Bod naleziště poznání - Úder štětce vesmír vybuchne v tichu černi jak zbloudilý smaragd (Bob Hochman)

S malířem Bobem Hochmanem jsem se sešla v půli června, v pražské galerii U Zlatého kohouta, kde právě vystavoval. Jeho věci působí vždycky trochu magicky, ale v tom pozdním odpoledni tak působily víc než jindy. I když tady do jisté míry sehrála svou roli hudba Klause Schulzeho – Bobovo životní téma, vůně santalového dřeva, letní bouřka a gotický prostor. Bylo tu však ještě něco. V řadě obrazů a kreseb doprovázených básněmi, které zde Bob Hochman vystavoval, byl jeden opravdu zvláštní. Dost možná, že šlo jen o můj subjektivní pocit, ale faktem je, že jsem k němu šla rovnou, bez rozmýšlení. Jako by říkal – vejdi. Co to bylo za sílu, která mě k němu přitáhla? Jak se dá do obrazu vůbec vstoupit? Jak se má člověk dívat?

Těch pohledů je moc. Pro někoho je obraz spíš takový střípek do interiéru, třeba jenom pro oživení kvůli barvám, někdo jde do hloubky, každý má svoje vnitřní spektrum vnímání. Na to není návod.

To je pravda, ale co si máte myslet o obraze, který jste si nevybral, ale který si naopak vybral vás? Přitáhne vás jako magnet, nevíte čím, nevíte proč.

Mikuláš Medek napsal na téma energie obrazu zajímavé pojednání. Mluví o určitém vlnění, říká, že obraz je živý, že to není jen mrtvá hmota. Záleží na tom, jak je člověk vnímavý.

Zůstanu ještě chvíli u toho "svého" obrazu. Nazval jste ho Dávné město R. Má nějakou souvislost s Josefem Kainarem?

Přímou. Je to můj oblíbený básník. Deska s jeho Městem R se mi dostala do rukou někdy ve studentských letech, obraz vznikl až mnohem později. Dodnes na ní oceňuji i jako zpěvák a hudebník neuvěřitelnou, fantastickou kompozici. Nazpíval ji Michal Prokop. Co se týče Kainarovy poezie, je tam všechno přesně, to zákoutí, podloubí, vlající záclony a rozbitá okna. Naprosto sugestivní atmosféra. Obraz vychází právě z té slavné básně. O tom se dá jen těžko mluvit. Ta deska je skutečně velice magická záležitost. Kainara jsem měl dokonce jako maturitní otázku, takže obraz nebyla náhoda.

Myslíte, že lidé dokážou rozpoznat, co je umění a co ne?

Řekl bych, že většinou ano. Jenom to nedovedou vyjádřit. Proč tamto je umění a tamto ne.

Myslím, že jsem vás čtenářům dostatečně nepředstavila. Takže alespoň ve zkratce – vystudoval jste SUPŠ pro zpracování kovů a drahých kamenů v Turnově, jste nezávislý výtvarník, zabýváte se kaligrafií, experimentální malbou, body paintingem, ilustrací, tvorbou šperků, plastik a asambláží, píšete básně, o vašem vztahu k hudbě jsem se už zmínila.

Ale původně jsem umělecký kovář.

Víte, co je zajímavé? Že právě v době naší plánované schůzky jsem v jednom antikvariátě objevila Erbenovu Kytici s vašimi ilustracemi. Byla to náhoda?

"Jak kdo chce. Zajímavější na tom je, že knížka už dávno není k sehnání.

Kytice nebyla jediná věc, kterou jste ilustroval. Ale pojďme dál. K tomu, co je s vámi až bytostně propojené, ke kaligrafii. Její stopa je obsažena ve všem. Co vás k ní přivedlo?

Jsem s ní nějak podvědomě propojený už od dětství. Jeden kamarád tenkrát řekl, že to, co dělám, je něco jako japonské znaky. A já jsem řekl, že nevím co to znamená, že to kreslím intuitivně. Vlastně tak tvořím v těch základních věcech dodnes. Jak na obrazech, tak při body paintingu.

Vaše performance body paintingu jsou hojně navštěvované. Čím vás přitahuje?

Těžko říct, možná, že je ten prazáklad v mých minulých životech, že souvisí s rituální malbou.

Takže nepochybujete o reinkarnaci.

Byl jsem tady vícekrát, podle jednoho rozboru u Keltů jako šaman, na Ceylonu jako nějaký duchovní hodnostář. Těch životů jsem prožil víc. Pohyboval jsem se v Orientu, v Arábii, každý ten život člověka něco učí, všechno mělo a má svůj význam, něco, k čemu se člověk dobere. Našel jsem odpovědi. S tím souvisí i moje dlouhé vlasy.

Vidíte, ani jsem se nechtěla ptát, připadlo mi to indiskrétní. Takže vaše dlouhé vlasy s těmi reinkarnacemi souvisí?

Musel jsem je mít dlouhé už tenkrát. Prostě ke mně patří. Samozřejmě, že bylo období, kdy byly povinně krátké, ale ta období netrvala dlouho. Není to póza, je to moje součást.

Prý jste hrál Kellyho v projektu Praha rozsochatá.

To je pravda. Hrát s Ivanem Lukešem, Jirkou Kaftanem byl pro mě velký zážitek. Akci pořádal Jan Brabenec v režii Jaroslava Gillariho. Hrálo se v Klementinu na nádvoří.

Jak jste se cítil jako Kelly?

Musel to být pozoruhodný člověk. Myslím, že většina lidí má na něj pohled velice jednostranný.

Jedna orientální moudrost říká, že v každém člověku je celé zvíře a v každém zvířeti kus člověka.

Mým zvířetem je podle indiánů havran. Ztotožňuji se s ním už dávno, ještě v dobách, kdy jsem nevěděl, že je mým znamením. Možná, že to nějak souvisí i s mými kaligrafiemi. Hodně používám ty ostré tvary, zobák, pařáty, ten dynamický tvar těla.

Podle indiánů je tedy vaším znamením havran. A co podle Keltů?

Podle Keltů je mým znamením strom jeřabiny, duchové jeřábu.

Tím se dostáváme k další oblasti vaší tvorby, k amuletům.

Amulet je ochranný předmět, velice záleží na tom, kdo ho vytvoří a za jakým účelem. Má svou sílu. Amulet je v rovině magie a neměl by se zneužívat.

Některé vaše amulety jsou smaltové, skleněné, závěsné i v prostoru, myslíte, že na ně lidi věří?

Řekl bych, že někde v hloubi duše všichni. I když si to třeba nepřiznáme.

A šperky?

Ty se táhnou s lidmi od nepaměti. Od nepaměti se člověk zdobí. Rád je vytvářím. V poslední době spolupracuji s výtvarnicí Annou Jánskou, ta dělá krásné šperky z plsti a kovu a kamenů.

Je ještě jedna rovina vaší činnosti, vlastně ještě mnoho dalších, které jsme dosud nezmiňovali. Ale ta rovina, o které mluvím, se týká práce s dětmi. V čem konkrétně spočívá?

,Jezdím s občanským sdružením Muzy dětem po dětských domovech a snažím se dětem přiblížit kouzlo malby. Třeba v mandale, třeba stylizovaným motýlem, který jako by našel své místo na dětské tváři. Kouzlo, které voda pomalu smývá a tím vytváří nové obrazy. Pracovat s dětmi je velký zážitek.

Co nutí lidi vytvářet umění?

Řekl bych, že touha po štěstí, i trochu po slávě. Ale hlavně, umění otevírá jiný, duchovní svět.

Proč používáte právě termín rituální kaligrafie?

Protože většina mé tvorby je založena na rituálech.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2011.