V našem navyklém materialismu považujeme smrt, tedy přechod na druhý břeh bytí, za největší neštěstí nebo zlo. Vždy to tak ale nemusí být (tím nenabádám k jakékoliv lehkomyslnosti, mám na mysli případy, kdy se smrti nedalo zabránit). Proberme si, snad jen tak namátkově, různé možné příčiny předčasných úmrtí.

Možná nám to pomůže se i lépe vyrovnat s něčím odchodem. Například:

• Někdo má za úkol přepracovat snad jen nějakou jednu základní věc, ale protože se potřebuje příště vtělit s někým dalším (blízkým, nebo naopak tím, komu něco dluží), a ten druhý už se brzy vtělí, tak aby ho stihnul, musí honem pryč odtud a znovu se s ním zrodit.
• Další je natolik vnitřně prohnilý, že už ho nic nemůže přimět k uvědomění si nějakého svého nedostatku, čili "jede" v sebevědomém sebeobelhávání a činí jen nedobré sobě i druhým - pak je milosrdenstvím, že je mu v tom zabráněno odvoláním z tohoto života, aby si nekupil ještě další karmu (smrtelné autonehody různých suverénů a podobně). Jistě, že tomu tak není u každého "zlosyna".
• Někdo se sem zrodil kvůli vypěstování určité konkrétní ctnosti nebo vyplnění úkolu (třeba mateřství, zvládnutí nějakého povolání, podání pomocného impulsu nějaké blízké duši, která by to tu měla sama těžké apod.), a když to zvládne, pak kvůli svému dalšímu vývoji by potřeboval třeba úplně odlišné podmínky, nebo se potřebuje co nejdříve znovu zrodit kvůli dalším úkolům, tedy je odvolán, aby se do nových okolností mohl zrodit co nejdříve. Jiný se prostě a jednoduše potrestá sám. Jede namol opilý či lehkomyslně, a zabije se. Prozřetelnost mu jen dala volnost a odstoupila od ochrany. Ono totiž i to, že někdo, byť mladý, nemá dostatek sebekontroly a pije, když ví, že bude řídit, je už důsledkem nějaké nekvality jeho předchozího života.
• Další nezvládá v určitých okolnostech svou nenávist a chystá se spáchat zločin. Jinak je to ale slušný člověk a proto je odtud z milosti odvolán, aby nedošlo k přílišnému zauzlování jeho karmy.
• Nemocný prodělal chorobu, která pro něho splnila svůj úkol, ale jeho tělo už se nedá opravit a už by jen zbytečně trpěl. Zemře tedy s vyrovnaným účtem, a není nic hrozného, je-li to i ve středním věku. Mohl si nemocí uvědomit víc (a splnit tím nějaký důležitý úkol) než jiný, který se ve zdraví dožije vysokého věku. Zejména nemocní rakovinou odcházejí v momentě, kdy je nemoc v něčem očistila a jejich vstup do onoho světa je úlevný.
• Poctivý rodič by se třeba dožil tragického úmrtí svého dítěte, nebo naopak nějakého jeho zločinu, a tak je raději odtud odvolán, aby byl ušetřen tak tragického prožívání.
• Některé dítě si sem možná přišlo jen obnovit nevinnost, víc nyní nepotřebuje, a tak "zase jde".
• Zemřelé dítě se na čas stává jakýmsi "strážným andělíčkem" své matky, protože na ni má silnou vazbu a dětsky nezkalenou lásku, a tak ji ochraňuje, inspiruje…, a třeba se zrodilo k blízké duši své matky či otce proto, aby jim pak pomohlo tamodtud prožívat jejich těžké období. Mohla to být dohoda jejich duší ještě před zrozením.
• Často slýcháme "Já můžu jezdit opatrně, ale ten druhý…“. I u těch, kdo zahynou při (auto)nehodě, kterou navenek nezavinili, se s tím v osudu nějak počítalo. Jinak by se do střetu s druhým autem nedostali. Viník, pokud havárii zavinil nezodpovědností, je k nim samozřejmě karmicky připoutaný a bude muset neštěstí odčinit. Naopak ti, kdo neměli v karmě, aby shořeli v divadle či se potopili v lodi apod., se nějakou drobnou příhodou, třeba zlomením nohy, do divadla či na loď nedostali. Příčiny smrtí při nezaviněných autonehodách, mohou být taky nejrůznější. Může to být například i to, že zabitý řidič, který nehodu nezavinil, před tím taky jezdil či jinde jednal bezohledně a někoho riskantně uváděl do smrtelného nebezpečí, tedy si tím musí sám projít (i ve vteřině smrti může pak vidět podstatu bezohlednosti).

Ale, opakuji, karmické řízení bývá spletité a příčiny mohou být proto nejrůznější. Předčasná úmrtí i dobrých lidí (vojáci ve válkách apod.) jsou pro lidstvo požehnáním proto, že mladistvé ideály a čisté životní síly, které jim nebylo dopřáno rozvinout, se pak uvolní a působí jako blahodárná zásobárna inspirací ideálů pro vtělené lidstvo. Naše ideály, nadšení atd. jsou čerpány i ze sil, které nebyly lidmi v životě spotřebovány pro jejich úmrtí, a tak tyto síly jsou volně k dispozici všemu lidstvu (podrobněji to vysvětluje R. Steiner).

Tedy i ten, kdo zemřel v mládí či středním věku (a o kom v neznalosti věci snad rouhavě říkáme "Za co, vždyť nikomu nic neudělal…“), si mohl svůj odchod určit již před zrozením, protože nevyžitý fond duševní či intelektuální energie přejde do další inkarnace. Někteří si zvolí i dvě či tři inkarnace s předčasným odchodem a z takto nastřádaného mocného fondu pak prožijí vysoce tvůrčí vtělení jako geniální vědci, umělci, politici… Sami jistě víme o případech, kdy někdo od dětství či mládí měl mimořádné sklony v nějaké oblasti, tedy "zázračné dítě". Možná si nyní přinesl naakumulovanou energii z minulých nezavršených životů. Jak je vidět, všude v zákonech Prozřetelnosti panuje logika, to jen my nevidící považujeme mnohé za tragédii, katastrofu, křivdu osudu.

Nazíráno tamodtud, není tedy smrt fyzického těla nic strašného. Ba naopak, podle popisů jasnovidců je pro zemřelé vzpomínka na jejich odchod z těla mnohdy jednou z nejkrásnějších. Tam je to opačně: když se zrozujeme, loučíme se i bolavě s oním světem, s blízkými dušemi, dáváme si sbohem, opakujeme si svá předsevzetí pro život na zemi, která se nám budou nenápadně přihlašovat jako tichý hlas svědomí. Sestupujeme do hmotného světa tíhy, trápení a slepoty často s obavou, protože většinou vidíme svou karmu, která nás čeká. Duchovní bytosti nás láskyplně provázejí, avšak jen k určité hranici. Ještě v době těhotenství dává všech devět hierarchií, každá po dobu jednoho měsíce, dušičce své duchovní dary a požehnání. Citlivé budoucí maminky mohou být, snad jen intuitivně, účastny tohoto požehnání ve svém životě. Pak se nás zmocní vír a tíha a my jsme přikováni k zárodku budoucího těla. Zemská tíha je pro duši jako hosta z nebes přílišná. Dítě křičí, cítí se ztraceno, vytrženo z domoviny. Jedinou oporou je láska jeho matky. Ba někteří i couvnou před zrozením, nemají dost odvahy, vidí-li, co krutého je čeká, nejčastěji poměry mezi rodiči, ale zpátky většinu už nemohou. Pokud se přesto vrátí, dojde k tomu, čemu my zde na zemi říkáme samovolný potrat. Někdy ztratí odvahu a couvnout už je pozdě, uvízli v půli cesty a zrodí se pak jako mentálně postižení apod. (To ovšem není jediná příčina mentálního postižení. Bývá to i následek nepřiměřené pýchy a hlubokého pohrdání okolím, zneužívání intelektu ke zlu aj.).

Dost nám osvětlí, jak jednoduše dítě prožívá smrt, když si přečteme od Londona Tuláka po hvězdách. Autor se tam vidí někdy dřív jako chlapec, který utíká před vojáky. Ti střílí… - a najednou se hošík vidí zvenku, shora, je mu hezky, přichází k němu světelná bytost… Není v tom ani stín tragédie či smutku. (To samozřejmě neopravňuje vraždění.) Jistě, že nelze lehkomyslně spoléhat, že co nemáme v karmě, tak se nám nestane, a riskovat v čemkoliv proti zdravému rozumu a bezpečnosti. Sedne-li si tedy někdo do auta s někým, kdo je namol (třeba bujaré odjezdy z diskoték, kdy se pomlátí v autě všichni), pak to asi je i spoluzodpovědnost všech v autě. Osudová dění jsou však dost spletitá a nelze vždy určit, jaký následek mělo to či ono jednání. Někdy je neštěstí jen sklízením karmy, jindy novou setbou, která teprve začíná utvářet další osudy. Zde byly uvedeny pouze příklady.

A co můžeme udělat pro naše blízké, kteří odešli ať už smrtí věkem nebo tragickou? To nejhorší pro ně je naše hořekování a hysterické přivolávání jich zpět. Někdo považuje hořekování nad mrtvým přímo za ctnost, za dobrý mrav, za důkaz veliké lásky. Škodíme tím ale jejich duši do jejích dalších osudů. Pro různé fáze jejich prožívání potřebují plný klid. Jinak jsou vyrušeni z prožitku panoramatu uplynulého života a následné kámaloky, nemohou si pak v klidu přijímat poučení a předsevzetí do další inkarnace a to znamená její ztížení. Smutek se dá léčit vděčností za to, že jsme zde mohli společně pobýt. Zemřelé můžeme obalovat do vln své lásky - avšak radostně, tedy bez sentimentu, lítosti, tragičnosti…, pak jim pomáháme. Obzvláště některá období roku jsou si oba světy blíže: o Vánocích (nezapomeňme, že trvají 12 dnů a nocí, tedy od Svaté noci do 6. ledna), Velikonocích, a zejména o svátku všech svatých a Dušiček na začátku listopadu.