Když před lety začal vycházet jistý deník, který nás velkými titulky přesvědčoval, že kdo ho nečte, ví kulový, v životě by mě nenapadlo, že mohou být lidé, kteří budou články uvedené v takovémto plátku brát vážně.

Během doby, která následovala, jsem pochopila, že takoví lidé jsou a podobné časopisy mají značnou sílu. Dá se sice napsat, že z nich informace čerpají především lidé, kteří opravdu netrpí hořem z rozumu, ale to by byla zbytečná jedovatost. V těchto časopisech a novinách je totiž všechno jasné. Černá je černá, přímo pekelná, bílá bílá andělsky a lidé jsou buď dobří (což jsou ti, s nimiž redaktoři, potažmo vydavatelé sympatizují), nebo špatní. O tom, že by lidská povaha mohla prodělávat nějaký vývoj, o tom, že každý z nás je směsí dobrého a špatného, kterou mu namíchaly geny, výchova, prostředí a možná i hvězdy, tam nenajdete ani slovo. Ani slovo tam nenajdete ani o tom, že člověk může v pelu mládí udělat něco, za co se pak celý život stydí, a dělá, co může, aby své provinění, které mu diktovala mladická nerozvážnost spojená s nedostatkem životních zkušeností, napravil.

Další, co mě na těchto "novinách" štve, je jejich internetová podoba. Nic proti netu a proti tomu, že pod články jsou diskuze. Pokud se však podíváte do diskuzí pod články, máte pocit, že na vás dýchla řádně uleželá lidská žumpa. Ať dotyčný, kterého se rozhodli v článku probrat, udělá cokoliv, je to špatně. Někdo, kdo ho v životě neviděl, a nikdy s ním nebyl v kontaktu, si osobuje právo na hodnocení jeho skutků – a činí tak opravdu s gustem. Při četbě těchto diskuzí jsem si marně vysvětlovala, že jde o lidi, jejichž kariéra končí na tom, že mohou (jak říkává nepříliš vlídně, ale zato výstižně můj polský učitel) dělat maximálně tak zebru na přechodu pro chodce, ale to pocit mé hořkosti moc nezmírnilo. Pravidlem těchto diskuzí je tykání, kdy póvl z ulice oslovuje každého, jako by mu byl rovný, a dobrými radami, co by dělat měl, a teď i v budoucnu dělat má, nešetří.

Podobných diskuzí jsem přečetla pár a rozhodla se, že to už dělat nebudu, protože mi na své vlastní duševní vyrovnanosti záleží, a nebudu se tedy vztekat kvůli něčemu, co stejně nedokážu ovlivnit. Zlom, kdy jsem se do podobné žumpy ponořit musela, nastal v posledních srpnových dnech. Stalo se, že mi zemřel kolega a kamarád – astrolog. Lidé, kteří ho znali, se dělili na dva tábory: jedni ho měli rádi moc, druzí s ním byli – kulantně řečeno – v názorových rozporech. Všichni bez výjimky však uznávali, že je to pán chytrý a šarmantní, který zná astrologické řemeslo včetně jeho výpočetní stránky jako málokdo. Jeho školy byly hojně navštěvované a jako účastník pokračovacích kurzů mohu potvrdit, že jsme si tam užili nejen učení, ale i skvělou atmosféru a vynikající zábavu. Když potom v dubnu 2009 onemocněl a podrobil se operaci, všichni jsme doufali, že to dopadne dobře. Zdálo se, že dotyčný je na nejlepší cestě k zázraku – jezdil autem, přednášel, fungoval normálně jako před onemocněním. Další etapa choroby přišla v dubnu letošního roku a to už vypadalo zle. Kdyby se nic jiného, než to, že oblíbený astrolog onemocněl a posléze zemřel, nestalo, přešly by to noviny několika články a bylo by vymalováno. Jenomže – dotyčný se rozvedl a znovu oženil. Když potom zemřel (a dlužno říct, že mu druhá paní v jeho životním finále poskytla péči více než stoprocentní), začaly noviny chrlit špínu. Psaly o tom, že se pohádali lidé, kteří spolu nikdy nemluvili, psaly o majetku, po kterém jim nic nebylo, a s chutí se rýpaly v tom, co se nikoho jiného než jeho opravdu nejbližších příbuzných netýká. Vypadalo to, jako by všechny pozůstalé trhaly na kusy, a vůbec je nenapadlo, že rozebírají city, emoce a životní okolnosti živých lidí, kteří se právě vyrovnávají s největší ztrátou svého života. Novináři obraceli všechno, co se stalo, a spoustu toho, co se vůbec nestalo, a vymačkávali události jako citrón. V diskuzích se zase ozývaly hlasy, které se vyjadřovaly naprosto ke všemu – hlavně ale k tomu, o čem vůbec neměly ani páru. Nakonec proběhl pohřeb a všechno utichlo. Noviny totiž dostaly ke žvýkání nové sousto, jímž byla Ivetka Bartošová a její nepříliš zdařený comeback. Přiznám se, že jsem veškeré diskuze, které se týkaly člověka, kterého jsem měla opravdu ráda, přečetla až do poslední čárky. Neztratila jsem pak víru v český národ jako takový. Nemůžu ani říct, že bych byla tak ušlechtilá, aby mi bylo líto lidí, kteří nemají ve svém životě štěstí na události, a proto si je nahrazují tím, že žijí život jiných, když už ten jejich stojí za houby. Velice dobře jsem si však uvědomila, jak zkreslené byly všechny články o předešlých slavných mrtvých. Pokud se jejich příbuzní v klidu sejdou a u kafe si rozdělí pozůstalost, je to sice nejlepší řešení, ale to bulvár nezajímá. Je přece potřeba, aby se hádali o peníze! Neříkejte mi, že se o peníze nepohádají! A pokud by náhodou žádné nebyly, kdo a za co je rozházel? Domněnkám není konce, a protože u nás soudy s bulvárem dopadají tak, jak dopadají, není nikdo, kdo by člověka, který něco takového napsal, dokázal zarazit a třeba ho i přinutit, aby si uvědomil, že je za svá slova odpovědný.

Obávám se, že toto mé rozjímání nemá jednoznačné vyznění. Asi by bylo dobré, kdybychom noviny podobné kvality přestali kupovat. Bylo by ještě lepší, kdybychom se nepřipojovali k diskuzím, které pod články tohoto druhu na internetu běží. Úplně nejlepší by však bylo, kdybychom si při hodnocení lidí, které jsme v životě neviděli, zachovali chladnou hlavu a uvědomili si, že ve skutečnosti může být (a většinou i je) všechno úplně jinak.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010.