Příběh klientky střediska Diakonie v Písku, které pečuje o seniory, paní Aničky Škopkové je prostý, ale přesto či právě proto inspirativní. Celý život se "jen" starala o zvířata. Nejprve u sedláka, pak v JZD. Prý si s nimi dobře rozuměla, přilepšovala jim, jak to šlo. Od rána do tmy tvrdě dřela. A to je z jejího života zevně zaznamenatelné asi tak vše. Nikdy neviděla moře, ba ani naše české hory. Nikdy nebyla na dovolené, krom jediného týdnu organizované kulturní rekreace v Praze. Neležela nikdy na pláži, neletěla letadlem… Nezajímají ji pojmy jako mobil, internet, CD, DVD, přehrávač, kamera apod. Jsou to pro ni jen "skříňky" a "krabičky".

Podle našich posuzovacích kritérií by byl její život velmi chudý, snad až neslušně. Cítí to tak? Právě naopak. I dnes ve svých devětadevadesáti letech, spokojena v pokojíčku Diakonie, nejeví žádnou zatrpklost, nevyčítá nic osudu. Naopak – vše brala z ruky osudu vždy s poděkováním Prozřetelnosti, a tak ji nic nezaskočilo a nepřemohlo. Ví, že štěstí není ve věcech či okolnostech, ale v tom, jak je prožíváme, jakou hodnotu jim sami přisoudíme. A dosvědčuje to i svým chováním: i dnes je plná radosti a humoru a vidí-li "pěkného mužského", ráda mu bez obalu sdělí, že se jí líbí, a zalituje, že jí není míň let. Umí odlehčit různá napětí, dává dobrou náladu klientům i zaměstnancům přímé péče, kteří to při své náročné práci taky potřebují. Když se na středisku točil v roce 2004 Adventní koncert, celý televizní štáb velmi spěchal. Paní Škopková jim ale udělala "čáru přes rozpočet”: Jana Kačera, který s ní hodlal natočit asi tři věty, tak zaujala (když se "rozjede”, bývá totiž někdy nepřerušitelná), že téměř hodinu naslouchal jejímu vyprávění a kameraman točil a točil a zbytek štábu na chodbě jen nervózně přešlapoval a přešlapoval… Další zdejší klient, stojednaletý pan Bohumil Novotný, se upřímně těší, že s paní Škopkovou oslaví za rok její stovku. Slíbil jí, že si na to počká. Snaží se, býval vždy kavalír, který držel slovo – jako někdejší majitel své písecké tiskárny (až do zestátnění) i jako příjemný společník spolubydlících ve středisku Diakonie Blanka. Popřejme jim to oběma.

Podobně jako nás potěší pohled na šípkový keř, remízek nebo kapličku v lukách jako upomínka na krajinu dávných dob, jsou tito dva nejstarší klienti něčím podobným pro psychickou krajinu diakonického střediska. Nyní je součet jejich věku dvě stě let.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.