"Když se podíváte do zrcadla, jste prostě tam, díváte se na sebe a ten obraz se dívá na vás." Jorge Luis Borges

"Zrcadla jsou velmi zvláštní věc. Zrcadla vám dávají pocit, že existuje váš dvojník. Skotský přízrak. Když vidíte sebe samého, podle skotského přísloví, zemřete. Dvojníkovo pravé já přichází, aby si jej vzalo. Doppelganger, člověk, který kráčí vedle nás a s námi. Máme v něm své alter ego, druhé já. Je cosi podivného v tom, že vizuální svět je věrně reprodukován v každém detailu v kusu skla, v krystalu… " říká J. L. Borges v rozhovoru s Willisem Barnstonem.

Ano. Zrcadla jsou zvláštní věc. Kousek skla a trochu stříbra. Jenomže zrcadlo existuje od nepaměti, stejně jako masky. Zrcadlící se tvář na hladině tůně. Má svou neodmyslitelnou roli ve všech mýtech, bájích a pohádkách světa. Stalo se také jedním ze symbolů japonské státnosti.

Zrcadlo bohyně Amaterasu

Původ japonského národa není dodnes uspokojivě vysvětlen. Obecně se věřilo, že japonští císařové jsou potomky bohyně slunce Amaterasu. Proto je také jak na státní vlajce (červený kotouč na bílém pozadí), tak v císařském znaku (zlatá chryzantéma na pozadí červeného slunce) tento symbol zachycen. Není bez zajímavosti, že mýtus o božském původu japonských císařů uznávala státní doktrína až do roku 1945.

Vznik Japonska, jak legenda vypráví, je spojen s vnukem bohyně Amaterasu – božským Hikoho no Ninigi. Dostal od ní, když se vydal z nebes na zem, posvátnou šňůru korálků jasakani no magatama, meč kusanagi a také zrcadlo jata no kagami. Amaterasu mu řekla, aby si ho vzal jako její duši a měl ho ve stejné úctě, jako má v úctě ji. Všechny tři předměty pak získal první japonský císař Džimmu. Od té doby jsou součástí korunovačních obřadů. A nesmí se jich nikdo, kromě císaře, dotknout.

Malá kovová zrcátka, jako ztělesnění Amaterasu, jsou v šintoistických svatyních a mnoha japonských rodinách uctívána dodnes.Traduje se, že když se bohyně slunce uchýlila před svými bratry, bohy měsíce a větru, kteří ji urazili, do jeskyně, přivedlo ji nazpět dokonalé zázračné zrcadlo. Když v něm spatřila svůj obraz, uvěřila, že svět odráží její krásu.Výrobou nebeského zrcadla byl pověřen Iši-kori-do-me-no. Tuto postavu si také vybral Julius Zeyer ve svém volném převyprávění tří mýtů ze sbírky Kodžiki.

Zrcadlo jako předmět denní potřeby

Výroba zrcadel nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, byla to vždycky drahá záležitost. A někdy spojená i se smutnou historií. Například s tvrdými postihy rodin sklářů z dílen na ostrově Murano u Benátek, kteří utíkali do manufaktur Ludvíka XIV. První zrcadlové sklo bylo vyrobeno na počátku 16. století právě na Muranu.

Jen pro zajímavost, benátská zrcadla se skleněným rámem jsou českého původu. Na tuto skutečnost upozornil Emanuel Poche. Čeští skláři rámovali zrcadla broušeným a řezaným sklem. Muranští skláři pak nápad českých sklářů rozvinuli a zdokonalili. Sláva byla muranských.

V Anglii se začalo s výrobou zrcadel až dlouho po roce 1660, po restauraci, ve sklárnách ve Vauxhall. Američané si zrcadla dováželi většinou až do konce 18. století.

Když pohlédneme do dávné minulosti Egypta, nebo Číny, všude se setkáváme se zrcadly. S jejich magickou mocí na jedné straně (Japonci jim také přisuzovali schopnost ochránit zemřelého před působením zlých sil) a jejich funkcí jako předmětu denní potřeby na straně druhé.

Čína za doby Tchangů nepřikládala zrcadlům žádný jiný význam než funkční.

Archimédes postavil zrcadla tak, že odrážela sluneční paprsky a tím umožnila zničit nepřátelské lodě.

Vůně narcisu

Řecký mladík Narkissos byl synem říčního boha Kéfisa a nymfy Leiriopy. Patřil k nižším bohům. Podle jednoho z mýtů odmítl lásku nymfy Echó, což bohyně Afrodita zřejmě pokládala za zpupnost a potrestala ho tím, že se zamiloval do svého obrazu na vodní hladině.

Nakonec se v ní utopil. Bohům se ho však zželelo a proměnili ho v květinu s omamnou vůní – narcis. V řecké mytologii je narcis symbolem smrti. Jinak je tomu v křesťanském pojetí, kde se po proměně stává symbolem vítězství nad sebeláskou a nad smrtí. V Číně je prý pokládán za symbol štěstí. Zřejmě proto, že rozkvétá na Nový rok.

Zrcadla jsou opravdu zvláštní věc

Mallarmé říká, že okno a zrcadlo jsou symbolem průhledu do nekonečna, u Seneky je symbolem mravního sebezpytování. V křesťanských a islámských tradicích je symbolem ctnosti, ale je také symbolem marnivosti a sebelásky.

V některých legendách se o nich mluví jako o zloději duší, nástroji čarodějů. Rozbité zrcadlo věstí sedm let neštěstí, nebo zrcadlo, jako dveře do jiných světů, tak jak o něm vypráví Lewis Carroll v kouzelném příběhu Alenky za zrcadlem. Anebo zrcadlo Sněhurčiny zlé macechy. Téma zrcadlo je námět nevyčerpatelný.

Objevuje se v dílech spisovatelů, malířů. Mistrovskou kompozicí jednoho z největších vlámských malířů sedmnáctého století, Petra Paula Rubense, je barokní ztvárnění mytologického námětu Venuše před zrcadlem. Nebo Tintorretova Zuzana v koupeli. Žena a zrcadlo je téma v umění vždycky inspirující.

A pak je tu také zrcadlo jako manipulátor s prostorem. Jeho krása, to jak v různých úhlech vytváří různé virtuální světy.

"V zrcadle člověk vidí, jak se mění. Sleduje v nich ty proměny a uvědomuje si, že stejné zůstávají jenom věci, které vytvořil."

Nevím, kdo to řekl, ale řekl velkou pravdu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopisu Phoenix 8/2010.