Po vyvedení mláďat utichá a vychládá život hnízd, která jsou odhalována padajícím listím i v místech, kde bychom je ani netušili. A už se s jarem staví nová. Jakmile zvládnou let, orientují se ptáčata ve světě a v tom, co pro ně je či není dobré velmi rychle. Jak dlouho trvá nám, než se naučíme doopravdy rozeznávat, co nám opravdu prospívá a co škodí? Někdy to nezvládneme do smrti. Ptáčata na to mají jen několik týdnů a už se některá houfují k odletům do nového neznáma. Nebo jsou všude v božím světě doma?

Ptačí národ je svobodný a radostný. Ptáci se těší ze života tak spontánně a nepokrytě, že jen málo lidí to tak dovede. Uměl to třeba svatý František, však si s ním taky ptáci rozuměli a shlukovali se kolem něho. Snad poznali, že smazal Kainovo znamení bratrovraždy ze svého čela. Ba i kolem Fráni Drtikola se jednou na verandě shlukly vlaštovky na zábradlí, jedna vedle druhé, když jim jakýmsi neobvyklým hvizdem něco vyprávěl.

Když ptáci trpí, nevztekají se na nikoho, ani na osud. Strádají hladem či zimou jaksi soukromě, tiše, odevzdaně. Možná i proto je v jejich životě velká disciplína, ba řád. Ani tomu se neprotiví. Vědí, kdy mají odletět do jiných krajů, vědí i kam a kudy, ač tam třeba letí ve svém životě poprvé. Umějí se často i předem vyhnout hurikánům. O svých přirozených nepřátelích vědí, v jakých situacích a jakým způsobem mohou zaútočit. Nevědí to jen o člověku. Ten svými důmyslnými zbraněmi narušuje pravidla čestného boje a lov zaměnil za zákeřné masakrování.

Jen člověk bezohledně bere, na co nemá právo!

Naše honosná letadla, která ptáky napodobují jak svým vzhledem, tak vztlakovým principem profilu křídla, nic z ptačího umu neumějí, ba ani s těmi nejzkušenějšími piloty. K napodobení ptačích schopností je nutné si vypomáhat stále složitější technikou. Když ptáka rozpitváme, vysvětlení nenajdeme. Goethe a jiní tvrdili, že ptáci mají jakousi centrální skupinovou duši, společnou každému druhu, nadanou vysokým vědomím, která jim vtiskuje nejen jejich podobu a způsob chování, ale třeba i řídí jejich tahy, dobu páření atd. Podobně jako když naše duše ovládá například prsty. Právě tuto duši patrně odprošovali dávní lovci, když měli zabít zvíře pro obživu. Skupinové duše jednotlivých druhů mají spolu i úmluvy, který druh se smí některým dalším živit. I toto "násilí" v přírodě je tedy v pořádku. Není v pořádku jen u člověka – ten žádnou úmluvu nemá a bere svévolně, co mu nepatří.

To vše nám, odkojeným pyšnou materialistickou vědou, zní někdy divně a pochybně. Co tedy s tím? Asi nic, dokud nejsme schopni pročistit náš pyšný, a proto trvale nespokojený rozum. Alespoň se však nechme ptáky inspirovat jejich radostí, obezřetností i trvale dobrou náladou. Vězme, že i naše duše, když se chce někam povznést, třeba k výměně krás s duší druhého a nechce být rušena konflikty a přízemními spory, musí jako pták vytrvale mávat křídly své sebekázně a klidného nadhledu a neztrácet orientaci ani za nepříznivého počasí kolem sebe. Ptáci to umějí. My jen občas.

Nechme se inspirovat

Zkusme si – sice hravě a lehce, ale přesto k užitku – léčit různé těžkosti a chmury podle potřeby tu vyvoláním skřivánka v duši, tu inspirací mohutného orlího vzmachu k získání nadhledu a ke svobodnému opuštění přízemních malicherností, tu laskavostí a hravostí družných vlaštovek či hbitými reji rorýsů, jindy obětavostí ptačích rodičů, nehledících na čas a pohodlí.

I motýli – tvorové kdesi mezi květem rostliny a zvířetem – zanechávají prý v zemské auře ty nejjemnější a nejkrásnější inspirace. Jak citlivá může být asi meditace člověka, který dokáže toto zachytit?

Podle IQ jsou prý ptačí mozky hloupé. Buďme tak moudří jako oni. Anebo mějme alespoň radost z jejich volnosti a lehkosti – jak by takoví nebyli, vždyť nikomu neubližují a nejsou otroky svého chtění a pachtění, a proto mají čisté svědomí a lehko na dušičce. Buďme vděční, že jsou.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2013.