Rozhovor s provozovatelem Břetislavem Votrubcem

V minulém čísle PHOENIXu jsem v úvodním článku popsala smysl pobytu ve tmě. Tato staronová terapeutická metoda pocházející původně z Tibetu nabízí netradiční, ale velmi účinnou léčbu sebe sama skrze sebepoznání, a také od světelného a obecně civilizačního smogu. Výsledkem pobytu je hluboká regenerace na úrovni nejen těla, ale i duše. Mne samotnou možnost pobytu ve tmě velmi oslovila, a proto jsem neváhala a snažila se dostat na tento sebepoznávací pobyt v nejbližším možném termínu. Zadařilo se, a tak jsem část letošního února strávila v temné komůrce nedaleko Klatov.

 

 

Před nástupem do tmy jsem se provozovatele zařízení Břetislava Votrubce vyptávala na milion drobností, abych se co nejlépe připravila. Též během pobytu jsme spolu několikrát sdíleli mé i jeho zkušenosti, a díky této výměně jsem se rozhodla přiblížit pobyt všem dalším případným zájemcům.

Pobytu předcházela průprava v mé mysli, když jsem si snažila vizuálně vytvořit představu, jak bude pobyt asi vypadat, a co se při něm vše bude dít. Jako psychická podpora dobré, ale od skutečnosti, což se ukázalo později, jsem se poněkud odchýlila. V propozicích stojí: "Neplánujte!", čemuž jsem dala za pravdu. Před dnem nástupu a během cesty se ve mně stupňovalo napětí z království paní tmy a i z nepoznaných hlubin mého nitra. Když jsem si po nezbytné vstupní proceduře rozkládala v místnosti předměty denní potřeby, abych je ve tmě našla, mé vnímání prostoru bylo omezeno respektem k nadcházejícímu vrcholnému okamžiku, zlomovému bodu, až začnu padat do neznáma. Ten přišel. Blik... a byla Tma... aby později bylo krásnější světlo než dřív.

Břetislave, co musí člověk všechno prožít, aby se dostal do stavu, že se touží aspoň na chvíli odloučit od reálného života a nastoupit "půst" od vjemů, od světla, svých bližních a od všedních starostí způsobem, který stále většině lidí připadá hodně drastický - pobytem v dokonale černé a tiché tmě?

U mne osobně to byly asi dvě základní příčiny. Jednak silný intelektuální zájem o fungování lidské duše četbou Tolstého, Dostojevského, Andrejeva, Arcybaševa a jiných autorů v mládí a následně dlouholeté úporné studium díla C. G. Junga, švýcarského zakladatele hlubinné analytické psychologie. Díla o fungování lidské duše, které např. prof. Tomáš Halík nazval těžkou cestou intelektuála k poznání, podobně jako jsou pro horolezce výstupy na himalájské osmitisícovky.

Druhá příčina byla ryze gnostická. Má dcera Svatava jako studentka absolvovala pobyt ve tmě a já jako milující otec postupně viděl její restart do života. Zpevnění půdy pod nohama. Postupný vznik jakési nové vnitřní síly.

To je teorie a vlivy druhých. A co tě přivedlo k praktické zkušenosti?

Téměř šest let mi trvalo, než přišel den, kdy také já jsem se rozhodl podstoupit tuto zkušenost.

Synchronicitně v tomto čase jsem se seznámil s panem Karlem Trnavským, který provozuje v Klatovech praxi thajských masáží. Působí jako učitel tai chi a pravidelně denně cvičí.

Pan Trnavský mi vypravoval o svých dlouhodobých pobytech v thajských lesních klášterech, kde žil životem mnicha. Pomalu mne uváděl do tajů východních moudrostí a vnitřní disciplíny.

To vše pomalu splétalo můj zájem o sebepoznání. Díky osudu se Karel Trnavský stal po svých zkušenostech pobytu ve tmě mým společníkem.

Co vás oba dovedlo k rozhodnutí vybudovat zařízení k terapii tmou v rodinném domě s možností posloužit desítkám dalších zájemců? Práce, kterou dnes spolu s Karlem provozujete, je těžkou službou a obětí druhým. Být v pohotovosti 24 hodin denně, k tomu vařit, zajišťovat technické zázemí a taky plánovat novinky. To je práce pro celý tým odborníků!

Velmi dobrá otázka. Při studiu etikoterapie z díla Mudr. Ctibora Bezděka a absolvování kurzu našeho současného etikoterapeuta Mudr. Vladimíra Vogeltanze jsem pochopil, že v určitém nedefinovatelném bodě svého života je nadmíru vhodné přestat se rýpat sám v sobě a nabyté zkušenosti altruisticky nabídnout upřímně druhým hledajícím. Po absolvování pobytu ve tmě a této mé osobní zkušenosti jsem se s Karlem rozhodl nabídnout tuto možnost druhým lidem.

Buddha řekl: " Čtením o koláči se nenajíš...", a já dostal najednou v životě šanci hodiny s knihami převést do životní praxe.

Vybudovat zařízení vyžaduje nejen obrovské zapálení pro dobrou věc, technické znalosti, finance, ale i znalosti jako pochopení smyslu života, principů celostního zdraví. Kde jsou kořeny tvého filosofického smýšlení?

Lidský život se vytváří z mnoha vláken. Neustále se mění. Pokud k němu přistupujeme aktivně. Filosofické, tedy srovnávací smýšlení. Uvedl bych dvě vlákna z mého života. Díky nádherné prezentaci divadelní hry Čtyři dohody Jaroslava Duška jsem pochopil vnucené vzorce mého vidění okolního světa, naučené v dobré víře hlavně mými rodiči. Byl to odraz doby a reálného času, když jsem od svého otce dostával nečekané pohlavky do týla se slovy: "Uč se, zase koukáš někam do blba, vzpamatuj se a dělej něco rozumného, ať z tebe něco je..."

A druhé vlákénko? Jakési puzení k poznání a pochopení architektury lidské duše, které ve mne vzbudila babička Marie z matčiny linie.

Zvykové vzorce, to je často železná košile, které se nejde jen tak zbavit...

Těch vnucených vzorců chování a vidění světa se zbavuji usilovně a perně do dneška, při blížícím se 60. roku života. Při pobytu ve tmě můj život probíhal jak na obřím panoramatickém plátně a já to užasle pozoroval. Některé vzpomínky na neuvěřitelné podrobnosti jsem dohledal se svojí matkou na starých fotografiích. Protože film probíhal asi pět dní jako při zážitcích blízkých smrti, ale daleko rychleji (viz Raymond Moody, Stanislav Grof), měl jsem možnost určitého pohledu zpět a uvědomění si vnucených výchovných vzorců, dle kterých jsem se jako vycvičený pes řídil. A toto poznání procesu individuace (opak stádnosti) jsem chtěl umožnit dalším kamarádům a přátelům.

Zmínil ses o vlivu, který na tebe měl strýc, klasický lékař...

Můj strýc Miloš, univerzitní doktor alopatické medicíny mi svým životním osudem přidal další vlákno. Dlouhá desetiletí jsem ho znal jako vynikajícího lékaře, pragmatického inteligentního materialistu. Vystudoval medicínu s červeným diplomem a každého, kdo se odklonil od pohledů materialistické biochemické medicíny, považoval za blbce. Zde nebyl prostor pro diskuzi. Mne považoval za znuděného intelektuála, který ztrácí a marní svůj čas Dostojevským.

Někdy přinese život nečekané zvraty v náhledu na dosud připouštěné pojetí existence světa.

Uběhl čas a jednoho krásného dne, kdy strýc dovršil sedmdesát let, mne překvapil otázkou.

"Břeťo, ty jsi biochemik, je možné, aby několik molekul rostlinné látky dokázalo změnit uzdravení lidského těla?" Hned jsem věděl, že míří k homeopatii. Energeticko informační uzdravování považoval za blud, ale doslova ho týraly pozitivní výsledky homeopatie a následně autopatie (homeopatická léčba z vlastních slin). Následovaly dlouhé otevřené rozhovory, kdy se mi nakonec přiznal, že jako vedoucí lékař na klinice, nekomunista, píchal komunistickým funkcionářům, kteří se dožadovali lepšího ošetření a lepších léků, než velká strana poskytovala ostatním pacientům, fyziologický roztok. Aby od nich měl klid. Nevědomě používal moc placebo efektu. Jako zkušený doktor sice nechápal, jak se po takové injekci mohl rapidně zlepšit stav pacientů, placebo odmítal, ale přijal jeho silnou roli jako fakt.

A jak to dopadlo?

Naše rozhovory končily velkou sbírkou zkušeností s placebem. Strýc jako alopatický doktor medicíny v závěru života prodělal velkou proměnu a já mohl pochopit a vidět, jak padla jeho celoživotní vnucená paradigmata, a stal se otevřeným člověkem.

Různí poskytovatelé se liší různou filosofií a přístupem k pobytu ve tmě, také doporučovanou délkou pobytu - u vás je to 14 dní. Není to trochu mnoho pro nezvyklé jedince? Jak to klienti zvládají?

Po zkušenostech v evropském kulturním prostředí, kam terapii tmou zavedl německý šaman Holger Kalweit, je považován vhodný interval minimum týden, maximum 49 dní.

Lidé, kteří se sebou duchovně pracují, meditují, cvičí a kontemplují nad různými aspekty východních moudrostí, po našich zkušenostech potřebují minimálně 14 dní pobytu.

Během pobytu mají klienti určité prožitky, stavy i nečekané krize. Co mohou nejspíše očekávat? Máte s kolegou na pracovišti zkušenost nějakého průměrného zážitkového schématu, podle kterého se většina klientů projevuje?

Na to by byla odpověď na celou knihu. Ve tmě, sami se sebou, bez vnějších vlivů a vjemů jsme individuality. Každý vytváří vlastní prožití a zkušenost. My zásadně doporučujeme pobyt u nás pro zdravé lidi. Vyhýbám se tedy slovu terapie. Klient musí podepsat reverz, že není závislý na alkoholu, drogách, veškerých psychofarmaceutických pilulkách a není v jakékoliv ambulantní léčbě. Deprivace v našem pojetí tmy, ticha a samoty je velmi silná. Obecně se dá paušalizovat. První dva dny klient prospí a zklidní se z běžného stresu. Další tři dny se silně ozve EGO. Ztratí svoji potravu. Smyslové vjemy.

A když se projde nejhorším, tedy předpokládanou krizí?

Pokud se tento logický proces zvládne, pootevře se symbolická brána na cestě do vlastní duše. Dále se obecně dá konstatovat: Kdo přijede jako zvědavec, duchovní turista a sběratel vnějších zážitků, dlouho nevydrží. Tma mu totiž neposkytne nic než sžírající nudu. Kdo ale pochopí tento prožitek jako prožitek vnitřní, tmu a ticho zvládá pozitivně jako silný restart do dalšího života.

Otázky výše se tedy vztahují především k projevům ega. Čemu slouží naše ego?

Ego je nástroj, který je nutný, aby člověk uspěl v kontaktu s okolní realitou. V evoluci člověka se ale mění. Mění se jeho význam, tak jak se měníme my. Ego by stále více mělo být sluhou, ne pánem. Bohužel, mnozí lidé jsou v jeho naprostém područí, skoro bych použil slovo v otroctví. Ego tvoří hranici mezi naším vědomím a nevědomím. Činí ji neprůchodnou, a tak transcendentní šance propojení s univerzální moudrostí a celou nekonečnou databankou nevědomí je blokována. Z toho vznikla současná konzumní stádní a snadno ovladatelná společnost.

Též může dojít k hlubším výronům z nevědomí, ke zpracovávání vzpomínek, zážitků, které byly domněle již odžity nebo zapomenuty. Jaké mohou být různé reakce?

Odpověď na otázku tajemného působení tmy je ryze individuální. Je to defragmentace (přeskládání hodnot, pohledů na život), restart, pochopení. Co člověk, to příběh. Přijel klient pracující v Bruselu, po třech dnech odešel ze tmy, objal mne a poděkoval plačící, že po šesti letech vyřešil to, co tato léta nebyl schopen. Někdo pochopil kořeny svých strachů, které mu užíraly životní energii až k prahu vyhoření neboli anglicky burnig out, našel je v době před porodem, když jako nová bytost v placentě prožíval stresy své těhotné matky. Někdo našel člověka v posledním minulém životě, tedy v regresi a identifikoval ho se současným člověkem, který mu způsoboval těžkosti. Jiný viděl zřetelně rozhozené karty tarotu svého života a našel odvahu a sílu svoji situaci řešit. Někdo jen nabyde jistoty, že kráčí dobře labyrintem svého života...

Během pobytu ve tmě dochází nejen k hlubokým psychickým změnám, které nejde dost dobře uchopit, ale též ke konkrétním, zcela uchopitelným symptomatickým zlepšením. Všech lidí se myslím týká stav zlepšení očí - úžasný zážitek projasnění světa, zlepšení vidění na dálku i na blízko, ale mně též se kamsi vytratily potíže s krční páteří a mrtvěním prstů.

Během pobytu ve tmě se u někoho objevuji silné bolesti hlavy a prakticky lokální bolesti všech možných částí těla. Jak se objeví, tak zmizí. Jsou to signály, nad kterými musí hloubat a přemýšlet sám konkrétní člověk. Naopak existují silná tělesná zlepšení, třeba zklidnění a snížení krevního tlaku, častý je i projev omládnutí. Klient vypadá o deset let mladší. Tyto zkušenosti popisuje Holger Kalweit i dr. Andrew Urbiš.

Klienti po zvolené době opustí temnou místnost, svěří se se svými zážitky... po odjezdu je nějakou dobu zpracovávají. Co se děje dál? Jste v kontaktu se svými bývalými klienty? Sbíráte jejich příběhy?

Já osobně nechci příběhy jakkoliv publikovat. Jsou mým velkým obohacením, posvátným darem a poznáním hluboké pokory. Při výstupním pohovoru, a v budoucím čase při následné konkrétní komunikaci s klienty však anonymně rozvíjím význam některých příběhů. Nesbírám, ale vynořují se mi ve správnou chvíli, kdy konkrétnímu člověku nabídnu synchronicitu, paralelu, podobenství, nápovědu. Jako posílení přes zkušenost konkrétního člověka. Zde osobně cítím a chápu lépe cestu a rétoriku Ježíše Krista, který podával pocestným podobenství v duchu - pochop, kdo můžeš pochopiti. Jinými slovy, najdi si poselství moudrosti podle své schopnosti a vědomosti.

Pro mne se Kristus nestavěl nikdy do role učitele, guru, avatara, léčitele, psychoterapeuta, politika, nevytvářel návody k použití, ale pouze napověděl.

V dnešní době, kdy každý prodává a vnucuje "návody k použití", vzpomínám na texty evangelií s nejhlubší úctou. Myslím, že přichází doba, kdy lidé mají dost různých učitelů, politiků, návodů k použití. Věřím, že se stále více lidí bude spoléhat na svoji vlastní cestu. Intuici, svědomí a vlastní sílu rozhodovat sám za sebe. Vesmírný zákon či základní princip říká, že žák si hledá svého učitele. Dnes je to bohužel naruby, a to je dle mého hlavní příčinou dnešní zmatečnosti.

Myslím, že jsme si pověděli zásadní poznatky o "tmě" a nyní je na čtenářích, kdo z nich najde v sobě potřebu pobyt ve tmě absolvovat, tedy koho přitáhne, je mu blízká...

Klientům i pracovišti jako zpětnou vazbu přeji co nejvíce restartů a osobních proměn na další cestu životem. Děkuji za rozhovor.

Blanka Urbánková

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2014.

Zedník nebo cukrář? - Panu Karlovi z Pardubic, vyučenému zedníku, nyní strážnému je 54 roků a je rozveden. Žije sám v podnájmu a je se sebou velice nespokojený. Rád by život změnil, ale neví jak na to. Chtěl by proto poznat své slabé i silné vlastnosti, a čeho by se měl vyvarovat při hledání zaměstnání a životní družky.

V reakci na vymývání mozků našich dívek a žen všemi dostupnými médii, uvádíme na následujících řádkách stručné výňatky z výzkumů prof. RNDr. Anny Strunecké, Dr.Sc., publikované v knize Doba jedová 2.

Příběh první: Pohodlí pro sebe a bezohlednost pro dárce

Kdysi ještě za totality... Jedeme stanovat na Velkou Fatru. Podobně jako Krkonoše a Šumava je to krajina mého srdce. Silně prší, rozbít stan se mi vůbec nechce. Urputně si chci v teple a suchu přečíst večerní meditaci, kdepak bych šel spát bez ní. Klepu na dreveničku na kraji vsi. Vyjde usměvavá babenka v pestrém šátku a široké sukni. Vyřknu prosbu o nocleh - a ona už pohostinně otevírá dveře. Po nevyhnutelném panáku borovičky nás uloží ve starobylé ložnici s malovanou truhlou, plnou krojů a čepečků, které nám ukazuje. Vše to sama vyšívala. Ač bylo zřejmé, že bude spát v křesle v předsíni, i sám před sebou jsem dělal, že jsem si nevšiml, abych nepřišel o pohodlí nacpaných bělostných peřin, a nemusel vytahovat spacáky a lehnout si někam na zem. Tato má faleš a lhostejnost dala asi špatný základ jak oné noci (stejně jsem se převaloval a nespal), tak i onomu týdnu dovolené, který byl plný nepříjemností a nečekaných zádrhelů. Myslím, že právě takováhle "vykutálenost" je rys, který Slováci na Češích nesnášeli.

Mladý muž sedí u cesty. Kolem něj je krásný les, zpívají ptáci, voní vzduch a on? Jako by nevnímal tuto krásu. Sedí s hlavou skloněnou a dívá se na obyčejný cínový pohár ve svých dlaních.