Stejně tak jako písmena, i čísla nás provázejí životem od časného rána do pozdního večera. Dnes díky mobilům a počítačům snad ještě o něco více než dříve. Bez čísel se neobejde snad žádný vědní obor, i když přístupy se samozřejmě liší. Pythagoras kdysi dokonce prohlásil, že "všechno, co člověk zde může poznat, je číslo." Také G. Jung, který je blíže naší současnosti, poukazoval na archetypální charakter čísel.

Ačkoli číslice uvězněné dvojkovou soustavou jsou našimi zkrocenými sluhy, dáváme se jimi i dnes ovlivňovat, a někdy jim dokonce dovolíme, aby určovaly naši budoucnost. Neříkáte snad i vy do třetice všeho dobrého, nebo také zlého? Anebo snad spíše zaklepete třikrát na dřevo, abyste něco nezakřikli? V duchu tak vlastně přiznáváte číslům jejich důležitost i význam. A ten nesporně mají. Žijeme ve světě tří dimenzí, hloubka, výška a šířka vymezuje prostor našeho světa. I duchovní nauky vidí trojku v samém základě, v podobě těla, ducha a duše. Náboženství vidí zase pod představou Trojice jednoznačně Boha otce, Syna i Ducha svatého. Judaizmus si vybral trojku za svůj symbol v podobě židovské Davidovy hvězdy, což jsou dva trojúhelníky vklíněné do sebe.

Není divu, že trojku si oblíbily i pověsti a pohádky, a odtud přešla do literatury. Uveďme jako příklad třeba pohádku o těch kamarádech Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém nebo z románů světoznámé Dumasovy Tři mušketýry, kteří byli ovšem vlastně čtyři.

Kouzelná dvojka

Bylo by samozřejmě nespravedlivé upřednostňovat kteroukoli číslici, vždyť pro člověka jsou nesmírně důležitá čísla jako taková, ať již na ně hledíme z pohledu prostého člověka, nebo učeného vědce, ať máme na mysli víru, či pověru, vědu, nebo techniku. Ano, dokonce i umění. Známý matematik 16. století Cardano nazývá matematiku uměním všech umění – "ars artium".

Stejně jako čísla sama jsou tu od nepaměti, vždy zde byly pokusy dát operacím s nimi určitý řád. Nad římskými číslicemi zvítězily arabské a vrcholem utřídění se zdála desítková soustava. I když ji užíváme, a zřejmě ještě dlouho budeme užívat, v běžném denním životě, v mnoha ohledech ji však na celé čáře poráží prostřednictvím počítačové techniky soustava dvojková.

Ve dvojkovém čili duálním systému se vyjadřují všechna čísla jen pomocí dvou veličin – plus a mínus – respektive zapnutí a vypnutí proudu (L – O). Filozoficky vzato stačí tu jediný stav, jediné číslo, nebo, chcete-li, jediná veličina, aby vzniklo "vše z ničeho".

Duální systém je mluvou přírody

Duální systém nalezneme v genovém inženýrství stejně tak jako v přírodě. Jsou to hory a údolí, den a noc, světlo a tma a u živých tvorů samčí a samičí, nebo chcete-li mužský a ženský rod. Prostě náš svět stojí na dualitě a chápeme ho též jako duální. V 60. letech minulého století na elektronickém synchotromu v Hamburku byly poskytnuty poslední důkazy, že při proměně záření ve hmotě vznikala tato duálně, totiž jako pozitivní a negativní částice.

Německý matematik Heinz Kaiser, který hledí na technické "zázraky" našich dní očima metafyzika, se domnívá, že na podkladě vědeckých objevů proměnou hmoty by měly být zákony přírody aplikovány i na zákony lidského vývoje.

Pokud jde o duální systém, je zajímavé jeho matematické vyjádření. Tak 1 se tu rovná 2º. Jsou tu tedy ne dva, ale tři číselné prvky. Někteří matematikové přirovnávají tuto trojici ke světu tří dimenzí, přičemž jednička představuje tělo, nula ducha a dvojka duši. Tělo (1) se rovná duši (2), která je ale povznesena do nepředstavitelné dimenze ducha º. Jednotka skrývá v sobě dvojku, ale rovnítko mezi nimi nelze postavit, dokud se dvojka nepovznese do jiné dimenze 1 = 2º. Podle téže teorie nelze ono povznesení na nultou naplnit ničím jiným než vztahem duše a ducha. Podle ní také tento úkol nezastane žádná vědecká disciplína, logika ani různé "izmy". Je třeba, aby člověk dočkal sjednocení (= 1) a zažil opravdovou skutečnost odpovídající duchu i duši.

Zanechme však teorie, která bude určitě přemnohým trnem v oku, a věnujme se dalším číslům dvojkové soustavy.

Důležitost exponentů a fantazie

Dvojka s exponentem nuly představuje jednotku, přičemž s exponentem jedničky zůstává logicky dvojkou – 2 = 2¹. Tady je dvojka povýšena do jiné dimenze, totiž do té, z níž vzešla (1). Podle zmíněné teorie je jednotka stojící nad dvojkou cílem a je zde uváděno jako přirovnání záření pocházející z pozitivní a negativní energie, v kterou se opět rozpadá. Podle staré čínské moudrosti dvojka přináleží Zemi a představuje vše poznatelné, pokud se vztahuje k vyšší jednotce 2 = 2¹. Zmíněná teorie hovoří o mužském a ženském elementu, který pochází z původní jednotky, a opět k ní cílí. Jednotka je v naší dimenzi vlastně neskutečná, ale obsahuje předpoklad pro existenci dvojky. Ve "vyšší" dimenzi " totiž činiteli ¹ je spatřována sjednocující energie, ztělesňující abstraktní pojem "lásky". Tato praenergie vzniká ze základního vztahu plus-mínus, který je duální. Láska je základem našeho zdejšího bytí, z lásky vzniká člověk.

V duální soustavě je vše vyjádřeno číslem 2, ale výsledek určuje exponent dvojky, tak jako je duch určující pro duši. Duchem se tu rozumí zákonitý, nadčasový řád. Úkolem jednotky je být základnou pro dvojku, která je opět základem vyšších čísel, v první řadě samozřejmě pro nejbližší trojku, která se opět vztahuje k následující čtyřce.

K vyšším číslům

Trojka je základem k nekonečnému počtu dalších veličin, které základní dvojku daleko překračují, ač je možné je vyjádřit s její výhradní pomocí (3 = 2º + 2¹, 4 = 2¹ + 2¹, 5 = 2² + 2¹ atd.). Z této rozmanitosti odvozuje teorie vznik živočichů z mrtvé hmoty. Souvislost má i proces proměn od embrya přes dospělost ke smrti a hlavně stálé poznávání směřující k tomu, aby člověk dostál svého exponentu, který teprve určuje jeho pravou hodnotu.

Souvislost se smrtí můžeme objevit i u staveb pyramid, sestavených ze čtyř trojúhelníků, které povyšují svou čtvercovou základnu do vyšší dimenze, tak jako člověk může dokončit svůj úkol na Zemi přechodem do smrti. To měla být ideální podoba hrobky jako domova zemřelých.

Uznáním smrti jako dalšího významného kroku života jsou prý i poznatky psychologů. Člověk, který se odvrátí od svého původního zadání (koeficientu), stává se stále neurotičtější a nešťastnější a má tendenci duševně onemocnět. Naproti tomu jednáme-li podle svého zadání (rozumí se člověčího), spějeme nejen k rozkvětu a využívání svých schopností, ale bude se nám dařit i překonávat své zvířecí (nižší) sklony.

Pyramidy, v nichž se trojka mění v duchovní symbolice ve čtyřku, naznačují splnění úkolu proměn. Nevidí ve smrti nepřítele, nýbrž přítele člověka, vědomého si závěru životní cesty. Vzpomeňme tu slova J. W. Goetheho, že "kdo při smrti neztrácí snahu (žít), bude vysvobozen." Jako protipól smrti – ušlechtilého úkolu člověka – je možno uvést život virů, které smrt neznají, protože se rozmnožují dělením, ale také neprocházejí žádným procesem proměn, ten je vyhrazen jen živým bytostem s možností vývoje k vyššímu zadání.

Čtyřkou je dosaženo roviny, na níž je možno libovolný cíl transponovat na materiální nebo skutečnou úroveň. Její důležitost najdeme i ve čtvercích, ať již jde o čtyři Budhovy vznešené pravdy, čtyři evangelia nebo čtyři úrovně nebes.

Matematické teorie Heinze Kaisera se budou jistě mnohým zdát přinejmenším za vlasy přitažené, ale nikoli bez zajímavosti. Zejména třeba tam, kde exponent 1 srovnává s pohybem, láskou a duší, zatímco nulu vidí jako klid, ducha. Zapnout – vypnout, L – O, pohyb – klid. Hovoří dokonce v přirovnávání o tom, že u člověka je tento dar vložen do vínku v DNS systému chromozomů, jaké najdeme v každé buňce, kde jich má člověk 10 biliónů. Tak jako se operuje s vyšší úrovní duše a ducha, tak zde naopak mikrosvět je jinou, ale také existující úrovní s vlivem na naše konání. Lidské tělo je pak jen pomocným prostředkem, aby člověk mohl dosáhnout a naplnit své nadčasové poslání – zadání. Jako úkol nejvyšší je tu spatřován jasný vhled do jednoty, z níž přicházíme a kam se ubíráme.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 2/2010.