Mach a Vích – řezbář a farář 

Ty dva úžasné jedince, které mi bylo dáno v Pošumaví poznat, bylo nutno navštívit několikrát, ba i napsat o nich. Existují umělci, kteří vynakládají větší úsilí na výstřednosti, kterými by na sebe upozornili, než na hodnotu samu. Poslyšme o jednom, jehož dílo zůstává téměř utajeno. A co dělal? Zatímco my ostatní se pachtíme po zkrášlení svých příbytků, až je z toho zánětlivý proces, on zkrášloval příbytky – svých včel.

Nebyly to včelíny ledajaké. Vznikaly pomalu, soustředěně. Život v pošumavské chalupě na pokraji Krušlova u Nahořan jako by se zastavil. Roky od války plynuly panu Machovi tiše v práci i tvorbě. On to ovšem neodděloval. Měl své včely rád, a rád vyřezával. Včelín nebyly jen úly. Tvořilo ho celé stavení s průčelím, předsíní, pracovním prostorem, místností na posezení aj. A to vše vyřezávané od podlahy až po strop s filigránskou jemností do všech detailů. Celé několik metrů dlouhé „balustrády“ včel se vinuly až ke včelí královně, všechen nábytek vyřezávaný a podobně. Ba i metr vysoký barokní oltář si vyřezal. Od těch pradávných byste ho nerozeznali. Zatímco dnes je ve výtvarnictví módní zkratka, náznak, náš včelař-řezbář propracoval všechny detaily s trpělivostí, důmyslem…

A jak samotář Josef Mach žil? Nebyl nikde zaměstnán. Živil se, tento šumavský samorost, prodejem medu a tím, co dům a dvůr dal – domácí zvířectvo bylo krom medu jediným zdrojem obživy. Tak jako za starých časů. Co si rukama neudělal, neměl. Žádné vykazování pracovní doby ani zneschopňování se u doktora. Ale ani žádné auto či satelit. Po duševní okoralosti nás, kteří hromadíme prestiž, módní zboží nejrůznějšího druhu i zakomplexovanost, u něho nebylo ani stopy. Co mohl, pořídil si, na co neměl, to nepotřeboval. Jednoduchá filosofie. A jak inspirativní. A aby nebyl za totality obviněn z příživnictví, byl se svým včelařením formálně členem JZD. Odmítal jim chodit na schůze. Nepohodl se tam a tak tam skončil. Neuměl se hrbit. Ani poslouchat pitomosti. Poznal jsem ho koncem osmdesátých let tím, že jsem mu po čísi zmínce přivezl na přívěsu starou bytelnou almaru. Byl rád jako dítě, nemusel už pohazovat ošacení přes židle a postel. Neměl tehdy žádný důchod. Něco málo dostal až po převratu. Ani pak neměl život lehký. Své prosté krédo ale vystihl lapidárně: „Všechno vydržím, hlavně že bolševik chcíp.“ Moc technických výdobytků ani pestrých potravin byste u něho nenašli. Spravedlivé srdce ano. I radost z toho, že zůstal nezlomen, on, starý šumavský bor, svobodný ve své chudobě, bohatý ve své svobodě.

Své – hezké i nehezké – pak pan Mach řekl každému návštěvníkovi osobně, ať to byla řádová sestra (těch k němu jezdily plné autobusy) nebo ojediněle soudruzi z národního výboru s nějakým varováním. Takoví od něho prchali v hrůze a pohoršení, že jim ten „lidový řezbář“ tak laje. Neměli ho ale odkud vyhodit a čím šikanovat. Souznějící lidé si ho tehdejším „šeptandovým“ sdělováním našli, tak jako třeba Kopicovy skalní reliéfy v Kacanovech. Byl mezi nimi Ladislav Stehlík a mnoho dalších velikánů naší kultury. Skládali včelaři poklony. Nedávno bylo jeho dílo na čas posmrtně vystaveno ve Strakonicích, i tam bylo hezké zajet.

Napsal jsem o něm ještě za totality několik článků do novin, hlavně proto, aby se jednou někdo jeho odkazu ujal. Nezmínil jsem jeho rebelantství, to by to neotiskli, ale psal jsem o prostém lidovém řezbáři. Snažil jsem se, aby jeho dílo zůstalo po jeho smrti v dobré péči.

Táta – farář - Martin

O několik šumavských kopečků dál žil donedávna, do roku 2008 jeho přítel, osobnost rovněž nenápadná, ale tím významnější. Dobršský farář Martin František Vích, jinak též táta Martin, byl jedním z mála, kteří nezatvrdli v dogmatice a naopak zářili jako sluníčko. Podnětné a ryzí byly i jím vydávané Listy z Pošumaví. Vyšly už knižně. Táta neměl nikdy na růžích ustláno. Ba jako politický vězeň si „stlal“ i na holé zemi. Odvezli ho rovnou z kostela na sedm let, proces byl vykonstruovaný. V komunistickém koncentráku v Jáchymově byl zmrzačen. Chodil těžce o holích. Zatrpklý ale nebyl. Za jeho vlídnou a povzbudivou povahou se táhli farníci z mnoha okolních obcí. Ani metr sněhu je neodradil. Říkali, že napřed jde srdce, pak táta Martin. Moc necestoval. Jednou to ale stálo za to. To když měl v roce 2005 dostat na Hradě prezidentské vyznamenání – Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Byla to radost i zátěž. Doprava, ustrojení, projevy, zkoušky „nanečisto“, pocty, tam nebyl doma.

Dobršský gotický kostel si zachoval zbožné i radostné ovzduší minulých věků. Však jsem si považoval, když jsme kdysi měli kostel sami pro sebe a stal jsem se tam kmotrem dcery mého tehdejšího přítele, meteorologa. Pan farář mluvil i k jeho dalším dětem laskavým jazykem příkladů a pohádek, neagitoval, nestrašil, jen slunečně zářil laskavostí. Vedení skauta nezapřel ani v kostele. Měl skutečně slunce v duši, tak, jak to říkával i otec křtěných dětí. Bylo to nakažlivé. Jak dojemný a charakteristický byl i malý detail, kdy mu patero ochotných rukou pomáhalo v sakristii z jeho kněžského roucha. Komunistický lágr mu zlomil fyzickou páteř, dlouho s tím marodil. Charakter nezlomil. Zlomeného jsme jej poznali až po příkazu jeho biskupa. V plné síle své osmdesátky musel jít do penze. Prý aby se šetřil. On, který bez lidí nemohl být. Byl kněžsky poslušný a tak se podrobil. Smutně. Pravda, měl svou zahrádku s téměř zázračně velkými plody, kterou obdělával i v kleče či pololeže. To ale nebyl jeho životní úkol. A tak brzy poté zemřel. Snad žalem. Před tím odešel do nedalekého lůžkového zařízení pro seniory. Plánovali jsme ho tam navštívit. Velký domácí koláč jsme mu chtěli upéci, ale už neupekli. Byli jsme liknaví a nestihli jsme to…

Kostelík osaměl. Ani ten nejlepší farář by to po tátovi Martinovi neměl snadné. Jaké ale bylo překvapení z toho, co se v červnu 2011 objevilo za kostelem. Podstavec s nápisem a světlou bustou pana faráře. Ale jakou! Tvůrce si dal práci velikou. Určitě faráře miloval. Obličej pečlivě do detailu vypracoval. Ne jako řada rychlotvůrců, kteří udělají dlátem fik fik a už je jakási hlava. On plně vyjádřil opravdovost i laskavost farářovu. Na soklu je nápis: zahradník, skaut, kněz, politický vězeň. Do mírně předpažených rukou ve výši hlavy mu vložil monstranci, kterou pozdvihuje. Není obyčejná – zatímco z pohledu kolemjdoucího má ony klasické paprsky kolem středu, připomínající hvězdu, ze strany farářova obličeje je to překrásná slunečnice. Slunečnice je květina signovaná sluncem. Kněz tak svým pohledem hledí do zdroje světla a tepla. Tak to činil celý život. Ona slunečnost byla jeho nejcharakterističtějším rysem. Myslel jsem si kdysi bláhově, že takto – jako sluníčko – jej vidím jen já. Jak krásné, že i jiní. Vida, jak i soudobý tvůrce, činí-li něco s láskou, přijde na úžasný a originální nápad. Kus Umění kdesi za nenápadným šumavským kostelíkem. S jeho gotikou se netluče. Někdy si skutečné umění musíme hledat sami a ne tam, kam nás vlezle směruje klam reklam.

A umístění sochy za kostelem? Také nápadité a na decimetr přesné. Tvář knězova je nasměrována do přímé linie s nizoučkou brankou do své zahrady, a skrze její průhled hledí dál na svou faru na konci zahrady. Pohled sochy sleduje tuto jeho celoživotní pěšinku. Byla jeho. Sám si ji po čtyři desetiletí vyšlapával z fary do kostela. V zimě v létě jí denně chodíval z fary brankou, dělanou snad na míru jeho menší podsadité postavě s holemi, rovnou do kostela. Busta není pojata jako uplakaná sentimentální vzpomínka, ale jako zpřítomnění. Kostel i celé okolí jsou tak farářovou přítomností i dnes oživeny. Tímto jediným dílem nabyl chrám nového duchovního rozměru. Všichni vědí nejen duchovně, ale i vizuálně: je tu s námi. Laská i napomíná nás. Snad se na to táta Martin shora usmívá celou svou prosluněnou duší. Kdo mohl, vystoupal si v kostele potichoučku po schodech a od varhan uviděl staletou posvátnost chrámu jako na dlani. Pak už se dá jen mlčet a pozorně splývat s prostorem. Nebo rezonovat s varhanami, je-li neděle. Nejen vidět či slyšet, ale splynout, prožít. Vybavovali jsme si, čím asi bylo ono staleté ovzduší syceno. Poklady dávných generací byla pokora, skromnost, zbožnost, pracovitost, čestnost, kázeň, vděčnost, radost ze života, i kdyby byl sebenuznější… Co ještě v sobě mívali naši pohraniční horalé? I o tom je tu krásné rozjímat.

Úsměv v nás budila i nenápadná rarita v sousedství kostela, které si nepozorný návštěvník sotva povšimne. Bavili jsme se nejprve pohledem na vzácné hnědobílé holuby ze sousedního stavení, kteří si to pěšky špacírovali cik cak, s rozpačitými zastávkami a pokyvováním hlavami až k našemu autu. Nic jsme pro ně neměli. To zbarvení není u dnešních holubů zrovna obvyklé. A hele: jejich pejsek, starostlivě a upracovaně pobíhající tam a zpátky po vymezené části dvorku, je též kombinovaný bíle a hnědě. A kohout na dvorku jakbysmet, bílý a hnědý. To už nás zaujalo. Ne dost na tom. Všechny slepice rovněž. Bavilo nás toto pozorování – a světe div se: koukáme, že on ten celý jejich dům je vymalován kombinací bílé a hnědé. To už na to vše civíme v úžasu. A do toho civění se otevřou dveře domku, vyjde hospodyně a na hlavě, co jiného než bílý šátek s hnědým vzorkem. Vyvalujeme oči, zavíráme rádio, otvíráme pusu, předkláníme hlavu...

Nevěříte? Zajeďte si tam. A rovnou si vezměte i něco k nakrmení těch pěších „holubů žebravých“ i slepic. Shluknou se kolem plotu určitě. A nezapomeňte se ztišit u sošky anděla před kostelem. Je jedna z nejzdařilejších a nejněžnějších, co jsem kdy viděl. Není v něm ona častá barokní křeč nevěrohodné zbožnosti. Krom krmení pro holuby si tedy vezměte otevřené oči a duši, uvidíte ledacos v tomto koutečku Šumavy poblíž Vacova.