Na sklonku 18. století (17. srpna 1790) byl v hlavním městě Nového Španělska – Mexiku objeven jeden z nejpozoruhodnějších pokladů mexické historie, známý dnes jako aztécký kalendář. Stal se určitým rituálním symbolem země, lidé ho nosí znázorněn na tričkách, s oblibou je tepán do stříbrných přívěsků i kamenných upomínkových předmětů, najdete ho na pohledech a barevných reprodukcích, bylo o něm napsáno bezpočet učených pojednání. K objevu došlo náhodou. Obrovský trachytový kámen o průměru 3,6 metrů a váze 24 tun vykopali dělníci při zpevňování základů křesťanské katedrály, která stojí na největším náměstí současného Mexiko-City, nazývaném Plaza Major nebo zjednodušeně Zocalo.

Sluneční kámen patřil vyvoleným

Mohutný, perfektně opracovaný kámen souvisí především s historií Aztéků, původně kočovného národa, který se usadil v Mexické kotlině roku 1325 na základě proroctví svého kněze a který zde vybudoval vzkvétající říši. O necelých dvě stě let později roku 1521 byl pak na hlavu poražen španělským dobyvatelem Hernandem Cortézem. Symbolika slunce, která je na balvanu znázorněna, mu dala též případný název Sluneční kámen. Někdy se můžeme setkat i s pojmenováním Aztécký kalendářní kámen, neboť je na něm zaznamenáno střídání dnů, měsíců, měsíčních fází, jsou tu symboly pro slunovraty a další astronomické informace. Posvátný Tonal pohuajli, jak kámen Mexičané nazývají ve starobylém jazyce nahuatl, byl vytesán za vlády sedmého aztéckého vládce Tisoca (1481 - 1486). Dnes je uložen v Národním antropologickém muzeu v Mexiko-City, kde patří k nejobdivovanějším exponátům.

Sem přicházejí tisíce návštěvníků ze všech koutů světa a zejména samotní potomci bájných Aztéků, aby na něm četli odkazy svých předků. Někteří odborníci se domnívají, že jde o mohutný kruhový obětní oltář, temalacatl, který nebyl nikdy dokončen vzhledem k trhlině, vystupující ze středu kamenného kvádru směrem k jeho zadní části. I přes tuto vadu byl kámen užíván k rituálním účelům. Sloužil zřejmě při zahajovacím ceremoniálu boje mezi "slunečními bojovníky". Byl prý původně umístěn tak, aby v něm mohli číst jen kněží. Spočíval na Velké pyramidě, tyčící se uprostřed velkolepého hlavního města Aztéků – Tenochtitlanu, předchůdce dnešního Mexiko-City. Na místě Velké pyramidy se dvěma zlatými chrámy na vrcholu stojí dnes křesťanská katedrála.

Perioda dvaapadesáti let

V samém středu obrovského disku je znázorněn sluneční bůh (Tonatiuh) držící pár lidských srdcí a zároveň vyplazující jazyk, který je vytvarován do podoby obětního nože. Má tak být symbolizována skutečnost, že slunce dává všemu dech a život. Zároveň však aztécké slunce potřebuje ke své výživě oběti. Je všeobecně známou skutečností, že takovými oběťmi byla pulzující lidská srdce. Ta měla zajistit, aby slunce bylo udrženo v chodu a nezapadlo navždy. Kolem tváře slunce jsou rozmístěny čtyři symbolické znaky, reprezentující čtyři věky ve vývoji Země, čtyři předcházející slunce. Kruhová posloupnost dvaceti různých znaků, odpovídající dvaceti dnům, vytváří páté slunce, které přísluší našemu poslednímu věku. Slunce je doprovázeno dvěma "ohnivými hady", Xiuhcoatly, které je přenášejí na cestě hvězdnou oblohou.

Z aztéckého kalendářního disku je možné vyčíst informace vztahující se ke dvěma kalendářům, které staří Aztékové používali. Běžný sluneční kalendář obsahoval osmnáct měsíců po dvaceti dnech. Pro vyrovnání astronomické nepřesnosti se každý třináctý rok přidával další nový den v kalendáři. Vedle toho existoval ještě obřadní kalendář, kde 260 dnů bylo rozděleno na třináct měsíců po dvaceti dnech. Každý dvaapadesátý rok se oba kalendáře setkávaly v jednom bodě, v jednom stejném dnu. Byl to den neobyčejně významný. Tehdy lidé vystupovali za noci na nejbližší kopce a s napětím očekávali východ slunečního kotouče. Když slunce vyšlo, všichni si šťastně oddechli. Na zemi byl zajištěn život na dalších dvaapadesát let. To byl důvod k velkolepým oslavám. Dvaapadesátiletí se tak stalo pro Aztéky jakýmsi stoletím v našem pojetí.

Dělení věků podle stáří slunce

Aztécké představy o tom, jak vypadala čtyři předcházející slunce, čtyři předchozí věky, odhadují vědci z nemnoha písemných dokumentů (Kodex Chimalpopoca a Anály Cuauhtitlan), které se dochovaly potom, co většina aztéckých knih byla spálena Španěly jako dílo ďáblovo. Každý z věků byl pod nadvládou jiného boha a každý byl podle všeho ukončen jakýmsi kataklyzmatem.

První slunce: Bylo staré 63 miliónů let. Obyvatelé země byli obři a živili se převážně kukuřicí. Vládu nad sluncem měla manželka boha deště Tlaloca. Tuto éru ukončil pád meteoritu, po kterém nastala potopa. Zahynuli všichni dinosauři. Jen jeden lidský pár se zachránil (Nene a Tota). Podle jiné legendy se sedm párů ukrylo v jeskyni, kde přečkaly do doby, než voda opadla. Potom znovu zalidnily zemi a staly se bohy ve svých národech.

Druhé slunce: Tento věk se považuje za Zlatý věk. Byl ovládán bohem větru a byl poměrně krátký. Lidé jedli divoké ovoce, známé jako acotcintli. O zničení se zasloužil bůh větru Ehecatl, který způsobil hurikány v karibské oblasti. Člověk byl proměněn v opici, aby se udržel na stromech a přežil. Ke katastrofě došlo v roce Jednoho psa.

Třetí slunce: Tento věk byl nazván Rudá hlava (Tzonchichiltic). Byl ovládán bohem ohně a neměl rovněž dlouhého trvání. Lidé se živili ovocem, nazývaným tzincoacoc. Svět byl zničen ohněm, který způsobila erupce vulkánů. Stalo se tak v roce označeném jako Chicunahui Ollin.

Čtvrté slunce: Tento věk byl označen Černé vlasy (Tzontlilac), započal před 5026 lety. Lidé, kteří v té době žili, byli vynikající řemeslníci a stavitelé. Založili slavné město Tulu, její velkolepé rozvaliny stojí dodnes v Mexické kotlině. Původně žili v míru, ale později se z nich stali krvelační válečníci a svůj zánik si přivodili sami. Zahynuli hladem po dešti krve a ohně.

Můžeme zabránit katastrofě

Současná doba se podle aztéckého kalendáře nachází v pátém věku slunce. Skončí též katastrofou. I když se znamení velkého kalendářního kamene týkají především země Aztéků, v jistém smyslu jsou poselstvím pro celou planetu. O tom, zda katastrofa bude přírodní, či uměle vytvořená, mohou rozhodnout obyvatelé Země. Přijde kataklyzma způsobené zásahem "vyšší moci", či svévolným porušováním řádu přírody, nebo způsobené jadernou válkou? Svým činěním mohou lidé rozhodnout také o tom, kdy zánik nastane a kolik jich přežije. Dávná proroctví varují. Nastane čas povodní, erupcí, zemětřesení... Věřme, že svobodná vůle zvolí pokorné naslouchání hlasům předků a citlivé souznění s řádem přírody.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2009.