Zase se blíží Vánoce a s nimi nejrůznější zvyky. K těm starým a pěkným, které se ovšem moc nedodržují, patří i stavění domácích betlémů. Ty základní bývaly ponejvíce papírové – tištěné či ručně malované, nebo dřevěné. Jsou ovšem známé i betlémy z nejrůznějších jiných materiálů, např. keramiky, skla, vosku, perníku atd.

Stavění betlémů

Dříve bylo stavění betlémů v rodinách běžnější, a to i v rodinách chudých, a nebylo odbývané. Mech, do kterého se figurky stavěly nebo zapichovaly, se sbíral průběžně, dělaly se i poličky a konstrukce, aby krajinka, která byla betlémem vytvářená, byla členitá. Někdy se dávaly i ozdobné papírové pásy, aby celé dílo bylo zdobnější.

Samozřejmě ústřední byla svatá rodina, někdy jako jednotlivé figurky, jindy už jako skupinka. Uprostřed "Jezulátko v jesličkách", vedle z každé strany Maria a Josef, za nimi oslík a kravička. Zvláštností nebyl ani nad nimi umístěný anděl. Pak tři králové s dary, někdy i jejich sluhové s koňmi a velbloudy. Tyto figurky bývaly dražší, protože byly i více zdobené. Nejvíce bylo tzv. darovníků, tj. figurek mužů a žen nesoucích dary Ježíškovi. Pak tu bývali pastýři a hodně oveček. Většinou jednotlivě, někdy i ve skupinkách.

Ovečky bývaly nejlevnější. Na doplnění byly domečky, stromy, stromky. Někdy i větší skupiny domů. betlémy rozsahem větší, mívaly dokonce papírová pozadí – buď města nebo krajiny, a to i několik metrů dlouhé. Se vším se sice zacházelo opatrně, ale častým užíváním se přeci jenom figurky poškozovaly. Těm papírovým odpadávala nebo se ulamovala dřívka na zapichování. Vše se nicméně i se zbytky po Vánocích dávalo do krabic a pak většinou na půdy. Tam také betlémy často nakonec zapomenuté, zůstávaly…

Betlémy jako sbírková záležitost

Můj otec, který vystudoval dějiny umění, začal sbírat betlémy někdy v šedesátých letech minulého století, kdy se z časových a hlavně ideologických důvodů téměř vůbec nestavěly. Doufal, že jednou o nich, jakožto významné lidové památce napíše knihu, ale zemřel dřív, než stačil svůj plán uskutečnit.

Sbírání betlémů, způsob jejich získávání je stejný, jako u sbírání jiných předmětů. Ale tady je rozdíl v tom, že betlém sice tvoří celek, ale větší betlémy byly zřídka jednolitým celkem jako takovým. Figurky se totiž většinou stále postupně dokupovaly, a tak bývaly v rodinách betlémy s některými figurkami starými několik desetiletí a byly i od různých autorů. Výhodou bylo, že měly všechny v podstatě stejnou velikost. Leckde se míchaly i figurky papírové a dřevěné.

Získat svatou rodinu byla vzácnost, právě proto, že tvoří vždy jádro betlému. Nejvíc bylo darovníků a oveček. Na darovnících je zajímavé to, že ač bylo často na pozadí znázorněné orientální město, někdy i s nápisem Betlem nebo Betlehem, darovníci mají vždy jak podobu, tak oblečení našich venkovanů. A to jak letní, tak zimní, nebo i pracovní. betlémové figurky tedy zachycují tehdejší "módu"– většinou z 2. poloviny. 19. stol. a přelomu 19. a 20. století. To znamená, že muži mají většinou kalhoty pod kolena, krátké kabátky a široké klobouky. Ženy většinou dlouhé sukně, často zástěry a šátky, nebo čepce.

Betlémy malované

Když vidíte betlém vcelku, ani si neuvědomíte, že každá figurka je originál a malé umělecké dílo. Malíři přitom bývali většinou různí řemeslníci, bez jakéhokoliv výtvarného vzdělání. Jejich starší výtvory jsou také někdy roztomile šišaté. Malovalo se převážně temperami na tvrdý papír, který byl obvykle ještě podlepen například starými novinami, notami, nebo i ručně psanými notami, dopisy, účty atd. Používané barvy byly krásně jasné. Dobře zachované figurky září skutečně nádhernými barvami. I když byl dělaný třeba jeden typ darovníka, je každý z nich vždy trochu jiný. Trochu jinak "šišatý" a má třeba jinou barvu kabátku apod. Krásně jsou vidět jednotlivé tahy štětcem. Darovníci jsou dělaní většinou jednotlivě, jen někdy ve skupinkách. Drží většinou vánočky, husy, košíky s vejci nebo pytel mouky, klece s ptáky, džbánky. Ale i třeba kolíbku, nebo vezou trakař. Mezi dřevěnými figurkami, které bývají většinou o něco menší než ty malované, bývají i figurky jiné: kramáři, horníci, poustevníci, duchovní, myslivci, vojáci…

Náprava škod

To, že otec sbírá betlémy, jsme věděli, že jich má hodně, jsme pouze tušili. Ale kam se poděly po jeho smrti, jsme nevěděli. Nacházeli jsme je postupně v různých krabicích a kufrech. Po čase jsem se pustila, jako bývalá restaurátorka do jejich oprav. Začala jsem betlémy papírovými. Nebylo to vůbec jednoduché, někdy jsem zachraňovala opravdu úplné trosky.

Všimla jsem si, že některé figurky byly i několikrát opravované už v minulosti. Opravy byly různého stáří i kvality. Některé už začal opravovat i tatínek. Jednalo se většinou o podlepování zlomených nebo zcela ulomených částí. Nalezené části jsem přilepila, některé byly už nenávratně ztracené. Několik figurek kdysi okousaly myši…

To všechno se muselo doplnit. Po prvních opravách to byla už práce příjemná. Jako bych si s těmi figurkami i s jejich tvůrci povídala. Tam nešlo například jen o dodržení barev, ale i jednotlivých tahů štětcem. Největší problém byla oprava papírového pozadí, dlouhého cca 3,5 metru, stočeného do role. Pokud jde o ukládání opravených figurek, doporučuji je ukládat jednotlivě do celofánových sáčků. Je to levné, skladné, nedochází ani k vlhnutí ani k přesoušení. Je velice snadné prohlížení a veškerá další manipulace.

Figurky stávaly skutečně pár krejcarů a to doslovně i přeneseně. Přesto, že je to vlastně naivní umění, jsou to opravdu malá umělecká dílka a měli bychom si jich vážit nejen jako řemeslné, ale i jako výtvarné práce.

Restaurování dřevěných figurek bylo samozřejmě jiné. Většinou jsou to figurky řezané z lipového dřeva, barvené, krempy klobouků jsou z tvrdého papíru. Držím se vždycky používaných materiálů, ale místo klihu jsem na lepení používala disperzní lepidlo na dřevo a papír. Chybějící části jsem také vyřezávala, menší části tvarovala i z křídového tmelu. Pak bylo třeba provést barevné retuše, také temperami. Nakonec jsem je ještě podle potřeby opatřila ochranným nátěrem.

Moji oblíbenci

Dalo by se říct, že výroba a stavění betlémů má u nás bohatou a hlubokou tradici. Během staletí se začaly utvářet dokonce betlemářské oblasti, některé opravdu významné. Jako například v Třebechovicích pod Orebem, městečku, které existovalo už v roce 1340, možná i dříve a kde je v místním muzeu vystaven Proboštův třebechovický betlém. Truhlář Josef Probošt a řezbář Kapucián na něm pracovali víc jak čtyřicet let. Probošt zemřel v roce 1926. K mým oblíbencům patří například Šimon Čeryn, turnovský rodák, jeho Strom s ovčákem mám velice ráda. Jedním z velice uznávaných betlemářů byl Jan Šilhan zvaný Honzíček, známé figurky jsou od pana Špringera z Ústí nad Orlicí. Všechny ty lidičky jsem poznávala právě prostřednictvím restaurování jejich vskutku půvabných dílek.

V současné době se pokouším v práci s betlémy navázat tam, kde skončil můj otec PhDr. Lumír Jisl.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.