale pro život je to dobrá věc, neboť nám ukážou, o co nám skutečně jde." To pouť také prověřuje. Co Vám pomáhalo překonávat obtíže?

Víte, já nejsem moc konfliktní člověk a možná je to hloupé říct, ale já ty krize ani nemám, nějak je nepociťuji. Mně je jenom dobře. Mimoděk si vybavuji, jak jsme dlouho šli velkou planinou mezi poli, kde snad roste jen jeden strom. Ten den byl hrozný vítr, pršelo a bylo hodně nepříjemně. Zdálo se mi, že mě to snad každou chvíli porazí. Ale pak jsme dorazili na místo v údolíčku v malé vesničce, kde je ubytovna. Tam byl klid, kvetly stromy a bylo to nádherné. Je tam dům a na něm velký obraz poutníka. Sedí a unaveně se opírá o hůl. Na ramenou má mošničku a na ní jsou symboly všech hlavních náboženství – judaizmu, křesťanství, buddhizmu a islámu. Dívá se na cestu, kde jsou namalované černé příšery, démoni. Tak mi připadlo, že o každého se tam tak trochu něco pokouší – možná vnitřně, ale i zvnějšku – pálí slunce, bičuje vás déšť, fouká silný vítr a vy s tím musíte bojovat. Ale to k té cestě patří.

Proč lidé chodí na pouť?

Mnozí lidé se vydají jen tak za dobrodružstvím. Potkali jsme také jednu dívku, co se rozešla s přítelem a chtěla si v sobě vše urovnat. Někdo sleduje náboženské cíle. Chodí se ale i zástupné poutě, když člověk sám nemůže a pouť za něj vykoná někdo jiný. Já jsem si řekla, že půjdu poděkovat za těch padesát společných let s mým mužem, ale nakonec mě to poučilo v tom, že si člověk nikdy nemá myslet, že bude jenom děkovat, že je také stále o co prosit. Prosila jsem za svého muže, aby ho přestalo bolet namožené koleno a došel pouť až do konce. Samozřejmě se to spravilo, protože šlo jen o únavu. My jsme to totiž přehnali, šli jsme nepřetržitě 22 dnů bez jediného dne odpočinku, a to mně bude sedmdesát a mému muži osmdesát let. Jsme vděční, že se nám to podařilo i za lidi, které jsme tam potkali.

Každá pouť je krásná, člověka vylepšuje, dává mu zažít moc pěkné chvíle a prožitky. Člověk se na pouti také naučí modlit. U modlitby je důležité, když se jen neodříkává, ale prožívá se. Takové modlitby jsou vyšší. Jednou mi napsala moje známá, která se mnou byla v Nepálu, krásnou větu: "Každým krokem jsem se modlila." To je nádherné, říkala jsem si, tak to má být. Člověk nemusí mluvit, a přesto se může modlit. Stává se mi, zejména v horách – třeba zrovna v Nepálu, že se nemohu modlit slovy, a přitom v srdci cítím Boha a hlubokou pokoru před jeho dílem. Myslela jsem, že se nedokážu soustředit, a mrzelo mě to. Svěřila jsem se při zpovědi jednomu starému františkánovi, a on mi odpověděl, že nejvyšší formou modlitby je modlitba beze slov. Řekl mi tolik moudrých věcí – třeba, že "Jen Pán Bůh ví, co nám odpouští".

Alenko, když znáte lidi z celého světa, jací ve srovnání s nimi jsme?

Jednak si myslím, že lidé jsou všude stejní, jak už jsem říkala, jednak mnozí nedávají takovou váhu věcem, na kterých si my naopak zakládáme. Například v Nepálu si Češi vysloužili přívlastek Crazy Czech – blázniví Češi. Předvádíme svou sílu za každých okolností, přeceňujeme se a nebereme ohled na tradice a zvyky jiné země. Od nepaměti je právě v Nepálu zvykem, že výpravy provázejí nosiči. Je to jejich práce, z níž žijí, ale mnozí Češi ukazují, jak jsou silní a nosiče si nevezmou. Chtějí možná ušetřit, ale když mají na nákladnou cestu, tak těch 10 dolarů za den za jednoho nosiče by také mohli dát dohromady.

Bohužel se poslední dobou setkávám i s velkou namyšleností Čechů, přesvědčených, že jsou mnohem lepší než lidé v zemi, kam cestují. Byla jsem třeba v Kambodži, která přesto, že má tak významné kulturní bohatství, jakým je největší chrámový komplex světa Angor Wat, je velice chudou zemí. Tam mě naši turisté velmi udivili, jak nepěkně se chovali k místním lidem.

Na cestě se ukazuje, co v člověku je.

Lidé se odhalují nejvíce na horách. Tam totiž ze sebe musíte víc vydat, něco svého si také nést, překonávat náznaky bolesti i obtížnost terénu. Na naší pouti do Compostely jsme se s mužem shodli, že to vždy bylo nádherné právě na horách. Na rozdíl od turistů, o nichž jsem hovořila, na této pouti si lidé vzájemně pomáhali a byli velmi přátelští.

Ještě stále jste průvodkyní?

Zatím ano, ale už si říkám, že spíš budu jen poutnicí.

Jaký další sen by se Vám mohl splnit?

Já už nemám žádné velké sny. Loni se mi jeden takový splnil – byla jsem ve francouzské Polynésii a na Velikonočním ostrově. Je to dost daleko a nevěřila jsem, že bych se tam někdy mohla podívat. Bylo to krásnější, než jsem si dokázala představit. Pochopila jsem, že je na světě ještě poslední ráj. Bylo by to na dlouhé povídání.

Neuvažujete o tom své zážitky z cest vydat knižně?

Zatím na to není čas, ale možná nějakou knihu napíši. Představovala bych si, že by jí neměl chybět duchovní rozměr. Hodně lidí cestuje spíš konzumně, což sice nevadí, když si člověk potřebuje odpočinout, ale každá cesta by měla být naplněna ještě něčím hlubším.

Přesto se i tak může člověka něco dotknout, dát mu impulz.

Ano, když je vnímavý a otevřený, a to i k druhým. K té otevřenosti – když jedu na cestu, mám ve zvyku jít ke zpovědi, abych se očistila a s čistým srdcem otevřeně přistupovala k lidem, kteří pojedou se mnou i k těm, které na cestách poznám. Mnoho cest, o nichž jsem ani nepomyslela, že bych je mohla poznat, vnímám jako dary. Ale když dary dostávám, musím také něco odvést. Odvádím to tak, že jednak provázím a také jsem si řekla, že kdykoliv mne kdokoli požádá o něco ohledně cestování, nikdy neodmítnu. Píšu a vyprávím, dělám přednášky. Každý rok jezdím do Jánských Lázní, protože tam mi moc pomohli, když jsem jako dítě po prodělané obrně nemohla ani chodit. Vytrénovali a nacvičili mě tak, že mohu být i průvodcem v Himálájích. Snažím se tedy na cestách něco odvádět, protože to by pak bylo jen cestování zbůhdarma. Tak já to vidím.

Co nyní ráda čtete?

Hodně aktuální je pro mě Terezie z Avily. Vše, co říká, je nadčasové a platí. Do Avily bych se ráda podívala, je to nádherné středověké město obehnané hradbami, úžasné. Víte, co je krásy a zajímavých věcí, co by člověk mohl vidět?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.