Zdá se, že podpisem smlouvy o výstavbě americké radarové základny v České republice, uzavřené nedávno mezi naší republikou a USA, mohou diskuze o tom, zda lid této země chce, či nechce na svém výsostném území cizí radarovou základnu, skončit. Nyní už záleží totiž pouze na parlamentu ČR a prezidentu republiky, zda tuto smlouvu potvrdí, či nikoli a odpůrci americké radarové základny nemohou příliš kalkulovat s tím, že by se naši zákonodárci vzepřeli nejmocnějšímu státu soudobého západního světa. Ale to, zda tento radar zvýší bezpečnost našeho státu, jak tvrdí ti, kdo výše uvedenou smlouvu s jásotem vítají, zůstává podle jejích odpůrců velmi diskutabilní…

Poučení z minulosti

České země vždy tvořily v dějinách Evropy geopoliticky významné území. Už sama jejich poloha je předurčovala k tomu být křižovatkou mezi evropským východem a západem, kde se střetávaly nejrůznější kulturní i mocensko-politické vlivy. V minulosti se proto české země stávaly častým bojištěm, hlavně pokud šlo o válečné konflikty mající evropský či středoevropský charakter. Vzpomeňme jen husitských válek, válku třicetiletou, války napoleonské, nebo fakt, že právě zde skončila v Evropě i druhá světová válka.

V epoše nynějšího panevropského kosmopolitizmu by se mohlo na první pohled zdát, že geopolitický význam českého území ustoupil dávno do pozadí a že jsme vstupem do NATO a Evropské unie získali garance kolektivní bezpečnosti od evropského demokratického Západu. Stejně tak ale můžeme tvrdit, že takový pocit bezpečí je ve skutečnosti iluzorní a geopoliticky i vojensko-strategicky zůstává Česká republika stále tím, čím byla minimálně již řadu desetiletí – totiž možným územím prvosledového evropského bojiště! Svět se totiž po skončení druhé světové války změnil. Studená válka mezi Východem a Západem, potažmo sovětského komunistického bloku se západními demokraciemi, kdy se i Československo stalo od roku 1948 jednou z komunistických satelitních zemí, řízených Sovětským svazem jako výsadní komunistickou jadernou velmocí, se i do naší novodobé historie zapsala nejen kontroverzně, ale zároveň i tragicky. Tato tragika našeho poválečného vývoje však nespočívala jen v tom, že zde nakonec po roce 1948 zavládl brutální totalitní komunistický režim, nemilosrdně likvidující jakýkoli náznak politické opozice, ale i v tom, co bylo víceméně před občany našeho státu utajováno. Československo, jako součást vojenského komunistického bloku Varšavské smlouvy (vznikl v roce 1955 – pozn. aut.), mělo totiž být v případě vypuknutí jaderné války v Evropě doslova obětováno jako bojiště prvního sledu. Mělo se stát důležitým nárazníkem evropské války mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem. Celá Varšavská smlouva byla ve skutečnosti podřízena sovětskému vrchnímu velení a není tajemstvím, že sovětský diktátor Stalin v 50. letech minulého století vážně uvažoval o možném rozpoutání válečné agrese proti západním demokraciím. Jenomže jaderný potenciál SSSR byl tehdy ještě slabý a Sověti navíc museli v té době stále odstraňovat obrovské hospodářské ztráty z druhé světové války. Stalin naštěstí za poměrně nejasných okolností roku 1953 zemřel, aniž mohl tyto své agresivní plány realizovat. Teprve jeho nástupcům Chruščovovi a Brežněvovi se podařilo posílit jadernou výzbroj SSSR do té míry, že se svět v roce 1962 ocitl na pokraji válečné jaderné katastrofy, když se Sověti pokusili instalovat na Kubě své vojenské základny s jadernými hlavicemi namířenými proti USA. Krize však byla nakonec zažehnána uzavřením kompromisů mezi oběma jadernými velmocemi, protože bylo zjevné, že tato válka by neměla vítěze.

Srpen 1968 – válka na zkoušku?

Co se týká Evropy, zde však v rámci Varšavské smlouvy přetrvávala i nadále doktrína možné útočné války proti Západu, maskovaná proklamacemi o obraně komunistických zemí za udržení světového míru. Sovětské jednotky rozmístěné v NDR, Polsku a Maďarsku pak měly být garanty prvosledového útoku, nebo případné obrany. Chybělo jen Československo, kde se proti záměru "mírového" umístění sovětských jednotek vytrvale bránilo československé komunistické vedení. Z vojensko-strategického hlediska tak v plánech sovětských válečných jestřábů tvořilo Československo neuralgický bod pro případ nové války v Evropě. O to větší nároky však sovětská generalita i politické vedení SSSR kladly na připravenost československé lidové armády, což stálo naši zemi nemalé finanční prostředky, které nesli na svých bedrech všichni českoslovenští občané. A to byl také jeden z důvodů, proč se v polovině 60. let minulého století začal prudce zpomalovat náš hospodářský růst, což vedlo část vedení KSČ k úvahám o nutnosti ekonomických reforem. Toto reformní křídlo uvnitř vedení KSČ postupně sílilo a dospělo k nevyhnutelnému závěru, že hospodářské reformy nejsou možné bez nutných reforem politických. Tak vznikla vize nastolení demokratického socializmu, která na jaře roku 1968 vešla do povědomí našeho národa jako "obrodný proces". Jím se měla změnit dosavadní struktura neostalinistického byrokratického komunistického režimu na režim liberální a demokratičtější, než byl dosavadní model řízení státu podle sovětského vzoru a Kremlem také jako jediný respektovaný. Široká demokratizace veřejného a politického života v Československu však Sověty zaskočila a zároveň znepokojila. Vznikla situace, která dosud v komunistickém východním bloku neměla obdoby, protože u nás hrozila ztráta dosavadního sovětského mocenského vlivu, neboť přijímané demokratické reformy byly v rozporu s totalitními principy sovětské moci. 21. srpna 1968 pak československý pokus o obrodu a prosazení demokratického socializmu zlikvidovala vojenská agrese pěti států Varšavské smlouvy, v čele se sovětskými divizemi. Důvody, proč k této vojenské agresi a následné okupaci Československa došlo, byly z politických hledisek již dávno objasněny. Ale faktem je, že politická motivace ozbrojeného zásahu sovětských vojsk do suverenity našeho státu nebyla jediná. Sovětům se touto agresí zároveň konečně nabídla možnost umístit své vojenské jednotky na československém území a instalovat zde jaderné zbraně, které z naší země učinily v případě evropské války stát prvního jaderného úderu!

Československý "obrodný proces" tak byl pro sovětskou generalitu vítanou záminkou k vojenské intervenci, která pro ně měla obrovský vojensko-strategický význam, kde šly veškeré ohledy na agresí znásilněný český a slovenský národ stranou. Intervence Varšavské smlouvy proti Československu Sovětům zároveň posloužila jako ostré cvičení pro nenadálý útok proti Západu, kdy koordinace vojenských jednotek a rychlost této invaze hrály naprosto klíčovou úlohu a ukázalo se, že v tomto ohledu byla tato rozsáhlá vojenská operace pro ně velmi úspěšná, i když politicky a morálně znamenala jejich prohru. Měli jsme být v prologu této války obětováni, stejně jako další okolní komunistické země, tvořící hlavní obranný val, ale zároveň i jako nástupiště možného sovětského útoku na západ.

Ruské mimikry?

Tato katastrofická vize, před občany našeho státu tehdy tajená, se naštěstí nikdy nenaplnila. Na přelomu 80. a 90. let minulého století se sovětské komunistické impérium rozpadlo a Sovětský svaz se vydal na cestu podobných reforem, které byly v srpnu 1968 politickým důvodem k sovětské vojenské invazi do Československa a jeho následné okupaci sovětskými vojsky. Tato vojska nakonec po více než dvaceti letech odešla a s nimi zmizel i jaderný arzenál z našeho území. Studená válka alespoň navenek skončila, ale Rusko dál zůstalo jadernou velmocí i přes jeho následný hospodářský útlum. Fasáda demokratického Ruska však ještě neznamenala ztrátu jeho imperiálního charakteru, ten nadále v myšlení mnohých ruských politiků a generálů přetrvává. Československá zkušenost se sovětskou okupací i jadernými zbraněmi, jež tu byly po roce 1969 dislokovány na dvě desítky let, je nepochybně varováním. Kdyby se totiž naplnily agresivní choutky SSSR, jenž měl naprosto výsadní kontrolu nad celou Varšavskou smlouvou, byl by celý náš národ vystaven nezměrnému utrpení jaderné války se Západem. A co by takový konflikt znamenal pro Evropu a celou naši civilizaci, lze jen těžko domýšlet. Ale už sám fakt možného ohrožení naší země jadernými údery dodnes znamená trauma, jehož se náš národ dosud nezbavil.

Proto byla po rozpadu sovětského mocenského bloku hledána alternativa, jak do budoucna zajistit naši bezpečnost. Vstup České republiky do Severoatlantické západní aliance (NATO) tento problém sice vyřešil, ale stali jsme se zároveň členem vojenského paktu, s nímž dříve Sovětský svaz kalkuloval jako se svým hlavním válečným protivníkem. Zhroucení SSSR a s ním spojený i rozpad Varšavské smlouvy přiměl i NATO ke změně rétoriky ve vztazích s Ruskem, které přistoupilo na spolupráci a z dřívějších nepřátel se najednou stali kolegiální partneři. Předchozí rivalita se obrousila, avšak bylo by omylem se domnívat, že zmizela. Toto partnerství, jak se dnes zdá, je především omezené a je proto možné, že pouze přechodné. Imperiálně uvažující ruská generalita jen nabírala nový dech k ochraně svých elitních zájmů, které byly působením Gorbačova i jeho nástupce Jelcina otřeseny zaváděním demokratických reforem, spojených i s výměnami vojenských kádrů. Tyto reformy sice likvidovaly dosavadní totalitní komunistický režim, ale moci v Rusku se ujala finanční a politická oligarchie, nastoupivší místo komunistických aparátčíků. Ti se navíc rychle přeorientovali na "demokraty" a privatizátory státních majetků. Vznikly nové nekomunistické strany a hnutí, jejichž předáci se chystali v nastalém chaosu "urvat, co se dá". Velkoruský imperializmus, nacionalizmus a šovinizmus je ale všechny spojoval. A protože šlo o znaky charakteristické i pro dřívější sovětskou komunistickou ideologii, znamená to, že v Rusku není komunizmus zdaleka mrtev, pouze se modifikoval do jiných podob.

Jednou může nastat chvíle, kdy se Rusko změní opět v diktaturu "silného muže", jako tomu bylo v minulosti v této zemi již mnohokrát. A se svým hospodářským i surovinovým potenciálem by mohlo opět začít usilovat o obnovu své dřívější imperiální politiky vůči ostatnímu světu. A právě proto může být rozhodnutí o umístění amerického radaru z možné budoucí perspektivy dvousečné (dokončení příště).

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.