Vyjděme z obecné skutečnosti, že vlastnosti a projevy člověka jsou ovlivňovány jeho okolím. Člověk je od svého zrození chtě nechtě pod vlivem výchovy rodičů, případně prarodičů, školního, pracovního a veřejného prostředí a svých nejbližších. Přesto je zřejmé, že nejsme všichni ve svých vlastnostech a projevech stejní, i když zejména v poslední době sílí ve společnosti unifikační snahy a větší část jedinců se snaží být ,,in".

Není zcela jednoduché odpovědět na výše uvedenou otázku, přesněji řečeno odpovědět tak, aby byl plně vystižen a pochopen princip odlišných vlastností a projevů lidí. Z panujícího odborného hlediska vyplývá, že rozhodující vliv mají zděděné genetické vlastnosti po rodičích a předcích, dále pak vlivy okolí, a to zejména v období dětského a mladistvého věku. Jak se budeme snažit dále ukázat, jsou tyto vlivy ve svých účincích na charakter a projevy člověka podstatné, nikoliv však rozhodující. Názornými příklady mohou být např. často odlišné vlastnosti dvojčat narozených ve stejný čas a vystavených stejnému prostředí. Co je tedy onou tajemnou sudičkou, která jako by rozdávala odlišné vlastnosti a předpoklady různým jedincům bez ohledu na totožnost hmotných podmínek?

Duchovní podstata člověka

Tím neznámým, vědou neuznávaným, ale přesto rozhodujícím činitelem vlastností a projevů každého člověka je jeho Duchovní podstata. Její kvalitu a úroveň lze poměřovat vlastně jediným objektivním kritériem, a to souladností s principy Systému Jsoucna. Ty jsou, aniž si to většina lidí či dokonce hmotná věda uvědomují, organizovaně uplatněny v celém Univerzu, ve veškerém prostředí planety Země i v každém z nás. Svět není jenom stavebnicí různě poskládané hmoty, ale je uspořádán tak, že ke každé hmotě patří celá řada nehmotných činitelů. Takto je každá existující hmota nepředstavitelně dokonale organizována a nabývá vlastností, jimiž se zařazuje do absolutně dokonalého Systému veškerého Jsoucna. To platí i o lidském těle, jehož veškeré funkce jsou podmíněny nehmotnými činiteli a řízeny Tvořivou Duchovní podstatou každého jedince. Chceme-li přemýšlet o jiných než hmotných hodnotách, pak tyto subjekty či substance označujeme výrazy "Duch či duchovní". Pro správnost pochopení těchto námi uváděných pojmů zdůrazňujeme, že v našem pojetí je nelze v žádném případě ztotožňovat s jejich náboženským, natož pak církevně institucionálním významem.

Projevy hmotné stránky

Lidé a veškeré živé organizmy jsou přizpůsobeni pouze vnímání hmoty, což ale neznamená, že nic jiného než hmota neexistuje. Proto by pouze hmotně nemělo být poměřováno ani veškeré poznání, myšlení a jednání člověka a společnosti jako celku. Hmota je vlastně až koncovým článkem, který je součástí mnoha dalších činitelů s jinými vlastnostmi, než má hmota. Ty způsobují, že se hmota projevuje tak, jak ji známe. K základním vlastnostem hmoty patří proměnlivost jejích vlastností, zatímco všechny ostatní – nehmotné činitele Jsoucna jsou organizovány jako neměnné a věčné. Z toho vyplývá i věčnost Tvořivého Ducha každého člověka a pomíjivost existence a funkcí jeho hmotného těla.

Vztah hmoty vůči Nehmotným činitelům Jsoucna, které hmotu řídí, je ve svém principu protikladný a lze jej připodobnit ke dvěma opačným pólům magnetu. Tato polarita se projevuje také ve funkčních vlastnostech lidského těla. Ty jsou založeny na principech dobra, svobody, lásky k druhým i k sobě samému, dohromady ve prospěch všech. Pro Duchovní podstatu každého jedince jsou tyto pozitivní hodnoty přirozené a současně i nezbytné pro jeho mentální i fyzické zdraví. To vyplývá z ideové podstaty dobra, na níž je Systém Jsoucna založen. Hmotné stránky člověka se naopak projevují v upřednostňování individuálních hmotných zájmů a domnělých potřeb jedince a na úkor druhých. Typickými a všeobecně známými projevy jsou shromažďování majetku, peněz, uzurpování moci, osobní zviditelňování v neprospěch druhých, nebo např. sobecký vztah člověka nejen k druhým lidem, ale i k veškeré, především živé, ale i neživé přírodě. Všeobecně známými skutečnostmi jsou v tomto směru nepřirozená, a tedy negativní jednání člověka, považovaná ve společnosti za standardní, a dokonce prospěšná. Příkladem mohou být hospodářská zvířata, která jsou předmětem tržní produkce, a jako s věcí je s nimi zacházeno, nebo nesmyslný rozsah těžby tržních surovin na úkor ekologické rovnováhy prostředí a mnohé další projevy hmotně orientované společnosti.

Hmota na úkor ducha

Současná etapa technicky rozvinuté tržní společnosti hmotné cíle člověka významně prohlubuje. Nechává jej záměrně v nevědomosti o jeho vlastní podstatě a o skutečném smyslu jeho bytí. Hmotná věda v těchto souvislostech podporuje mylnou představu o existenci jediného hmotného života. Nedílně s tržními zájmy vkládá do vědomí člověka představu o hmotném blahu a potřebě jeho využívání právě v tomto životě. Po hmotné smrti identita jedince údajně přestává existovat a všemu hmotnému je konec.

Tímto nadmíru stručným úvodem chceme naznačit důvody, proč se většina společnosti chová tak, jak se chová. Je totiž v zájmu zisků a moci jednotlivců vystavována stále širší nabídce symbolů hmotného blaha. Současně je společnost jako celek ponechávána na nízké, či dokonce nulové hladině informovanosti o duchovní sounáležitosti člověka k Vyšším Systémům. Naopak, člověk je ze všech stran a vlastně již od nejútlejšího věku vystaven informacím, které jeho duchovní hodnotu snižují a jsou jako všechno hmotné v určitém uspořádání a vlastnostech, jednoznačně pomíjivé.

Důsledkem je, že existují skutečnosti, o kterých se nikde nehovoří, které společenská praxe buď nebere na vědomí, nebo jimi povýšenecky pohrdá. V lepším případě je prezentuje jako síly nepostihnutelné vědomím, které jsou součástí hmotné přírody. Jako takové je i hmotně vysvětluje. Přesto ale mnozí z nás, podle vyspělosti individuálního Tvořivého Ducha, podvědomě cítí, že je tomu jinak. Je zřejmé, že se zdánlivě běžná společenská praxe jeví v jiném světle těm, kteří nežijí a nefungují jako automat. Pro ty, kteří se nepodřizují hmotně směrovaným a tržně vyvolávaným zájmům většiny (např. co je zrovna "IN"), nebo "nepadají do mdlob" před celebritami, které ve většině případů nic užitečného pro celek nevykonaly, pro ty, kteří hledají pravdivý smysl svého bytí.

Téměř nikdo neví, nebo nechce vědět, že člověk v rámci svého zdokonalování vnitřních hodnot prochází mnoha životy, při kterých se opakovaně dostává do situací a stavů, které v předchozím vtělení nezvládl. Cílem je, aby si osvojil vlastnosti a kvality vedoucí ve svém výsledku k vlastnostem Stvořitele. Jinak vyjádřeno, individuální Tvořivý Duch vstupuje do hmotného těla člověka až v okamžiku jeho narození a vstupuje tam s cílem, který si v nehmotném prostředí předsevzal. Činí tak dobrovolně proto, aby se svými vlastnostmi postupně přibližoval ideovým principům dobra, na nichž je Systém Jsoucna založen a organizován. Podle toho, jak se mu ve hmotném prostředí, které jej zavádí k ryze hmotným cílům, podaří či nepodaří dosaženou vlastní kvalitu prokázat, staví si své následné úkoly do prostředí mimo hmotu i do příštího hmotného života.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 2/2008.