Někdy se stane, že člověk ve snaze neublížit, ublíží. Někdy se stane, že ublížením prospěje. Téma pro psychology a filozofy příliš obsáhlé, než aby se dalo vtěsnat do krátkého rozhovoru. Většinou ho vnímáme jen v rovině obecné. ALEŠ CIBULKA ho nezobecňuje, pravidlo neublížit zahrnul do své moderátorské práce programově. V čase, kdy je bulvár téměř naším životním stylem, úkol věru nesnadný.

Neřekl bych, že nesnadný, je to spíš otázka, jak k němu přistupujete, jaký je váš morální kredit. Fakt je, že náš bulvární tisk je trošku, jak bych to řekl…

Zlý?

Možná až moc hloupý a vulgární. Zbytečně. Čiší z něj v některých případech jen senzacechtivost a touha ublížit či ponížit.

Lehký společenský bulvár je ale nutný.

Ano, já nejsem proti, lehký společenský bulvár je nutný, jenomže tady v něm ta lehkost chybí. Měl by pobavit, ne urážet a vymýšlet si. Když se do člověka, navíc v nelehké životní situaci, opře ještě bulvár s vyloženou lží, když se octne na titulních stránkách bulvárního tisku po všech stáncích v republice, pak ho to může zlomit. Pokud je člověk, teď to přeženu, veřejné zboží, pak je velice snadná kořist. Velice snadno napadnutelný a proti lži se může jen velmi těžko bránit.

Jak byste reagoval, kdyby vám někdo takhle ublížil?

Já se vždycky snažím přijít na to, proč. Je pravda, že mám v hlavě seznam novinářů, kterým když se ozvou, řeknu ne. A nejde jenom o mne. Když někdo píše lživě, nepravdivě o lidech, které znám, nebo o někom z mých přátel, když vím, že to jsou vyslovené nepravdy, tak mu pokládám telefon. Stejně si napíše, co chce.

Dokážete odpustit?

Dokážu odpustit, ale nezapomínám.

Nakonec je tu i čtenář, nebo spíš konzument těch někdy až na cti utrhačných zpráv, který by měl zasahovat…

Třeba, že by přestal takový bulvární plátek kupovat?

Máte pravdu, těch otazníků je mnohem víc. Jak se může, vezměme teď za příklad vaši profesi, moderátor vyhnout tomu, aby zpovídanému neublížil?

Někdy se to stane nevědomky, ale ani k tomu by nemělo dojít, protože moderátor má být připravený, mít informace, snažit se k tomu člověku přiblížit co nejvíc.

Takže si budeme povídat o vašem Toboganu, rozhlasovém pořadu, s velkým okruhem posluchačů a zajímavých hostů. Působí nenuceně jako náhodné setkání letitých a kultivovaných přátel nad šálkem kávy. Myslím, že vytvořit takové nestrojené posezení, je svým způsobem umění. Vyžaduje vlohy.

Vlohy nestačí. Musíte být připravená, empatická a umět improvizovat.

Lidé si myslí, že ze všeho nejdůležitější je právě ta schopnost improvizace.

Ta je velice důležitá, ale improvizovat bez informací bych si nedovolil. Vím, že spousta lidí si myslí, že improvizace je "zadarmo". Abych měl šanci si troufnout s někým improvizovat, tak si o něm musím zjistit naprosto všechno, co bych měl vědět. Pokud přijde v sobotu do vysílání třeba pan Zindulka, který mě učil, tak si můžu dovolit improvizovat, můžu s ním i zalaškovat, ale musím vědět, kterými divadly prošel, kdo u něj studoval, kde zrovna hraje a tak dál. Ve chvíli, kdy si moderátor pozve hosta a zeptá se ho, jak se mu daří v Divadle Pod Palmovkou, a on se na vás podívá a řekne, ale já hraju v divadle Na Zábradlí, tak v tu chvíli by se měl moderátor, nebo jakýkoliv redaktor zvednout a s omluvou odejít. Protože takový profesní průšvih je prostě neúcta k tomu člověku.

A co si musí moderátor zjistit? Nebo adresně, co si musíte zjistit, než si začnete s tím kterým člověkem povídat?

Měl bych třeba vědět, na které otázky často odpovídal, a už mu je nedávat. To vím z vlastní zkušenosti, když vidím, jak se tazatel nadechuje k nějaké otázce, tak si v duchu říkám, proboha snad se nebude ptát zase na to. Sice slušně odpovím, ale mělo by být ctižádostí každého zpovídajícího přijít s něčím zvláštním.

Připravujete si otázky?

Já nemám rád takové ty připravované otázky a odkud kam se to bude ubírat. Vím zhruba téma, o kterém si budeme povídat, a na svého hosta jsem pečlivě připravený. Jenomže v průběhu povídání člověk zjistí, že 95% těch informací je k ničemu, protože je prostě nepoužije. I na to si musíte zvyknout. A pak nastane situace, například – začne se mluvit o jídle a vy řeknete – já vím, vy máte rád koprovku, jakou vařila vaše maminka. Ten zdánlivě bezvýznamný detail ho přesvědčí o tom, že jste se opravdu připravila a že vás na něm zajímají i takové věci jako třeba ta obyčejná, ale pro něho neobyčejná maminčina koprovka. Získáte tím jeho důvěru, kterou ale nesmíte zklamat. Taková drobnost vám nakonec vystaví rozhovor od začátku až do konce. Získat důvěru, ale nezneužívat ji.

Kdybyste ji zneužíval, pak by nebyli rok co rok před Vánocemi Václav a Dagmar Havlovi vašimi hosty. Čeho si na moderování ceníte nejvíc? Nezdá se vám, že slovo moderovat postrádá člověčinu? Jako by neexistoval jiný ekvivalent.

Víte, že mi tohle slovo ani nevadí? Je rozdíl mezi moderováním a konferováním. Tahle jemná nuance už dneska ani neplatí. Ale když chcete, tak co třeba termín provázet?

Třeba je přece hezké někoho provázet. Ale to jsem vás přerušila. Takže co je pro vás největším oceněním?

Například, když proti mně sedí v hodinovém rozhovoru bez publika třeba pan Munzar s paní Hlaváčovou a já vím, jak moc se jim už nikam nechtělo, protože jsou unavení, protože to znamenalo znovu se převléknout, paní Janu nalíčit, a přesto přijdou. A když pak vidíte, že je to po třetí nebo čtvrté otázce začíná dokonce bavit, potom je to pro vás ta největší odměna.

Jde o rozhlasový pořad Rozhovor v pyžamu, který se v rádiu uvádí vždycky jednou za měsíc? Vidíte, teď jsem přesně v té situaci, o které jsme mluvili před chvílí. Ale pojďme dál. Hrajete s paní Jiráskovou v divadelní hře Sonáta pro lžíci, začal jste s přípravou Cibulkových kalendářů na příští rok. Jeden pro filmové a druhý pro televizní pamětníky, v červnu vychází vaše nová kniha Černobílé idoly. To všechno chce spoustu energie. Odkud ji berete?

Máme chalupu. Říká se, kdo má chalupu, má hlavu v kalupu a je to pravda, zatím jsme si s novinami k šálku kávy nesedli. Ale je tam taková zvláštní atmosféra. Víte, já jsem založením spíš pragmatik, ale je spousta věcí, které si člověk opravdu nedovede vysvětlit. Třeba s naší roubenkou. Jednou mi Blanka Hašková, moje holička, řekla, že není důležité, jestli je v tom stavení splachovací záchod, že člověk nemusí všechno tak pragmaticky zvažovat, že nejdůležitější ze všeho je, jak na něj působí. A měla pravdu. Prošli jsme šestnáct stavení a žádné nám nic neříkalo. Poseděli jsme ve světnici a nic, ticho. A pak jsme zcela náhodou jeli kolem jedné roubenky. Nebyla inzerovaná na prodej, ale ze zvědavosti jsme u ní zastavili.Vešli jsme dovnitř a věděli, že ji chceme. Kupní smlouvu jsme podepsali bez rozmýšlení. Ani jsme se nešli podívat, jak to vypadá nahoře. Někdy si říkáme, že chalupa nepatří nám, ale že my patříme jí. Postavili ji v roce 1803. Patřila německé rodině, která tam žila po generace až do roku 1947. Po jejich odchodu patřila pochopitelně Čechům. A prý tam byli vždycky jen hodní lidé. Asi je to pravda, protože si zatím každého získala. Všichni říkají, že má laskavou atmosféru, že se tam člověk opravdu zregeneruje. Samozřejmě, že si nás nejdřív oťukávala, že všechno nešlo až tak jednoduše, že byla spousta papírování, že byly věci, které se nedařily, že tohle a tohle bylo špatně, ale říkali jsme si, holka nás zkouší, a ustáli jsme to. Je to chalupa všeobjímající a v tom dřevě jsou obtisky všech, co v ní kdy žili.

Navíc je to Máchův kraj. Pamatujete si ještě něco z Máje?

Jsem na tom jako většina z nás. Myslíme si, že ho známe a přitom jen málokdo dojde až k bělavým parám. Dál už je to nadstandard. Dáme dohromady ještě tak začátek a po "kde borový zaváněl háj" už jen tápeme k "Hynku, Viléme, Jarmilo!".

Byl přeložený i do vietnamštiny. Autorem překladu je bohemista pan Duong Tat Tu, ale muselo to být obtížné.

V jednom pořadu na téma cizinci jsme se bavili o jazycích. Ti anglicky mluvící nemohli pochopit, že čeština má takové nepřeberné množství výrazů a možností. Třeba pro oslovení maminky, mámy. Oni ty rozdíly nechápou. Ještě tak maminka, máma, to se dá vysvětlit, ale co mamulenka, matička, mamina… Matička a maminka jsou pro ně naprosto totožné.

Z vašich televizních pořadů o češtině si i našinec uvědomuje, jak je to bohatý jazyk a jak ho my sami málo známe. Na začátku jsem řekla, že vaší životní zásadou je neublížit. Ale je to vůbec možné?

Víte, ono to nejde zevšeobecňovat, ale v jedné oblasti to beru opravdu doslovně.

A tou je?

Zpovídání mých hostů.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2011.