Metafyzické aspekty obnovy kulturního dědictví

V posledních letech se v českých zemích obnovují kostely, kapličky, boží muka, křížky a řada dalších kulturních prvků v krajině. Nabízím poněkud netradiční zamyšlení nad tímto fenoménem.

Z tohoto úhlu pohledu má například péče o drobné památky kdesi v lesích daleko za vsí mnohem větší význam a důsledky, než se na první pohled zdá. Není až tak podstatné, jestli k obnovené kapličce vede turistická značka či cyklotrasa. Je jedno, jestli ji najde prázdninový návštěvník regionu a prožije zde idylický okamžik souznění s krajinou (i když to je samozřejmě hezké). Důležité není ani to, zda se objekt po rekonstrukci dostane na pohlednice a propagační materiály. Přesto má dobrá péče o něj vliv na okolní "kout země" a jeho obyvatele a pozitivně ovlivní i ty turisty, kteří po příjezdu do regionu nevystrčí paty z okresního města. Jak to?

Neustálé spojení s našimi předky

Předpokládejme, že všichni ti, kdo určité místo či stavbu budovali, měli ji rádi a často k ní chodili, o ní stále vědí. Možná pobývají už desítky let v novém domově kdesi v Bavorsku a jen se občas přijedou podívat, zavzpomínat na dětství, na své blízké. Anebo už dávno dlí kdesi na "onom světě", v podmínkách pro nás těžko představitelných i sdělitelných. Přesto se jejich pohledy, podobně jako u těch prvních, občas zatoulají k těm místům minulosti, k nimž je váže citové pouto. A i když na místě nejsou trvale přítomni, po tomto neviditelném vláknu sem od nich cosi proudí. Když je památka v zuboženém, zničeném či zchátralém stavu, přichází smutek, žal, tichá výčitka vůči těm, kdo tento kus země zdědili. A možná také tiché volání s prosbou o nápravu. Pokud patříte mezi ty, kdo tento hlas zaslechli, nebo dokonce mezi ty, kdo na něj odpověděli skutkem, jistě víte, o čem je řeč.

O radosti Engelberta Kapse

Co se stane v případě, že je toto jemné "volání" z druhé strany řeky bytí vyslyšeno? Jako příklad si vezměme obnovu lavice "Návrat Germánů z lovu" od Engelberta Kapse ve městě Jeseník. Tedy od mimořádného sochaře, srostlého svou tvorbou s Jesenickem – krajem, kde se narodil a většinu života působil. Kdo ví, jak hluboký vztah mívají umělci ke svým dílům, s jakou téměř otcovskou láskou o nich dokážou hovořit, tomu není třeba vysvětlovat, co asi mistr Engelbert pociťoval při pohledu na svůj výtvor před deseti lety a co cítí dnes. K tomu přidejme emoce třeba od někoho dalšího, kdo na jeho lavici sedával a trávil tak s knihou v ruce a radostnými myšlenkami v srdci slunná nedělní dopoledne.

Obnova, kterou nechalo provést město Jeseník, nejenže zachovala toto hodnotné dílo a zkrášlila jeho umístěním nový parčík s krásným výhledem na hory, ale tento počin také narovnal vztah s minulostí, vnesl do lokality mír a prosvětlil ji. Anebo, vyjádřeno v křesťanské terminologii – obnova památek vrací do krajiny požehnání. Skrze hmotný skutek se změní i atmosféra kraje, jeho tzv. genius loci. Změní se proto, že z druhého břehu řeky života proudí k lokalitě něco zcela odlišného než předtím. Smutné pohledy se změní v prozářené, po neviditelných vláknech odkudsi z velké dálky přicházejí k místu radostné a vděčné city a rozlévají se i do okolí.

Na věky věků

Zafungovat může ovšem i obrácený sled událostí. Jestliže se uzdraví vztahy mezi současnými a minulými obyvateli a správci míst, může se otevřít cesta ke hmotné změně a obrodě. Jako příklad může posloužit příběh ze severních Čech.

Na konci 17. století byl na poutním místě v Hejnicích na Frýdlantsku založen klášter. Majitel panství, František Ferdinand Gallas, se v zakládací listině zavázal k postavení františkánského kláštera a k úhradě dalších nákladů spojených s jeho provozem. Za to měli františkáni sloužit jednou týdně mši svatou za zemřelé patrony rodiny Gallasů. Tato smlouva platila na věčné časy, vztahovala se tedy na všechny budoucí patrony a správce kláštera.

Po roce 1989 byl klášter i kostel ve značně zuboženém stavu vrácen církvi. Jeho noví správcové v čele s páterem Milošem Rabanem se pustili do náročného úsilí o obnovu rozlehlého komplexu. Při pátrání v archívech objevili zakládací dokumenty a začali každou sobotu sloužit mši za rod Gallasů a obnovu místa, čímž začali po několika desítkách let opět naplňovat starou patronátní dohodu. Nedlouho poté, v roce 1997, se jim podařilo získat prostředky z evropských fondů na opravu celého kláštera s interiérem a zahradou. Klášter nyní slouží jako Mezinárodní centrum duchovní obnovy a je chloubou celého kraje.

Náhody, které náhodami nejsou

V mnoha případech dochází při obnově míst k různým symbolickým událostem, které tuto "metafyzickou teorii" potvrzují. Skeptičtí pozorovatelé by je zřejmě označili za pouhé "náhody", ovšem bývají to náhody nanejvýš pozoruhodné. Spíše se pro ně hodí Jungův pojem synchronicita – zároveň s obnovou památky se stane (bez příčinné souvislosti) něco, co tomuto úsilí napomůže, či jinak naznačí, že jde o správnou cestu.

Na Jesenicku je známý případ, kdy se při výkopových pracích za sanatoriem Priessnitz našel při budování nového parkoviště ztracený kus mramorového pomníku z Meklenburského pramene. Ten se nachází dva kilometry daleko, na druhé straně kopce a od podzimu 2003 probíhaly přípravy jeho obnovy. Nalezení chybějící části jeho kamenosochařské výzdoby ušetřilo obnovovatelům z hnutí Brontosaurus náklady na výrobu repliky. Nalezený mramor byl vyčištěn, vyspraven a zabudován zpátky do pomníku pramene při úspěšné rekonstrukci v létě 2004.

Lze se i poškodit

Pro úplnost však přidejme také jeden příklad bez happy endu: Na hřbitově nejmenovaného slezského městečka zůstalo po druhé světové válce a odsunu sudetských Němců mnoho opuštěných hrobů a náhrobků. Žena místního kameníka při pohledu na ně uvažovala "tržně" (i když se to tehdy takto nenazývalo): "Proč bychom pro výrobu nových zakázek kupovali materiál za drahé peníze, když máme přímo pod nosem sklad náhrobků, které je možné ‚recyklovat‘. Stejně je už nikdo nepotřebuje – příbuzní jsou daleko a mrtvým, těm to vadit nebude." A přesvědčila svého muže, aby osiřelé náhrobky s německými nápisy zpracovával a využíval jako surovinu. Co ale přineslo z krátkodobého ekonomického hlediska nemalý profit, nepřineslo štěstí do osudu rodiny. Kameník předčasně zemřel a žena zůstala sama s dětmi, které od ní v dospělosti odešly. Jen jedno z nich se po letech vrátilo, aby pod pláštíkem noci vykradlo matčin byt.

Tento příklad je, pravda, z trochu jiného soudku než ty předchozí, ale přispívá k úplnějšímu náhledu na tuto věc. Zejména na území bývalých Sudet se podobných tragických příběhů odehrála celá řada. Škoda, že se o nich více nepíše, určitě by to přispělo k hlubšímu chápání zákonitostí lidského osudu.

Připadá-li někomu tento pohled na obnovu památek příliš "fantastický", může jej tak klidně brát. Jako takovou pohádku pro dospělé, inspirovanou z říše fantazie. Ale jak praví klasik, fantazie potřebuje opěrné body. A ty nejenže existují, ale vyskytují se v překvapivě hojném množství. Ostatně, mnozí z těch, kdo se na záchraně kulturního dědictví podílejí, tyto souvislosti nějakým způsobem vnímají a sami by mohli referovat o podobných zkušenostech.

Skutečnost, že smrt je jen "změnou skupenství" a vše je vzájemně propojeno, se nemusí projevovat jen na "filosofické" rovině. Vzájemná vazba mezi oběma světy může mít mnohem reálnější, hmotné projevy. Úcta k našim předkům či předchůdcům a jejich odkazu je výzvou a příležitostí pro každého z nás.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2013.