Naděje patří k základním aspektům našich pozemských životů. Je pro nás stejně nepostradatelná jako slunce, voda nebo vzduch. Probouzí v nás radost, dává sílu, léčí, uzdravuje a pomáhá i ve chvílích, kdy se loučíme s tímto světem, abychom vstoupili na cestu vedoucí do jiných dosud nepoznaných dimenzí. Na tuto naději máme své nezadatelné právo a nic na tom nezmění fakt, že se nás moderní věda snaží držet v pasti zdánlivě dokonalých axiomů. V okamžiku, kdy se střetnou dva odlišné světy – pozemský a nadpozemský – začínají totiž platit zcela jiná pravidla. Mnozí z nás už o nich vědí, neboť si tou zkušeností kdysi sami prošli. Jiní věří, že tomu tak je. Další si přejí, aby v sobě našli sílu uvěřit. Všichni bez výjimky pak touží po naději…

Názory uvedené v knize Život po životě představují jiné než racionálně materialistické pojetí, které se s oblibou vydává za jediné správné vědecké vysvětlení o konci lidského života. Její autor, americký filozof a psychiatr Raymond Moody v ní seznámil čtenáře s výsledky svých výzkumů zabývajících se tématem smrti a tím, co následuje poté. Shrnul zde zkušenost obrovského množství lidí, kteří prošli zážitkem blízké smrti. Jeho závěry jsou však dodnes pro velkou část vědecké veřejnosti zcela nepřijatelné. Přesto tento výjimečný bestseller, jehož se dosud prodalo na 13 milionů kusů ve třiceti jazycích, dokázal neuvěřitelné: navrátil lidem po celém světě naději a víru, zmírnil jejich smutek ze ztráty blízkých, zbavil je strachu ze smrti a mnohým z nich usnadnil umírání.

Končí náš život fyzickou smrtí? Raymond Moody má v téhle otázce již dávno jasno. "Poté, co jsem mluvil s více než tisíci lidmi, kteří zažili tuto podivuhodnou zkušenost, mohu čestně a bez pochyb prohlásit, posmrtný život existuje," vyslovil své přesvědčení v pořadu Události, komentáře, který vysílala ČT24 u příležitosti jeho návštěvy České republiky počátkem září tohoto roku.

Rozhovor mezi hvězdami

Nic v našem životě není náhoda. Ani skutečnost, že jsme přitahováni a fascinováni místy, jejichž genius loci rezonuje s niternou podstatou naší duše.

Nikoli náhodou, třebaže by se to na první pohled mohlo zdát, zavítal Raymond Moody při své návštěvě Prahy také do chodovské Galerie Cesty ke světlu malíře a psychologa Zdeňka Hajného. V místech, kde se bytostným způsobem prolíná sféra reálného světa s neviditelnými andělskými krajinami, zanechal své rukou psané poselství.

"Už od svých sedmi let toužím létat mezi vzdálenými světy v širém vesmíru. Představa kosmického letu pro mě odjakživa znamenala hluboké duchovní dobrodružství nespoutané hmotným prostorem. Stejně tak jsem se dlouho snažil si představit, jaké to asi je, takový zážitek v bodu smrti z pohledu pacientů, kteří mi o nich vyprávějí. Má dnešní návštěva Vaší obdivuhodné galerie je tím nejbližším pozemským prožitkem, s jakým jsem se kdy setkal, vedle obou zmíněných druhů duchovního hledání.

Díky, že jste vytvořil galerii tak skvělou. Když jsem se tudy procházel, vybavila se mi Kantova moudrá slova: Existují dvě věci, které mě udivují a naplňují úžasem – hvězdná obloha nad námi a mravní zákon v nás! U Vás v galerii jsem cítil, že Vy jste to nebe snesl na zem a ducha povznesl k nebesům."

S Raymondem Moodym zde v rámci neformálního setkání hovořila režisérka a scenáristka Marie Šandová. Dovolte mi nyní uvést záznam tohoto rozhovoru v překladu Anny Světlíkové a přiblížit tak aspoň zčásti onu nevšední a jedinečnou atmosféru, která zde vládla a jež je slovy jen stěží popsatelná.

Jaké bylo vaše osobní setkání se Zdeňkem Hajným? Znal jste ho už z dřívějška?

Ne, osobně jsem se s ním dříve nesetkal.

Máte nějaká společná témata?

Ale ovšem, mám pocit, jako bych potkal svého starého známého. Je to báječný člověk…

Vidíte v jeho malbách obrazy nebo vizuální jazyk zážitků blízkých smrti?

Ano, zajisté. Řekl bych, že vize, které vidím vyobrazeny v jeho malbách, vykazují jednoznačnou podobnost s tím, co mi pacienti vyprávějí, když se vrátí z blízkého setkání se smrtí.

Myslím, že když člověk vidí pouze obrazy či reprodukce, nevnímá, jakou má tohle místo atmosféru, neboť tu vytváří i mnoho dalších věcí.

To máte pravdu.

Jaký máte pocit, když se procházíte po galerii a díváte se třeba na některá díla v trojrozměrném provedení? Tím mám na mysli, že když si obrazy či jejich reprodukce jenom prohlížíte, atmosféra místa Vám uniká a je to něco úplně jiného, než když se tudy procházíte a tuto mnohotvárnou atmosféru vnímáte.

Ano, je to velice působivé a v podstatě to vyvolává duchovní prožitek, to rozhodně. Umění opravdu dokáže navodit vědomí transcendentna. Mám pocit, že podstatou tohoto místa je to, že si tu přestáváte připadat tak docela jako v hmotném světě. Získáváte spíše dojem světa, jenž je odpoutaný od toho čistě fyzického.

V malbách Zdeňka Hajného je patrné světlo a některé prvky, které jako by znázorňovaly tunel. Ztělesňují pro Vás tyto obrazy prožitek, který popisujete, nebo jde jen o dílo představivosti?

Představivost považuji za mocný nástroj poznání, takže ano, je to skutečně velmi přesvědčivé a nápadité ztvárnění toho, jak si představuji zkušenost lidí, kteří přecházejí do jiné dimenze. Když lidé téměř zemřou a pak se vrátí, říkají, že je pro ně velmi těžké popsat slovy, co prožili. Pro mě je podobně nesnadné přesně vyjádřit, co cítím tady. Je to velmi hluboká zkušenost, velice silná, je to jako přechod do nějaké jiné čtyřrozměrné sféry.

V tématech i v jazyku pana Hajného je patrný určitý vývoj rovněž co se témat i vyjadřovacích prostředků týče. Začínal malbami a nyní se tu vyskytují i přírodní prvky, jako jsou krystaly a také různé trojrozměrné objekty. Jako by nacházel podobnost mezi lidskou tvořivostí a přírodou.

To je pravda. Jako by se tu spojovaly různé prvky ve společném záměru navodit prožitek transcendentního typu, cestu do jiných světů.

Našli jste s panem Hajným i další společná témata k hovoru kromě jeho obrazů a této zkušenosti?

Ano, našli. Oba se hluboce zajímáme o staré řecké kořeny západní civilizace a máme i podobné názory na tvořivost, takže setkání s ním bylo pro mě velice podnětné a inspirující.

Některé zážitky přesahují slova a nedají se jimi vyjádřit. Působí na vás takto i obrazy v chodovské galerii?

To rozhodně ano.

Stane se někdy, že narazíte na problém omezenosti slov? Dokázal byste například popsat svůj prožitek z dnešní návštěvy?

To je přesně ono. Kdybych měl vyjádřit slovy, co tady dnes prožívám, bylo by to velmi obtížné. Myslím, že tohle je místo, které prostě musíte vidět a zažít, abyste si udělali představu o tom, jak to tu na člověka působí. Myslím, že se panu Hajnému podařilo snést nebe dolů sem na zem a zároveň umožnit duchu, aby vystoupil na nebesa. Je to skutečně pozoruhodné místo.

Tohle je Vaše druhá návštěva Prahy. Jak na Vás Češi působí?

Poprvé jsem přijel v roce 1991, kdy jsem tu přednášel. Později jsem tu párkrát byl jen tak na návštěvě, třeba jsem tudy jen projížděl a zastavil se na den či na dva. A teď tu přednáším podruhé. K České republice, tehdy vlastně ještě Československu, jsem měl odjakživa velmi vřelý vztah, a to ještě předtím, než jsem tu byl vůbec poprvé.

Jako dítě jsem sbíral známky, měl jsem opravdu velkou sbírku a některé z exponátů pocházely právě od vás. Později jsem si oblíbil i české filmy a české umění, které jsem za ta léta poznal, a taky povahu zdejších lidí. Když jsem tu byl poprvé, řekla mi průvodkyně, když tak pozorovala moje zvyky, "no vy jste docela český člověk." A já to beru. Mám Česko opravdu rád. Říkám to zcela upřímně. Když vám je šestašedesát, tak už prostě říkáte, co si myslíte. Ale já tohle říkal už dávno. Praha je moje oblíbené město, a tak tomu skutečně je.

Tak to je skvělé a díky za to. A poslední otázka. Tato galerie nese v názvu jméno Cesty ke světlu. Najdeme zde symboly všech hlavních světových náboženství. Mám ale zkušenost, že světlo je někdy přijímáno s nepřátelstvím, neboť náboženské skupiny spolu vzájemně soupeří. Myslíte si, že navzdory tomu existuje jen jedno světlo a jediný Bůh?

Ano. Víte, já nejsem nábožensky založený v tom smyslu, že bych měl jasně daný věroučný systém. Mám za to, že všechna velká náboženství v sobě nesou určitý aspekt pravdy. Náboženství dříve lidi často rozdělovalo, ale cítím, že tohle je místo, které lidi naopak spojuje.

To je moc milé. Děkuji Vám za čas, který jste mi věnoval. Bylo mi ctí Vám naslouchat. Ještě jednou díky a přeji příjemný pobyt v Praze.

I já Vám děkuji, bylo mi potěšením.

Zářijový večer s Raymondem Moodym se stal nezapomenutelným pro všechny, kteří měli to štěstí být pár hodin nablízku člověku, z jehož pohledů, slov, gest i úsměvů prýštila pokora a úcta k životu a především láskyplná hřejivá lidskost... Raymond Moody se tak navždy vepsal do paměti chodovské galerie, vedle Yoshié Ichige, Stanislava Grofa, Pavla Grofa, Mary Person, Roberta Lorentzena, Roberta Fulghuma a mnoha dalších skvělých zahraničních osobností, jejichž neochvějné vnitřní směřování je bezpečně zavedlo do míst, kde andělé plní sny a přání všem, kdo chtějí uvěřit.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2010.