"Žena ať mlčí v církvi." Téměř ve všech církevních či duchovních naukách jevily se v některých periodách tendence stavět ženy na vedlejší kolej. Tak třeba v synagogách se ženy ani nemohou zúčastnit bohoslužeb a mají zvláštní vyhrazené místo, odkud mohou přihlížet. Toto vyčlenění se nemění, i když už dnes existují obce, kde mají místo i ženy – rabínky.

Podobně je tomu v křesťanských reformovaných sborech, kde také není výjimkou žena v úloze kněze, ačkoli ještě před pár desítkami let by něco podobného bylo nemyslitelné. Nicméně se sem tam i ve starších textech objeví, jak výjimečnou úlohu tenkrát hrály právě ženy. Tak se dnes také mluví o tom, že ženy byly i mezi prvními učedníky Ježíše. Nevděčného úkolu obhájit postavení ženy v buddhizmu se nedávno ujala, a to dokonce s velkým úspěchem, profesorka výuky buddhizmu na univerzitě v Richmondu – Miranda Shaw. Podařilo se jí otřást dosud platným hodnocením žen v tantrickém buddhizmu jako pouhých objektů mužských sexuálních hrátek, které následovaly jako osvěžení po tvrdé a namáhavé duchovní práci. V knize "Osvícení extází" odstranila řadu nedorozumění a předsudků zkreslujících obraz raného učení tantry. Na svých cestách Indií a Tibetem byla podporována význačnými učenci, dokonce i samotným dalajlámou. Ti jí poskytli přístup k dostupným neznámým textům, z nichž právě vyplynulo, jak významnou úlohu sehrály ženy. Někdy přebíraly i duchovní vedení, ne ovšem jako nadřazené, ale rovnocenné účastnice.

Moudrost prastarých textů

Svou vázaností k půdě i přírodě a svou emocionální inteligencí vytvářejí "dakiní" (světlonošky) jakýsi protipól k studenému intelektualizmu klášterního buddhizmu – tantra se tak zrodila z bohatství idejí, z nichž měly ženy svůj rovnoměrný podíl. V textech se zdůrazňuje, že žena je ztělesněním života a celý tantrizmus je jeden velký hold životu. Žádoucí rovnováha nastává, když žena převezme od muže moudrost nauky a doplní ji vnitřní silou, o kterou se na oplátku podělí s mužem. Úcta, která byla ženě prokazována, se kromě jiného projevuje i v gestu pozdravu. Muž se blíží k ženě se zdviženou levicí (levá strana od nepaměti patří ženě) a tím jí prokazuje čest jako žijící bohyni.

V tomto pojetí je žena ztělesněnou formou spirituality právě poznáním a uznáním hodnot těla, pocitů, smyslů a vášní. Spiritualita nemá být útěkem ze života, nýbrž naopak má integrovat všechny životní energie a i sexuální energii má užívat pro osvícení ve smyslu partnerského sdílení. Žena by tak měla zjednávat rovnováhu, stává-li se spiritualita příliš suchá a odtažitá od běžného života, a dodávat jí žádoucí citovost a měkkost.

Možná se zdá podivné, že tyto momenty jako by během času z tantrického buddhizmu vyprchaly, ale tak se to dělo i v jiných duchovních směrech, například i v křesťanství, kde bylo mnohdy ženě upíráno právo mít podíl na církevním životě.

Autorka této svým způsobem objevné publikace "Osvícení extáze" byla za své dílo odměněna cenou "za vynikající výkon na poli výzkumu buddhizmu" udělenou největším buddhistickým časopisem na světě "Tricycle". Odměnou jí zajisté byla i pozornost, jakou vzbudila v religionistických kruzích. Oceňován tu byl – kromě oživení starých tradic, které je vždy prospěšné – živý a spontánní přístup. Právě ten totiž činí spiritualitu zajímavou a životaschopnou i pro dnešní dobu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 3/2010.