Nevím, jak vy, ale já si od doby, co je synek velký a co nemusím vymýšlet žádný víkendový program (znáte to – vymyslet něco, aby se dítě dalo někam vytáhnout, aby se nepoflakovalo po sídlišti bez dozoru a nevkročilo na šikmou plochu), velice vychutnávám sobotní jitra. Jsem sice paní svého času a sobotní jitro by teoreticky mělo být naprosto stejné jako všechna ostatní – ale není.

V poslední době si uvařím kávu, pustím si nějakou stanici, která vysílá dokumenty či naučné filmy z bližší či vzdálenější minulosti a touto stravitelnou formou se nechám poučovat. Když jsem si takto pustila televizi 10. dubna ráno, mohla jsem pozorovat film o Černém září, o masakru na mnichovských olympijských hrách, o totálně zkopané záchranné operaci, o tom, jak si tehdy všichni naivně mysleli, že stačí, když se rozhodnou, že hry budou ostrůvkem svobody a lásky, a teroristé odloží zbraně (chybělo jen říct, že meče překují na pluhy, lvíče si bude hrát s jehnětem a malé pacholátko je povede, jak praví Písmo).

O tom, jak to dopadlo, víme všichni. Myslím si, že celá událost patří k jedné z největších lekcí, které dostává naivní lidstvo, které si myslí, že se lumpové všeho druhu a veškerého náboženského vyznání převychovají tím, že se jim ukáže, jak by byl svět bez válek, zbraní a základen krásný.

Při této příležitosti jsem si u kávy vzpomněla, jak jsem tyto dny prožívala já. Začínala jsem tehdy studia na hranickém gymnáziu, bylo mi patnáct a chlup a veškerá politika mi byla srdečně lhostejná. Měla jsem přesně ty pocity, které mají dnešní mladí: že lidé jsou v podstatě mírumilovní, že každý touží po spokojeném a klidném životě a že jen stačí, aby lidé měli pohodu, klid a lásku, a celý svět se změní v ráj.

Ani si nevzpomínám, zda tehdy něco hlásilo rádio nebo bylo něco ve zprávách. Jako správné bolševikem vychované děti, které věděly, že o tom, co se mluví doma, se venku nehovoří, jsme se o politice nebavili a vlastně nevím, zda o tom vůbec padlo slovo. Šlo o tak ožehavou záležitost, že se tomu jako moru vyhýbali i kantoři. Když potom došlo na hudební výchovu, těšili jsme se, že nás čeká oddechová hodina, na kterou se nemusíme učit a kde bude pohoda. Tentokrát to ale proběhlo jinak.

Do třídy vpochodoval pan profesor Blažek, což byl zajímavý človíček. Byl maličký, kulaťoučký, naprosto neškodný, protože z hudební a výtvarné výchovy, které učil, snad nikdy nikdo nematuroval. Kromě toho, že učil výchovy, vedl sbor, občas z něj páchly zajímavé alkoholy a na chodbách si pobrukoval. Tentokrát měl pod paží gramofon a v ruce desku, ze které se vyklubala Čajkovského Patetická symfonie. Postavil se za katedru a prohlásil, že uctíme památku sportovců, kteří přišli na olympijských hrách o život. Dále pravil, že nikdo nemá právo rušit olympijský mír a že to byl v dobách starého Řecka největší zločin, promluvil i o tom, že politika, která je na něčem takovém postavená a ještě prohlašuje, že je takové jednání správné, omluvitelné a všeobecně akceptovatelné, je špatná, ať se už jmenuje jakkoliv. Když potom pustil Patetickou, mrazilo mě v celém těle.

Až o hodně později, kdy jsem už opravdu měla trochu víc rozumu (i když do optimálního stavu ještě i dnes hodně chybí), mi došlo, jak velice svým proslovem pan profesor na začátku sedmdesátých let riskoval. Jeho místo na hranickém gymplu nebylo sice nic moc, ale kdyby se jeho vystoupení chytil nějaký agilní rodič (a že se mezi rodiči mých spolužáků vyskytovala rozmanitá sebranka), měl by z toho asi opravdu silný průšvih. Naštěstí při něm stáli všichni hudební dobří duchové včetně Euterpé, což je múza hudby, a žádný průšvih z toho nebyl. A ještě o hodně později mi došlo, že jsem vlastně na své vlastní oči viděla projev obrovské občanské statečnosti. Chvíle, kdy se prostě něco musí říct, protože jinak by se člověk sám před sebou cítil jako hadr. Dokument skončil, moje vzpomínky na pana profesora Blažka taky, a já jsem si uvařila druhou kávu, abych si užila intronizaci nového pražského arcibiskupa Duky. Všechno probíhalo skvěle a slibovalo zážitek nejen zajímavý, ale i duchovní až do chvíle, kdy si slovo vzal zelený Václav Moravec, který pravil, že u Smolenska spadlo letadlo s polským prezidentem a jeho doprovodem, kteří letěli na pietní akt do Katyně. V první chvíli jsem měla pocit, že sním a že jde o sluchový omyl. Posléze mi došlo, že to je pravda a že se k těm, kteří v Katyni zahynuli před sedmdesáti lety, přidalo ještě skoro sto dalších. Ze sledování arcibiskupské intronizace nakonec nebylo nic, protože jsem poslouchala všechny možné stanice a hledala v nich informace o tom, co se vlastně stalo. Za okny byl celkem příjemný jarní den, kočky se lísaly a já jsem přemýšlela o tom, jak má pravdu svatý Ignác ve svých exerciciích, když říká, že má člověk žít každý svůj den tak, jako by byl tím posledním.

P.S. asi bych měla přidat nějaké mravní naučení nebo povzbudivý výhled do budoucna, ale mě opravdu nic nenapadá…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 6/2010.