Bylo to někdy koncem listopadu navečer, kdy se všechno začíná utápět v podzimní mlze, když jsem prošla brankou do zahrady rozkládající se kolem ateliéru jedné z nejlepších současných českých sochařek, paní Věry Janouškové, poprvé. Monumentální kovové plastiky, sochy, které jakoby v zahradě vzrostlé, se v barevných skvrnách popadaného listí a nadcházejícím šeru měnily v jakýsi podmanivý impresionistický obraz, jsou dílem jejího manžela, sochaře Vladimíra Janouška. Zemřel začátkem září 1986.

Říká se, že Věra a Vladimír Janouškovi patří k nejvýraznějším manželským dvojicím v českém výtvarnictví po druhé světové válce. Prošla jsem brankou ještě několikrát, než jsem se paní Janouškové zeptala, jak je možné, že si oba dokázali zachovat osobitost, že se vzájemně neovlivňovali…

To naše umělecké snažení bylo odlišné, takže jsme si vzájemně spíš pomáhali. Vladimír směřoval k sochám, reliéfům a kresbám, já byla spíš na smalty, osinky, kov a v poslední době čím dál víc na koláže.

Jaromír Zemina o vás napsal:,,… zasáhla do vývoje českého moderního umění nejvýrazněji sochami skládanými z různých materiálů, nejčastěji z kusů starého smaltovaného plechu, jejž spojuje svařováním. "…

Já říkám, že to sešívám svářečkou.

Prý o sobě mluvíte jako o "smetištní sochařce"...

Protože materiál hledám na skládkách vyhozených věcí. A ty odhozené věci vracím přetavené zpátky do života. Zamýšlíte se někdy nad tím, co vás vlastně v životě určovalo? Když se na to podívám zpětně, tak bych řekla, že největším požehnáním pro mě bylo to, že jsem se narodila na venkově v podhůří Krkonoš. Vyrůstala jsem v přírodě, vnímala její proměny. Z toho můžu brát a vydávat dodnes. Z těch vjemů z dětství. Ty jsou v životě asi nejdůležitější. Pamatuju si, jak jsem chodila s maminkou nakupovat a jak jsem vždycky dostala bonbon s pohádkou. Nebo když jsme chodily k pekaři pro chleba. Stávala jsem v chodbě a otevřenými dveřmi pozorovala, jak na prkně chladly upečené bochníky. Dodnes tu vůni cítím. Pak jsem na tom prkně viděla ležet zemřelou hospodyni. Ležela v komoře. Dodnes vidím ty upracované ruce, složené na jejím těle.

Nebo třeba, jak mě spolužačka vede za ruku domů, aby mi ukázala svoji sestřičku, která zemřela hned po narození. V komoře leží vosková panenka ve stříbrné rakvičce. Hned nato se běžíme podívat do chléva na právě narozené telátko. Jak jsem už řekla, to jsou ty vrstvy pocitů, které se do nás ukládají.

Kolik bylo takových určujících zážitků?

Mezi ty silné patří výstava Francouzů na Žofině rok po válce. Tam jsem viděla prvně Giacomettiho plastiky.

Někde jste zmínila, že vás tam tehdy uchvátil Bissiérův gobelín šitý na staré dece.

Měl na něm koníka. A to mě tak oslovilo, že jsem si tehdy řekla, že si ušiju taky. Staré deky jsem měla, takže jsem začala ručně, z kousků hadrů, šít Odyseu. Vždycky ráno a ještě v noční košili. Ušila jsem tři gobelíny. Jeden autoportrét, Pierota s Colombinou a tu Odyseu. Netušila jsem, že to bude začátek mé materiálové tvorby. Já vlastně sešívám smalty jako ty látkové výjevy z hadrů. Vlastně ty sochy šiju.

Jak moc vás zasáhla škola?

To byla další určující etapa. Vynikající profesoři jako Nebeský, Stefan, Lauda, Filla. Plejáda vynikajících osobností. My jsme byli v ateliéru profesora Wagnera. Všichni byli plní elánu, právě skončila válka a pražská UMPRUM dostala vysokoškolský statut. Tam jsem také poznala svého budoucího muže.

Pokud vím, váš manžel dělal portrét Václava Talicha, Hollara a dalších.

Vůbec první byl Hollar a hned si ho koupila galerie. Koupila i portrét Matěje Kopeckého, jenomže Vladimír nechtěl, aby ho zařadili mezi portrétisty, aby se říkalo, že je "jen na hlavy", takže začal vymýšlet, jak by se té "nálepky", toho počínajícího stereotypu, zbavil. Nakonec přišel na pohyb v plastice, na ta kyvadla. Jinými slovy, základem jeho další práce se stala proměna jednoho tvaru ve tvar jiný. To byla pak jeho doména.

Loňská výstava v Královském letohrádku na Pražském hradě, kde jste vystavovala spolu s Evou Kmentovou a Alinou Szapocznikovou, byla svým způsobem událostí. Pamatuju se, jak jsem postávala před vaší osinkocementovou Peřinkou.

Peřinka… on to byl nález a byl to plech, tak jsem ho jen upravila a udělala takovou nohu.

Jiří Šetlík říká, že jste už krátce po absolutoriu v privátní tvorbě "unikala požadavkům konvenční plastiky". A také, že jste si "osvojila modelaci v sádře, nebo osinkocementu jak ve spolehnutí na jejich bělobu, tak na možnosti polychromie." Sochy Olbrama Zoubka jsou také osinkocement. Čí to byl objev?

Ten objev jsme učinili se Zoubkama, protože jsme nemohli odlévat do bronzu. Na to jsme jako studenti neměli. Takže jsme pořád hledali materiál, který by nám byl dostupný a který by nás naplnil.

Když jsme mluvily o tom, co vás v životě oslovilo, zmínila jste ateliér Josefa Wagnera. Kdo patřil do vašeho okruhu?

Byli jsme taková parta Zdeněk Palcr, Chlupáč, Zoubek a jeho první žena Eva Kmentová (zemřela v r. 1980), můj budoucí manžel Vladimír Janoušek.

Myslíte, že naše doba nechává prostor pro přátelství? Že ještě dokážeme věřit na opravdové přátelství?

To si netroufnu posuzovat. Jenom vím, že mít přátele, v dobrém i ve zlém, je dar pro život.

Řekla jste, že dětství prožité na venkově, bylo pro vás požehnáním, v čem?

V tom, že jsem žila uprostřed přírody, vnímala její proměny. Některé obrazy se mi stále vrací. Třeba jak pobíhám po zahradě. Je začátek prázdnin a ten blahý pocit z volna přede mnou, čas, který se zdá nekonečný, vůně trávy, nad hlavou modré nebe. Nebo v čase předjaří. Stojím nad potokem, kde pod ledem zurčí voda a už se tam zelená listí budoucích blatouchů. Občas se k těm obrazům vracím, někdy je i zaznamenám.

K modelování se už nevracíte?

Teď už ani ne. Navíc nejsou ani nápady. Jak už jsem řekla, spíš mě přitahují koláže.

Čím vás lákají?

Už tím, že jsou dostupnější.

Jak jste k nim došla?

Tak to opravdu nevím.

Ještě se vrátím k Josefu Wagnerovi, jaký byl, myslím jako pedagog?

Na ty naše volné věci se díval jako na hada, ale nechal nám volnost. Vždycky když z ateliéru odcházel, tak se ve dveřích otočil a řekl: "No tak si dělejte." To byl vrchol tolerance. Nechali nám volnost, museli to všechno spolknout, všechny ty naše pokusy byly spíš gutfreundovské než po něm. Wagner byl v podstatě subtilní, my jsme poezii nedělali. Jak říkám, jeho přístup byl vrcholem tolerance.

Teď se tedy zabýváte převážně kolážemi, i když vím, že tvorbu s předměty vyřazenými z provozu a odhozenými na skládkách neopouštíte. Viděla jsem jednu sochu rozpracovanou, sochu Andělky.

Je pravda, že ji vlastně ani úplně opustit nemůžu, protože ty odložené předměty probouzejí mou fantazii, člověk si s nimi může hrát, mají v sobě paměť. A tak je vracím zpátky do života, i když v jiné podobě.

Takže věčný koloběh? Jako v přírodě?

Vždycky mě ovlivňovala, a tak to už zůstane.

Kdybyste měla říct, co nejvíc ovlivnilo váš umělecký vývoj, co by to bylo?

Byla to spousta podnětů, ale k těm nejdůležitějším, které mě nejvíc ovlivnily, patří díla Otty Gutfreunda, Rogera Bissiera, Pabla Picassa. A samozřejmě příroda...

A paní Janoušková mě doprovodila přes zahradu k brance...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2009.