Ulicemi Paříže se řítí muž s jedinou myšlenkou sdělit svému bratrovi senzaci století. Při setkání s ním jen vykřikne: "Je tiens l’affaire – Mám to!" Pak upadne do bezvědomí. Je 14. září 1822 a dotyčný se jmenuje Jean-Francois Champolion. A v čem tkví ta senzace? Vyluštil tajemství egyptských hieroglyfů. Stává se hrdinou téměř kriminální zápletky porevoluční Francie.

Všechno začalo legendárním Napoleonovým tažením do Egypta v roce 1798. Zprávy, které ze země faraonů přicházely, neměly sobě rovné. Zvláštní senzaci způsobil objev Rosetské desky, jakož i další bezpočet hieroglyfů na chrámech a hrobech. Pro západní Evropu to byla dosud nevídaná výzva. Na prvním místě stálo rozluštění egyptského písma – hieroglyfů. To bylo obtížné především z důvodů "specifičnosti" psané řeči. Nebylo jasno, zda je to písmo obrázkové, hláskové, jejich kombinace, nebo jde ještě o jiný princip. Jedná se o řeč, která má za základ systém, jemuž civilizovaný svět říká abeceda? Vyjadřují znaky jedno, dvě nebo tři písmena? Či dokonce slovo? Vyskytují se v něm pravé samohlásky, anebo jen polosamohlásky? Upřednostňují se v písemné formě některé výrazy, jako je bůh a král? Byl to jiný styl písma, než na který byla Evropa zvyklá. Konce slov a vět nebyly označené.

Tajemné hieroglyfy

Co bylo známo o hieroglyfech před Champolionem? Stručně řečeno, nic moc. Jezuita Athanasius Kircher, narozený v roce 1628 v Německu ve Fuldě, se učil kopštinu a nabyl dojmu, že egyptské hieroglyfy se mu "strukturou" podobají. Přičemž slovo struktura bylo míněno velmi vágně. Je ironií, že na totéž vlastně přišel o téměř 200 let později Champolion. Na základě jeho jazykových znalostí měla domněnka mnohem přesvědčivější charakter. Další učenec, abbé Barthélemy, objevil, že jména králů jsou psána v kartuších, v orámování.

Carsten Niebuhr v roce 1716 zjistil, že počet hieroglyfů není velký. Neexistoval hieroglyf pro každé slovo. Etienne de Quatremére dokázal v roce 1800 nevyvratitelnou podobnost mezi kopštinou a hieroglyfy. Fyzik Thomas Young z britské královské akademie, který se ve volném čase snažil o rozluštění hieroglyfů, dosáhl jistých úspěchů. Snad by byl hieroglyfy i rozluštil, ale chyběla mu jedna základní věc, která se táhne historií hieroglyfů už od začátku pokusů o jejich rozluštění. Neznal kopštinu, a to, jak se nakonec ukázalo, byl jeden z předpokladů úspěchu. V roce 1814 začal s luštěním a nalezl (dekódoval) části jmen králů na Rosetské desce. Identifikoval pojmy jako král, templ a Egypt, ale nepochopil "strukturu" hieroglyfů. Předpokládal, že démotické písmo je zkrácená forma hieroglyfů. Pochopil, jak se v hieroglyfech vyjadřuje množné číslo.

V roce 1818 publikoval v Encyclopaedia Britannica staroegyptský slovník sestávající z 204 znaků, z nichž 50 bylo správných . V publikaci bylo rovněž 14 hieroglyfů, z nichž polovina byla správná. O vyluštění hieroglyfů se snažily mocné země na obou stranách kanálu La Manche. Konkurence z Anglie nechtěla jen tak jednoduše odstoupit z dekódovacího závodu. Šlo o čest velkého národa a začal nelítostný boj s časem, znalostmi a zkušenostmi. Hlavní anglický představitel dekódovacího závodu Young to však nakonec – ač velmi nerad – vzdal. Chyběla mu znalost kopštiny. Vyluštění hieroglyfů znamenalo otevření pomyslných egyptských hieroglyfických trezorů nedobytných několik tisíciletí. Vyluštění hieroglyfů je srovnáváno při přenesení do moderní doby se závodem o přistání na Měsíci ve 20. století.

Rosetská deska

Před 200 lety nebyl nikdo schopen hieroglyfy přečíst. Byly to tajemné magické symboly. Poslední nápis byl hieroglyfy napsán údajně v roce 384 našeho letopočtu. Hieroglyfy fascinovaly vědce i amatéry. Startovacím výstřelem pro dekódování hieroglyfů bylo nalezení Rosetské desky v roce 1799. Stalo se tak při budování obranného postavení Napoleonovými vojáky pod vedením důstojníka P. Boucharda ve Fort Julien u města Rosete (Rašíd) v ústí řeky Nilu východně od Alexandrie. Byla to velká pomůcka pro jejich rozluštění. Pro průlomový úspěch bylo třeba mít dokonalé jazykové vybavení, trpělivost, kombinační schopnosti a snad i trochu štěstí.

Po vítězství Angličanů nad Francouzi v Egyptě v roce 1801 byla Rosetská deska přepravena jako válečná kořist do Britského muzea v Londýně. Ještě předtím však Francouzi dokázali zhotovit několik věrných kopií, které byly k dispozici francouzským učencům. Kamenný fragment sestává z černého čediče. Deska je vysoká 118 centimetrů, široká 30 centimetrů a váží 762 kilogramů.

Velká část hieroglyfického písma je nenávratně ztracena. Z textů je jasné, že všechny tři nápisy jsou obsahově identické. Jedná se o dekret egyptské synody kněží v Memphisu z 27. března 196 před naším letopočtem – z doby vládnutí Ptolemaia V. Obsahem je právo přiznané egyptským templům a "zregulování" poct prokazovaných faraonovi. Důležité bylo, že jméno faraona bylo zmiňováno na několika místech, jakož i explicitní sdělení na desce, že je ve stejném znění v hieroglyfech, démoticky a řecky. Díky řeckému textu bylo písmo čitelné pro učence.

Hrdina porevoluční Francie

Jean Francois Champolion se narodil den před Štědrým dnem roku 1790 ve městě Figeac na jihozápadě Francie. Vyrůstal ve skromných sociálních poměrech. Jeho otec měl obchod s knihami a náklonnost k Orientu mu vštípil jeho starší bratr. Jeho prvním učitelem byl kněz, který jej učil latinu, řečtinu, astronomii a botaniku.

Rozhodujícím zřejmě bylo, že jeho bratr se stal sekretářem fyzika a znalce Egypta Josepha Fouriéra, prefekta Grenoblu. U něho se mladý Jean Francois poprvé setkal s hieroglyfy a bylo to téměř magické seznámení. Hieroglyfy jej fascinovaly na první pohled a historie připomíná, že už tehdy – a já bych rád dodal údajně – si mladý Jean Francois měl usmyslet, že tajemné písmo rozluští. K tomu však byla ještě dlouhá cesta – celá dvě desetiletí. K jeho prvnímu seznámení s hieroglyfy došlo v roce 1802.

Jean Francois nebyl žádný vzorný žáček. Byl nedisciplinovaný, s velmi malým zájmem o učení. Neobvyklou píli však projevoval při studiu orientálních jazyků. To byl důvod, proč v roce 1807 jako sedmnáctiletý přechází na "École des languages orientales" – Školu pro orientální jazyky v Paříži. Začíná se učit persky, sanskrt a arabsky.

Setkává se s knězem jménem Chetitusi, který byl účastníkem napoleonských výprav v Egyptě. U něho se naučil díky svému jazykovému nadání kombinovanému s vlastní pílí kopštinu. Champolion ve 25 letech mluvil plynně 10 jazyky.

V 18 letech se stává asistujícím profesorem pro dějiny na univerzitě v Grenoblu. Má liberální smýšlení a zamíchá se do politiky. Je obdivovatelem Napoleona a po jeho porážce u Waterloo je z Grenoblu vyhoštěn do rodného Figeacu. V roce 1817 se vrací do Grenoblu a později odchází za bratrem do Paříže. Na dekódování hieroglyfů pracuje vlastně nepřetržitě od roku 1802. Rozluštit se mu je podaří až v roce 1822.

O šest let později se uskuteční jeho první cesta do Egypta. Vidí na vlastní oči hieroglyfy. Čte v nich jako v knize. V roce 1831 se stává šéfem katedry pro egyptologii na "Collége de France" a za rok nato, ve svých 42 letech, umírá.

Kopština je klíč

Champolion byl přesvědčen, že kopština je klíčem k rozluštění hieroglyfů. Zpočátku se pokoušel podobně jako Young najít shodu mezi kopštinou a démotickým písmem. Trvalo dalších pár let a do rukou se mu dostane obrázek obelisku se jménem Ptolemaia. Jak věděl, že se jedná o Ptolemaia? Nápis na obelisku byl psán nejen hieroglyfickým písmem, ale také řecky, a to byla pro Champoliona hračka.

Dekódování hieroglyfů se chýlilo ke konci. Champolion porovnal kartuši se jménem Ptolemaia na obelisku s kartuší na Rosetské desce, kde tušil jméno Kleopatry. Porovnal písmena P, T, O a L, která se vyskytují v obou jménech, a byl doma.

Champolion dekódoval nejen "hieroglyfickou abecedu", ale pochopil i strukturu hieroglyfů. Když se mu to podařilo, zvolal skutečně: "Je tiens l’affaire." Ten běh Paříží k bratrovi je jen literární licence. Za to, co pro svět udělal, mu už dávno byla odpuštěna.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2008.