Když se zamyslím nad tím, kdo mě navedl na dnešní dráhu, nevybavím si žádná známá jména ani úspěšné podnikatele. Rodiče mě naučili pilně pracovat a ve škole jsem se naučil spoléhat na kamarádství a podporu svých spolužáků. Tahle přátelství mě provázela až do dospělosti. Když ale sedím v kanceláři a vidím, čeho jsem během posledních pětatřiceti let dosáhl, musím poděkovat partě alkoholiků, s nimiž to šlo rychle z kopce, a stejně i lidem, kteří jim pomohli při návratu do slušné společnosti.

Po dostudování jsem začal pracovat v Kanadě u jisté průkopnické organizace, jež se jako jedna z prvních věnovala léčbě závislosti na omamných látkách. Vzhledem ke svému průkopnickému charakteru musela zvládat spoustu papírování, vyplňovat nekonečné statistiky a výkazy a podávat nesmyslná hlášení. Drogy tehdy nepředstavovaly hlavní problém, takže hlavní pozornost se soustředila na léčbu alkoholizmu, na jeho společenský dopad a další problémy. Ta spousta byrokracie mi pěkně lezla krkem. Práce na novém projektu mě však těšila. Většina našich klientů klesla až na samé dno, dokonce tam i nějakou dobu živořila, a tak pro ně naše organizace představovala poslední šanci. Práce mi přinášela uspokojení, podílel jsem se na tvorbě vlastního programu a – co si budeme povídat – učili jsme se z vlastních chyb.

Při práci jsem si povšiml, že naši klienti mají navzdory různým aktivitám, včetně zaměstnání na farmě, jež měla sloužit jako cvičné pracoviště, aby si navykli na pravidelný režim a osobní zodpovědnost, pořád až nezdravě moc volného času. Dostal jsem za úkol vymyslet další smysluplné aktivity. Nejdřív jsem uvažoval o rozšíření farmy, ale to by vlastně znamenalo dělat pořád totéž a možná by to přineslo i zvýšené riziko pracovních úrazů.

Odjakživa jsem miloval starožitnosti. Nakonec jsem usoudil, že neexistuje nic lepšího než zkombinovat svého koníčka a nový úkol v zaměstnání. Proč bychom nemohli restaurovat starožitnosti a pak je prodávat? Vyklidili jsme stodolu, předělali ji na prodejní sklad, nakoupili nářadí a začali shánět staré, vyhozené a nepotřebné předměty (přiznejme si, že se mezi ně dali zařadit i naši klienti, aspoň těsně po svém příchodu do odvykacího střediska).

Velmi brzy se ve skladu vesele pracovalo a klienty jejich úkol upřímně nadchnul. Byl tam Sam, kliďas, který dokázal odpálit baseballový míč snad kilometr daleko. Harold, statný a vznětlivý chlapík. Macky, rtuťovitý mrňavý Ir, který tvrdil, že za jeho alkoholizmus můžou geny – v čemž zase nebyl tak úplně vedle. Kromě nich tam byli ještě další, ale tihle mládenci tvořili základ, jádro. Všichni měli kdysi šanci na slušný život, ale vinou své slabosti si ji nechali proklouznout mezi prsty. Naše pracovní terapie jim vracela jiskry do očí.

Každý den dorazili a věnovali se určitým úkolům. Harold si pohvizdoval. Sam se chlubil, že umí z nábytku smirkem sedřít starý nátěr a přitom zachovat patinu starého dřeva. Macky měl talent na klížení a zpevňování uvolněných dřevěných spojů. Restaurovali předměty, které už byly na vyhození, a vraceli je do života. Připadalo mi to jako velmi výstižná metafora jejich osudu. Všichni tihle mládenci našli ztracenou sebeúctu a víru ve své schopnosti. Nakonec si sehnali i stálé zaměstnání a opět se zařadili mezi slušné a řádné občany.

Čas od času jsme vyhlásili dražbu našich zrestaurovaných věcí. Mládenci byli skvělí obchodníci a odváděli vynikající práci. Brzy se o nich dozvěděli lidé v celém okrese a sháněli se po našich zrestaurovaných starožitnostech. Nakonec jsme při farmě založili oficiální restaurátorskou firmu. Můžete mi věřit, že člověku stačí dát příležitost uplatnit se aktivně, díky budování sebeúcty. To je lepší než všechny terapie světa.

Jsem rád, že jsem mohl přispět k vyléčení tolika lidí. Těší mě, že po světě chodí desítky a stovky těch, kteří by jinak dožili někde ve škarpě nebo pod mostem jako trosky, které s člověkem nemají mnoho společného. A současně mám radost, že navzdory vší byrokracii ve mně papírování nezabilo člověka, jemuž záleží na ostatních – a to i na těch, kteří zdánlivě nemají co dát na oplátku. Jsem hrdý na ně i na sebe.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2010.