Naposledy se narodil jednou takhle navečer, svítilo ještě sluníčko. Je absolventem všeho možného i nemožného. Nějaký titul má, ale nenosí ho. Je původně ekonom, nyní pracuje v sociální oblasti. Přisedá si se svou duší a myšlenkami přátelsky k těm, kdo chtějí naslouchat a sdílet. Neví, jak to přišlo, ale napsal asi 20 knih a 500 článků. I tak má raději legraci než tlachání o „duchovnu“ či „esoterice“.

Největší úspěch: udělal si sám všechen nábytek a umí naklepávat kosu a síct.

Záliby: cvrnkání kuliček, pouštění bublinek a od r. 2003 i psaní do Phoenixu.

Čím je pro Vás domov a jaký vztah máte k Fengšuej (po česku)?
Klasik řekl, že domov máme tam, kde si s někým rozumíme. S konkrétním bytem se moc neztotožňuji, i když jsem vděčný, že zde mohu mít místo na úžasné obrazy a knihy, které se ke mně dostaly, a křeslo kde si můžu v klidu sedět u počítače. V jiném smyslu je mým domovem tato vlast a nakonec i tato zeměkoule. A vlastně celý boží vesmír, kam až člověk dokáže aspoň malinko rozepnout své vědomí. Jak krásné je učit se takto zrát a rozšiřovat postupně své Já až do kosmo-občanství. Je to pak jedna z božích před-síní.

Co Vás přivedlo k tématice vztahů v rodině?
Pozorování života ve svém okolí - tu doopravdy šťastného, tu iluzivně-uměle šťastného, jindy nešťastného. A taky vnímání vztahů v rodinách, se kterými jsem se setkával u svých přátel a posléze i v sociální praxi a pak i jako pracovník střediska komplexní péče o seniory.

Jaké informace – ponaučení byste rád předal účastníkům Setkání 2016?
Jejda toho by byly knihy. Tak snad, aby zde každý našel aspoň střípek pravého niterného oplodnění, a třeba i blízkého člověka, se kterým si bude mít co říct i po Setkání. A též aby si ujasnil, kudy cesty vedou a kudy nevedou. Jinými slovy:  Aby prvky poznání, kterých se tu dostane, nebyly jen opadavou fasádou či prostředkem k ukojení vlastní  zážitkové slasti. A aby aspoň něco posloužilo k úsudku, že je lepší se postupně stávat pokornými božími služebníky, než manažery vlastního blaha, hledajícími někdy jen kulisy duchovna.

V jakém významu vnímáte slovo alternativní (často dnes vnímáno pejorativně)?
Umíte se hezky ptát. Pejorativně to používají hlavně představitelé oficiální etablované vědy. Jenže mnohdy to, co současná oficiální věda zastává, je z dlouhodobého pohledu na  lidské vědění jen jakýsi zmatený a zmaterializovaný okrajový výsek. Pak lze právě oficiální vědu, i přes mnohé skutečné přínosy,  označit za jakousi alternativu vědění. Současná oficiální věda, i přes některé obrovské a nepopíratelné úspěchy, pomáhající lidstvu a zasluhující úctu, vesměs nedosahuje za práh fyzického vnímání. Ba cítí se ve svém zapouzdřeném mocenském impériu  apriorně podrážděna tématy, která nezná a tedy označuje za alternativní. To je pochopitelné, protože pro ješitnou vědu posledních asi dvou staletí platí, že co sama dosud nepochopila (nezměřila, nezvážila, nepojmenovala svým zakonzervovaným názvoslovím, neobsadila svými výzkumníky...), to neexistuje. Jako "zdůvodnění" jí pak mnohdy slouží různé materialistické pověry. Všimněme si, jak nevědecky, diletantsky, nervózně, bez analýz, bez výzkumů, bez důkazů popírá právě tzv. alternativní poznatky. Dalo by se to nazvat ateistickým fanatismem. Tak  je mnohdy právě etablovaná věda zdrojem tmářství, předsudků a podjatostí. Příkladů by bylo mnoho. Stačí si připomenout, jak po desetiletí poškozovala po porodu vztah matky a dítěte brutální izolací i likvidací možnosti kojení; kolik lidí by se mohlo uzdravit uznáním homeopatie či akupunktury nebo jak málo dbá oficiální medicína v praxi na duši těch, kteří umírají v nemocnicích. Jak by pak mohla připustit i další existenci této duše, když se o ni nestarala dosud? Na tyto limity pyšné materiální vědy, nesoucí někdy znaky sektářství (viz například Sisyfovce, nesoucí typické znaky sekty) a spjaté a ochraňované obvykle státní mocí a tyjící z ní, se nelze vždy ohlížet. Brání-li se věda křečovitě nezaujatému zkoumání nějaké oblasti, či alespoň připuštění její existence, pak tím hůř pro vědu, nikoli pro onu oblast. Za příklad přirozeného skloubení vědy a lidské duchovní kvality považuji Václava Cílka. Je jakýmsi novodobým národním buditelem.

Zároveň ale za alternativní je někdy označována ona subkultura módní dekadentní či bulvární podoby spirituality, která jen ukájí zvědavost po mystických, exotických či extatických zážitcích, skloňuje čakry, auru, vibrace, kosmické vědomí, regresi či meditaci ve všech pádech, avšak to vše bez dostatečného morálního a znalostního podkladu, bez schopnosti zařazení do širšího kontextu lidské evoluce a současného stupně lidstva i bez ukotvení v zodpovědnosti. Takové ovečky duchovního marketingu jsou ochotné věřit všemu, co se nějak působivě, s přesvědčovacím humbukem či divadýlkem, prezentuje. I tyto směry se někdy topí v ješitnosti a nadřazenosti.

Co popřejete internetovému magazínu PHOENIX On-line do budoucna?
Přinášet takové vědění či prožitky, které pomohou lidské kvalitě a niternému bezpečí. Tedy - alternativu či duchovno ne jako hobby, ale jako moudrou cestu ke zlepšení sebe a tím i světa.