Ve vídeňské umělecké galerii Albertina byla prezentována umělecky velmi přitažlivá výstava pod názvem "Impresionizmus – aneb jak se dostalo světlo na malířské plátno". K zhlédnutí zde byla malířská díla od Cézanna přes Degase a Gogha až k Renoirovi nebo Vlaminckovi. Byla to největší výstava tohoto druhu v německy mluvících zemích.

Výjimečná výstava

Ke zhlédnutí bylo celkem 125 obrazů a 56 uměleckých objektů z malířského světa. Výstava otevřela návštěvníkům fascinující svět převážně francouzských impresionistů. Od jeho kořenů, od malby v uzavřeném prostoru až k optickým experimentům postimpresionizmu a kubizmu. Umožnila pohled na historii zrození techniky a způsobu malby impresionistů.

Byla k vidění díla malířů, která zapůjčila muzea od Ameriky přes Amsterdam, Kolín nad Rýnem, Prahu, Budapešť až po Madrid. Nejen obrazy, ale ke zhlédnutí byly i malířské nástroje jako barvy a palety van Gogha a George Seurata anebo baletní střevíček z vlastnictví Edgara Degase.

Didaktický materiál pomáhal vysvětlit optický fenomén, roentgenové a infračervené snímky technicky uměleckou výstavu doplňovaly. Představeny byly rovněž malířské novinky té doby. Především "štětinatý" štětec, barvy v tubách, nebo malířské plátno, které pomáhalo impresionistickým malířům v mobilitě, a umožnilo jim přenést malbu z ateliéru do plenéru.

Do Salonu je nepustili

V roce 1874 použil kritik umění Louis Leroy u příležitosti výstavy obrazů Paula Cézanna a Auguste Renoira, pořádané z jejich vlastní iniciativy a zorganizované v prostorách fotografa Nadala, výraz "impresionizmus". Tímto pojmenováním vyjádřil svůj postoj k prezentovaných dílům. Z hlediska klasicistické malby byly jejich obrazy považovány za nedokončené. Kritika se svým denunciačním vyjádřením postarala o to, že takové obrazy se nesměly vystavovat v pověstném pařížském "Salonu." Impresionizmus, to byly motivy z volné přírody za respektování světelných reflexů. Směr, který nebyl přijat pařížskými akademickými kruhy té doby se stal nejznámějším v historii malířského umění. O impresionizmu se říkalo, že umělci tohoto směru vidí sníh modře. To se ještě odbylo smíchem. Když začali malovat krajinu fialově, to už publikum rozzuřilo. Impresionisté se chtěli osvobodit od mytologie. Propagovali používání barev jako prezentaci čistě optického díla, ve formě menších skvrn, bodů a čar. Tím překonali stále stejnou světelnou situaci v ateliéru, která byla prezentována v dílech klasických malířů. Impresionisté podle roční doby viděli a malovali slunce žluté, oranžové a nebo červené a stíny nebyly jen šedivé, ale i modré. Záleželo na denní době, venkovní teplotě a vlhkosti. Další oblíbeným tématem impresionistů byly vodní plochy.

Rušilo je stále stejné světlo

Je překvapivé, že první impresionisté se vlastně učili malovat v ateliéru, tedy v intencích Akademie krásného umění. Byli Akademií "odejiti", nebo odešli sami. Jejich odchod měl svůj důvod. Rušilo je stálé stejné světlo při malování v ateliéru.

Rozchod s akademií vyžadoval odvahu. Akademie měla velký vliv na pařížský umělecký svět. Určovala členy jury pařížských salonů a upřednostňovala umělce stojící blíže ke klasicistickému malířského stylu konce 19. století. Každý obraz musel být přesnou malbou, malbou podle tradic. Obraz byl namalován na základě dříve navrhovaných skic, u kterých se s konečnou platností slaďovala kompozice a jednotlivé barvy. Impresionizmus přinesl do malování doslova revoluci. Žádné postupné malování, ale imprese, dojem a hned se maluje. Žádná mytologie, ale realizmus, jak obraz vidí malířovo oko. Reálná krajina a mokré barvy a pěkně vedle sebe. Snahou, kterou razil Gustav Courbert, bylo namalovat obraz na jedno posezení.

Vernisáž

A nakonec, žádné zlaté rámy. U rámu se požadovala souhra s obrazem. Vlastně to nebylo nic nového. To věděli umělci už v roce 1839. Courbert byl první, který toto vědění přeměnil do praxe.

A poslední kapkou proti konvenci bylo, že obrazy se nevěsily jeden vedle druhého a v několika řadách, ale maximálně ve dvou řadách a pokud možno v jedné a pěkně daleko od sebe. Impresionisté zavedli ještě jednu zvláštnost. V den otevření výstavy nanášeli na obrazy lak. Tak vznikla "vernisáž", tedy česky "lakování."

Za každého počasí

Impresionisté malovali za nestálých povětrnostních podmínek, skoro za každého počasí. Za tepla, silného větru, při dešti i v zimě. Malování v plenéru nebylo jednoduché. Pomáhaly jim vymoženosti té doby. Krabice na barvy, tuby a štětce. Skládací stoličky, sluneční deštníky, pojízdné podstavce a "rolovací" plátna. K dispozici mimo standardních pláten byla i plátna větších rozměrů. Malířské podstavce se nechaly posunovat terénem a přizpůsobit se mu. Největším vynálezem byly barvy v tubě. Podle Renoira by bez nich nebylo ani Cézanna, ani van Gogha, nebylo by ani impresionizmu.

Rozdělení úkolů

Změnila se i pracovní náplň malířů. Výroba materiálu byla oddělena od malby. Přípravu barev převzali odborníci. Impresionisté si už nemuseli rozdělávat barvy, nemuseli je míchat, ale měli je připravené v tubě a mohli hned malovat. V tubě barva nevysychala a barvy byly světlejších odstínů. Objevily se i syntetické barvy a nové formy štětců. První hodiny impresionizmu patřily malíři Gustavu Caillebottovi. Zdědil větší obnos peněz, a proto mu nehrozila nouze a mohl se plně věnovat malování. Svou produkci věnoval francouzskému Louvru.

Všechno však bylo jinak. Ani za 20 let se jeho obrazy do Louvru nedostaly. Dostalo je Museé Luxemburg a dnes jsou základem impresionistické sbírky Museé d` Orasay, jednoho z muzeí, které zapůjčilo obrazy do vídeňské Albertiny.

Impresionizmus pomalu končí

Dynamický charakter impresionizmu nemusel být bezpodmínečně výtvorem malby v plenéru. Malíři, jako byli Degas nebo Toulouse Lautrec, našli jiné cesty, jak vsugerovat světlu pohyb. Degas postavil impresionizmus na intimních scénách z pařížského života. Jeho díla se přikláněla více k realizmu než impresionizmu. Toulouse Lautrec pojal impresionizmus ve střídání světla a hledání nových pohledů a motivů. Když přišel van Gogh do Paříže, zjistil, že impresionizmus má ta nejlepší léta za sebou a že dalším stadiem bude pointilizmus. Maloval v obou směrech. Na výstavě byla jeho krabice s bavlněnými klubíčky. Dlouho jsem si lámal hlavu proč. Pak jsem pochopil. Šel na barvy "ekonomicky." Slaďoval si na klubíčkách barvy, které pak přenášel na obraz. Snížil tak výdaje na nákup barev. Na základě tohoto "vynálezu" mohl kupovat barvy ve velkém. Kupoval zřejmě i syntetické barvy. Jak se to ví? Některé barvy na jeho obrazech se ukázaly jako časově nestálé. Tím bylo vysvětleno, proč se z některých Goghových obrazů ztrácí světlost.

Fauvizmus

V Albertině jsou k vidění i obrazy George Seurata a Paula Signacka. Sestávají ze stejně velkých barevných bodů a v době vzniku vyvolaly vášnivé diskuze. Podle nich moderní malířství mělo mít za základ právě tento styl malby. Žádali okamžité a výlučné používání čistých, nemíchaných barev a malbu v bodech vedle sebe. Jednotlivé barvy se pak měly v oku pozorovatele slít v barvu třetí. Seurat pojmenoval tento malířský styl divisionizmem, ale ujal se název neorealizmus.

Nevýhodou bylo, že tento styl se nedal aplikovat na velká plátna a malíři se opět začali stahovat do ateliérů. Ale to už začalo 20. století a na malířské scéně se objevují malíři André Derain a Maurice Vlaminck. Směr byl v konečné formě pojmenován fauvizmus. Na rozdíl od impresionizmu, který prezentoval smyslovou pohodu, fauvisté zářivými barvami zvýrazňovali předmět. Fauvisté zasáhli do malířství stejně tak, jako to udělali před 30 lety impresionisté. Fauvisté si nedělali starosti malířskou harmonií. Pracovali se širším štětcem a kontrastní barvou. Kritikové fauvizmu vyčítali, že se jeho zastánci zhlédli v japonském stylu malby.

Impresionisté a jejich pozdější pokračovatelé otevřeli, a v Albertině je to zcela zřetelné, cestu k dalšímu uměleckému směru, ke kubizmu. Na stěnách Albertiny najdete i pár obrázků Pabla Picassa.

Češi na výstavě

Po projití několika sálů si divák uvědomí, že od impresionizmu ke kubizmu to trvalo jen asi 35 let. Za tu dobu se vystřídalo mnoho uměleckých směrů. Jejich autoři, jak už to bývá, žili velmi nuzně. Na druhé straně byly namalovány obrazy, které se dnes prodávají za desetimilionové částky. Při procházení sálů v Albertině jsem slyšel mnohokrát mluvit česky. Byli to lidé střední a starší generace. Není také divu. Byla to umělecká výstava, která se, jak se v rakouských prospektech psalo, koná jednou za sto let. Byla to velká umělecká šance. Pro ty, kterým se ji nepodařilo vidět na vlastní oči, alespoň malá malířská ochutnávka.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2010.