Všecko zlé je k něčemu dobré aneb konec vše napraví

Další z téměř zapomenutých pověstí starobylé Prahy, tentokrát vyprávějící příběh černých krajek a štěstí a neštěstí jednoho pražského rodu.

Za časů Marie Terezie býval oblíbeným nákupním střediskem Pražanů tandlmark. Bývalo tu živo i po západu slunce, prodavačka krajek Lucková však skládala dříve. Krajkové zboží už jí docházelo, a tak mnohý zákazník odcházel zklamán, když nenašel, co hledal. Ráda by se vypravila jako obvykle na trhy v Lipsku, aby doplnila zásoby, ale tentokrát se jí nechtělo, čekala totiž své první děcko. Pošlu tam Lucku, manžela, říkala si, ale zvládne to? Ne že by svému muži nevěřila, ale měla s ním své zkušenosti. Kolikrát už popletl zakázku pro panstvo a donesl objednávku jinam nebo se s ní bezradně vrátil domů. Nakonec však skoro vždy všechno dobře dopadlo a nepřišli k úhoně.

Tak byl popleta Lucka vypraven do Němec. Manželka mu vybrala vzorky krajek, které měl nakoupit a byl řádně poučen, nad jakou cenu nesmí jít. Poručen do Boží vůle konečně odjel. První zpráva přišla z Teplic. Nechal si prý doma pas. Žena mu ho sice dala navrch zavazadla, ale on ho vyňal, že si ho vezme raději do kapsy, a nakonec ho zapomněl. Pas poslán po poslu za ním, ale mezitím uběhlo pár dní a žena dřív než Lucka dorazí do Lipska, trhy skončí. To se takřka vyplnilo. Když Lucka dojel na místo určení, zjistil, že známí obchodníci už své zboží vyprodali a buď už odjeli, nebo byli právě na odjezdu. Lucka se bál vrátit s nepořízenou, ale tu mu kdosi doporučil, že je tu nový obchodník s krajkami a má ještě ne drahé pěkné zboží k mání. To bylo sice podezřelé, ale nakonec si s ním Lucka plácl a dostal podle vzorků i faktury to, co si přál za cenu víc než rozumnou.

Domů přijel se slávou, nakoupil líp než manželka. Chvála jen pršela, jenže jen tak dlouho než byla přivezena a otevřena bedna z Lipska. Krajky byly krásné, hedvábné i obyčejnější, ale všechny černé. Lucka si zoufal. Kdo potřebuje černé krajky? Leda sem tam kousíček na třírohý klobouk, jaký nosili úředníci. Luckové se už ani nechtělo chodit na tandlmark. Bylo jí do pláče, když musela posílat zákazníky ke konkurenci. Už ji spíše popouzelo utěšování strýce, který s nimi bydlel, že všecko zlé je k něčemu dobré. Zatím to tak nevypadalo, a když peněžní rezerva docházela, počali Luckovi uvažovat o prodeji domku.

Jednoho dne byl Lucka volán k hraběti Šlikovi. K svému podivení nebyl však přijat hrabětem, nýbrž jeho manželkou. Hraběnka se objevila i s dalšími dámami z kruhů šlechty a vrhly se na překvapeného Lucku. „Chceme krajky, ale ne ledajaké. Hedvábné a černé. Kolik máte na skladě, kolik můžete připravit pro švadleny?“ Radosti takřka ochromený Lucka koktal: „Mám dost, jen račte poroučet.“ Objednávka byla ohromná. Ukázalo se, že zemřel manžel Marie Terezie František I. a císařovna vyslovila přání, aby příslušníci šlechty projevili výraz lítosti nad smutnou událostí smutečním šatem, k němuž patřila v první řadě černá krajka. Lucka souhlasil, aby si cenu určili štědří kupující, a tak zavládla spokojenost na všech stranách.

Luckovi najednou disponovali takovou částkou, že mohli poplatit všecky dluhy a ještě nakoupit zásoby nového zboží. Za krátký čas se tak zmohli, že koupili nový dům, v němž pak šťastně žili i se synem Samuelem až do smrti. Vlastně nebýt Samuela, byla by tenkrát jela do Lipska Lucková, a vše by dopadlo úplně jinak. Šťastně tam s nimi dožil i strýc, který měl přece jen pravdu, když říkal, že „všecko zlé je k něčemu dobré“. Nevěříte? Věřte si nebo ne, ale tohle staré úsloví platí i dnes!