Věci jsou vždycky jakousi výpovědí o něčem. Ať je to židle, nebo vyšívaný kapesníček, nitěné rukavičky, či vějíř. Věci zapomenuté a znovu nalézané. Podávají mlčenlivé, a přesto vypovídající svědectví o lidech, o době, o zašlých časech své slávy.

Vějíř slečny Hortenzie

Možná, že se jmenovala jinak. A možná, že se tak jmenovala. Co na tom záleží. Vějíř slečny Hortenzie s tanečním pořádkem zaplněným jmény, která už dávno nikomu nic neříkají, objevený na půdě jednoho velmi starého domu, je dnes pečlivě opatrovaným exponátem malého soukromého muzea. Když nahlédneme do publikace Česká móda, zjistíme, že o výrobě vějířů u nás se toho moc neví. Víme, že jejich velkou společenskou potřebu pokrýval spíš dovoz než domácí výroba a že "výzdoba domácích signovaných českých vějířů byla buď prací amatérskou, nebo mimořádnými dílky umělců, jako byl Jan Kleinhardt nebo Josef Mánes". A také, že litografické vějíře, vydávané jako taneční pořádky v upomínku na Slovanské bály ve Vídni roku 1848 a 1861, a Studentský ples v Praze roku 1849, jsou zvláštní kapitolou sběratelského zájmu.

Od počátku

Někde na začátku byl pračlověk ohánějící se větví nad skomírajícím ohněm. Dalo by se říct, že taková větev byla vlastně prvním funkčním "vějířem". Teprve s vývojem civilizací se jeho funkčnost začala spojovat i s estetickou a posléze uměleckou stránkou tak, že se stával především módním doplňkem.

Dokladových materiálů svědčících o existenci vějířů ve starověkých civilizacích není málo. Například na malbě z Amenherchopchefova hrobu. Zachycuje jednoho ze synů Ramsese II., jak slavnostně oděný nese za svým otcem velký vějíř. Osm vějířů se také našlo v Tutanchamonově hrobce. Setkáváme se s nimi v oděvní kultuře starého Říma, kde byly vedle slunečníku nezbytným módním doplňkem v přepychu si libujících Římanek. Vějíře se objevují i u bájných postav jako například u Kirké a Kalypsó. Vyráběly se z pavích per, palmových a lotosových listů. Ruční vějíře, v té podobě, v jaké je známe, se začaly objevovat začátkem našeho letopočtu, především v Japonsku, Číně a Indii.

Ógi a učiwa

V Japonsku patřily vějíře k tradičním doplňkům už od 7. stol. Předtím se používaly jen při náboženských obřadech v šintoistických svatyních. Japonci používají vějíře dodnes. Skládané jsou ógi, ploché učiwa. Japonci je používali a vlastně občas ještě používají v průběhu celého roku. Muži i ženy bez rozdílu postavení. Vějíře jsou ale také nezbytnou hereckou rekvizitou při tradičních hrách divadla nó. Vějířem naznačují radost i pláč, jakékoli citové pohnutí, ta symbolika je velice přesně propracovaná. U frašek kjógen, ve kterých se na rozdíl od nó nepoužívá masek, a když tak pouze výjimečně (herci jsou minimálně nalíčeni i jejich oblek je spíš v tlumenějších barvách a i rekvizit je málo), se skoro všechno vyjadřuje prostřednictvím skládacího vějíře. Pokud jím herec nic nevyjadřuje, pokud ho právě nepotřebuje, nosí ho zasunutý na levé straně pásu. Plochý vějíř učiwa, převzatý z Koreje, používají soudci při zápasech sumó. Vějíř však také patřil k vojenské výstroji. Po určitých úpravách, ramena byla z kovu, se z něho stala zbraň. Samurajové nosili dva meče a za pasem onen zmíněný vějíř.

Do Číny se skládací vějíř dostal z Japonska přes Koreu až někdy v 2. století. Druhý typ vějíře byl pevný, inspirovaný palmovými listy. V určité době byl vějíř také znakem důstojnosti vládce. Pevné vějíře byly pleteny ze slámy nebo bambusu. Zhotovovali je i tak, že do bambusového rámu upínali papír nebo hedvábí. Skládací vějíře se vyráběly z bambusu, slonoviny, santálového dřeva, želvoviny, hedvábí. Mezi mužským a ženským vějířem byl rozdíl v žebroví. U ženského bylo nejméně třicet žeber. Mužský vějíř jich měl podstatně méně. A zatímco ženské vějíře byly malované a vyšívané, mužský vějíř se zdobil nějakým textem. Většinou veršem. Stejně jako všude podléhaly módě. Byly velké i malé, jiné byly na zimu, jiné byly letní. Používal je šlechtic i venkovan při práci na poli. Patřil k vojenské výstroji. O tom, že se vějíř používal prakticky všude, svědčí i zachované Montezumovy dary Karlu V. Mezi obřadním štítem, na kterém je vyobrazen bůh ohně jako kojot, standartou zdobenou ohnivým květem a pokrývkou hlavy se nachází i vějíř. Většinou jde o předměty tvořené z per, která se sešívala, nebo slepovala rostlinným klihem.

Dar pro Alžbětu

Evropa objevila vějíře poměrně pozdě, až ve středověku, díky křižáckým výpravám a portugalským mořeplavcům, kteří je dovezli z Japonska přes Itálii do Portugalska.

Vlastně tu pravou módu vějířů rozpoutala až Kateřina Medicejská. To bylo někdy v roce 1578, když se vracela z Francie se skládacím, parfémovaným, ornamenty bohatě vyzdobeným vějířem. Pozadu nezůstávala ani Alžběta I. Prohlásila, že jediný dar, který může poddaný svému panovníkovi dát, je právě vějíř. V důsledku toho jich měla pěknou sbírku. Průběhem století se výroba vějířů zdokonalovala, byl větší výběr materiálů, vylepšoval se design. Za baroka a rokoka se používalo ke zdobení zlato, stříbro, nechyběly ani drahé kameny. Po biblických námětech s andělíčky se objevují náměty ze života nejen společenského, ale i politického. Největší boom vějířů ovšem nastal v 18. století. Vyráběli je v rozpětí 40 - 50 centimetrů. Vějíř nebyl ovšem jen módním doplňkem. S jeho pomocí se daly zakrýt i mnohé nedostatky. Josefina Beauharnaisová, krásná manželka Napoleona Bonaparta a později císařovna, zakrývala prý vějířem vadný chrup. V devatenáctém století však začala popularita vějířů pomalu klesat. K určité renezanci došlo až v secesi, ale to už se v jejich námětech začala objevovat i reklama.

Vějíř jako předmět dotýkaný

Samozřejmě, jako všude patřily vějíře, zvlášť v období klasicizmu, k naprosto nezbytným doplňkům ženské garderoby. Zhotovovali je z různých materiálů, jemné kůže, perleti atd. I náměty na nich byly rozmanité. Byly tu náměty pompejánské, historické, některé dekory vycházely z divadelních her. Biedermeier už nebyl tak vstřícný. Obliba vějířů zvolna opadala. Nastoupila móda kapesníčků. Nicméně po nějakém čase nastává zase obrat. Vějíře přicházejí u krásného pohlaví opět do módy, jako se vůbec každá skoromóda po čase opět obnovuje. Zhotovováním vějířů zanáší se ve Francii přes 4000 dělníků. Od 40. let jsou na módních listech společenské oděvy opět doplněny vějíři, které jsou tentokrát v duchu nastupujících ideálů zdobeny malovanými či litografickými rokokovými galantními výlevy á la Wateau. Někdy jsou zdobeny ve vrcholu listu peříčky, koncem období se objevují vějíře vrtulkové.

Vějíře mají také svá názvosloví, jako například á dispozition – což jsou vějíře utkané či vyrobené do určitého tvaru. Nebo brisé, velmi oblíbený vějíř, jehož žebra se plynule rozšiřují. Nebo battoire, skládací vějíř s držátkem připomínajícím tenisovou raketu, atd. Názvosloví vějířů vychází z francouzštiny, protože ve Francii byli nejprestižnější výrobci vějířů na světě.

Na začátku jsem zmínila vějíř slečny Hortenzie a tím se dotkla i tématu sběratelství.

Pro sběratele jsou prý nejzajímavější vějíře vyráběné v sedmnáctém a osmnáctém století, ale jsou finančně velice náročné. Proto je také většina sbírek složena z období 19. a 20. století. K jedněm z nejnadšenějších sběratelů patřila i autorka ilustrací slabikáře Poupat, Babičky Boženy Němcové a Broučků, akademická malířka Marie Fischerová-Kvěchová.

Vějíře nemají pro své majitele jen hodnotu sběratelskou. Je v nich zakódovaná minulost. Protože vějíře jsou také účastníky lidských osudů.

Člověk ať chce, nebo ne, pocítí určitou nostalgii a trochu i zvědavosti při pohledu na vějíř Boženy Němcové. Najednou si uvědomí, že je to věc, která nese otisk její ruky, věc dotýkaná, součást jejího života, a tedy i jejích tajemství.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010.