O životním příběhu čachtické hraběnky Alžběty Báthoryové-Nádasdyové jsem už v roce 2004 na stránkách Phoenixu psal. Téma této pozoruhodné historické kauzy o údajně nejmasovější vražedkyni všech dob ale nyní získává nové polemické dimenze ve vazbě na nedávno uvedený film režiséra Juraje Jakubiska "Báthory". Nevole některých historiků nad uměleckým ztvárněním dějinných událostí, které čachtickou hraběnku v uvedeném filmu staví do úplně jiného světla, je vcelku zjevná. A některé kritické komentáře (např. v televizním pořadu "Reportéři" dne 4. 8. 2008, nebo přílohy "Víkend" MF Dnes z téhož měsíce) přinejmenším nutí k novému zamyšlení nad životním osudem této uherské šlechtičny, kdy se dokonce díky Jakubiskově filmu hovoří o pokusu o její rehabilitaci…

Ti, kdo tvrdí, že Jakubiskův film je pouhou historickou fikcí, se docela určitě mýlí. Režisér filmu "Báthory" vyšel z některých veřejnosti méně známých dějinných skutečností i rozporuplných okolností, které celý případ čachtické hraběnky vždy doprovázely, a zpracoval je do filmové podoby, kterou však nelze považovat za přesnou interpretaci historické reality. Jde o směsici umělecké fabulace s částí historických fakt, přičemž umělecká fabulace zde převažuje, což z tohoto filmu činí naprosto ojedinělé dílo, které sice navozuje ideu nového pohledu na Alžbětu Báthoryovou, ale rozhodně se nejedná o její rehabilitaci. Film vychází z předpokladu (nikoli však neopodstatněného), že se čachtická paní stala na sklonku svého života obětí rozsáhlého šlechtického spiknutí, v němž nešlo o nic jiného, než o rozchvácení jejích majetků. To ovšem nijak neospravedlňuje zločiny, jichž se Alžběta Báthoryová nepochybně dopouštěla a dokonce je iniciovala. Přesto kolem celé této kauzy dále přežívá několik zásadních mýtů, jež bývají neustále opakovány.

Mýtus číslo 1: Alžběta Báthoryová byla nejmasovější vražedkyní všech dob a na její zločinné konto lze připsat kolem 650 vražd mladých dívek, působících v jejích službách.

Ve skutečnosti není přesný počet obětí čachtické hraběnky známý. Tvrzení, že sama zavraždila, či nechala zavraždit tolik svých služebných, se opírá o svědectví jediného člověka, jednoho z jejích hradních správců Szilvássyho, jenž údajně viděl její deník, v němž prý měl být seznam asi 650 jejích obětí. Ten se však nikdy nenašel.

Pomahači Alžběty Báthoryové z řad čachtického služebnictva při výsleších uváděli jiné počty, které nepřesáhly 37 zabitých dívek (to prohlásil hraběnčin sluha Ficzko, zatímco jiná spolupachatelka Alžbětiných zločinů Dorota Sentéšová uvedla pouze asi 30 obětí). Jisté však je, že se Alžběta Báthoryová na těchto zločinech přímo, či nepřímo podílela bez ohledu na to, zda šlo o sadistická mučení, či rituální vraždy, nebo snad o podivné "experimenty" na služebnictvu (podávání nejrůznějších jedů, drastické "léčitelské" praktiky apod.).

Z dochovaných protokolů výslechů jejích spolupachatelů je však dostatečně prokázáno, že se sama mučení a týrání svých služebných aktivně účastnila a vždy si počínala velice krutě a jakoby v transu. Není vyloučeno, že jednala pod vlivem drog, nebo šlo o součást zakázaných rituálů černé magie.

Mýtus číslo 2: Čachtická hraběnka se koupala v krvi svých obětí, které zabíjela zvláště drastickým způsobem použitím tzv. železné panny, zvláštního mučícího zařízení.

Ve skutečnosti však žádný podobný mučící předmět nebyl v Čachticích, ani jinde na panství Alžběty Báthoryové nikým nalezen. Ani výslechy jejích spolupachatelů (či spíše spolupachatelek) nepotvrdily fakt, že by se koupala v lidské krvi kvůli údajným omlazujícím účinkům, jak to tvrdí legenda, vzniklá podle všeho na základě fám a lidové šeptandy.

Existuje však podezření, že hraběnka mohla lidskou krev pít kvůli anémii, kterou dlouhodobě trpěla (chudokrevnost, doprovázená často nedostatkem železa – pozn. aut.), aby tak svému nemocnému organizmu dodala ty potřebné látky, kterých se jejímu tělu nedostávalo. To také mohlo souviset s rituály černé magie, které ji učila provozovat vědma Darvulia, působící v Čachticích jako její nejbližší důvěrnice. Lidská krev se rovněž přidávala do nejrůznějších lektvarů a mastí, o nichž se pak věřilo, že mají kouzelné účinky. Provozování podobných praktik však bylo církví považováno za projevy čarodějnictví a pachatelům v takovém případě hrozily velice přísné tresty, včetně upálení.

Mýtus číslo 3: Čachtická hraběnka byla uherským palatinem (královským místodržícím) Jurajem Thurzou v prosinci roku 1610 přistižena na svém zámku v Čachticích při mučení svých obětí. Jde o zjevnou lež. Toto tvrzení se opírá o dopis, který Juraj Thurzo zaslal svojí manželce do Bytče bezprostředně po provedené ozbrojené razii a zatčení Alžběty Báthoryové v Čachticích. Z textu tohoto dopisu však vyplývá, že Thurzo objevil v podzemních kobkách čachtického zámku pouze jednu umučenou mrtvou dívku a další, která byla těžce zraněna následkem předchozího týrání. V tomto sklepení se rovněž nacházelo několik jiných služebných, vysílených hlady a žízní, které tímto způsobem jejich paní "ztrestala" za neposlušnost. O tom, že by byla čachtická hraběnka přichycena při tom, jak mučí své oběti, však není v tomto Thurzově listě ani slovo.

Mýtus číslo 4: Alžběta Báthoryová byla za své zločiny po zásluze potrestána zazděním na čachtickém hradě, kde měla v podzemí tajnou mučírnu.

Také toto tvrzení není ničím historicky doloženo. Čachtický hrad, který posloužil Thurzovi k její doživotní internaci, byl především vojenskou pevností proti tureckým vpádům do Pováží. Zde čachtická hraběnka trávila poslední necelá čtyři léta svého života pod přísným vojenským dozorem a bez jakéhokoli řádného soudního procesu, o který marně uherského palatina žádala. O tom, že by byla izolována od svého okolí zazděním v jedné z hradních komnat, neexistují žádné historické doklady a jde jen o legendu. Zdá se, že na čachtickém hradě netrpěla materiální nouzí a její internace spíše připomínala domácí vězení. Ale nesměla, až na výjimky, přijímat žádné návštěvy. V zazděné místnosti by sotva (už jen z hygienických důvodů, chladu v zimních měsících apod.) byla schopna přežít ještě téměř čtyři další roky…

Mýtus číslo 5: Úhlavním protivníkem Alžběty Báthoryové byl uherský palatin Juraj Thurzo, mocichtivý muž, kterého lákal především obrovský hraběnčin majetek.

Toto tvrzení je kontroverzní přinejmenším v tom, že Juraj Thurzo naopak podnikl všechna možná opatření k tomu, aby majetek čachtické hraběnky zachránil pro její dědice (především pro Alžbětina syna Pavla Nádasdyho a její dcery). Přesto se Thurzo po jejím zatčení obohatil o cennosti, které zabavil v čachtickém zámku a nikdy je už nevrátil.

Hodnota těchto cenností není sice známa, ale nebyla zřejmě malá, protože Pavel Nádasdy později Thurzovi vyhrožoval možnou soudní žalobou, pokud mu tyto cennosti nebudou vydány zpět. Nakonec však mezi nimi došlo k nějaké dohodě a tato žaloba nikdy nebyla podána. Není však vyloučeno ani to, že zabavené cennosti byly jakousi formou úhrady nákladů, které do celé kauzy s Alžbětou Báthoryovou i do procesu s jejími spolupachateli Thurzo vložil. Zároveň mohly tyto cennosti sloužit uherskému palatinovi jako jistina k financování nutných výdajů na její následnou internaci.

Mýtus číslo 6: Alžběta Báthoryová byla impulzivní sadistkou s lesbickými sklony, tedy duševně chorou osobností.

Toto tradičně zdůrazňované psychiatrické dobrozdání čachtické hraběnky vychází z faktu, že se v rodě Báthoryů skutečně vyskytlo několik deviantních jedinců se sadistickými sklony. Dále zde hraje roli samotný Alžbětin profil vražedkyně na základě údajů z dochovaných výpovědí jejích spolupachatelů a dalších svědků.

Z Alžbětiny korespondence však můžeme také vyčíst, že se jednalo o intelektově vyzrálou osobnost, která byla na svou dobu velice vzdělaná a nepochybně milovala své děti. Z jejího dětství a mládí navíc není známo, že by se uchylovala k nějakým sadistickým praktikám. Určitě si však byla vědoma svého elitního společenského postavení a podle legend šlo o pyšnou ženu, která chtěla a musela obstát v kruté době válek a násilí mužského světa, kde mělo panstvo v Uhrách nad poddanými neomezenou moc a doslova rozhodovalo o jejich životě a smrti. V případě čachtické hraběnky tak mohlo jít o krutost i bestialitu získanou a je otázkou, jaké zhoubné vlivy na ni působily. Dlouho nemohla otěhotnět, což ji velmi traumatizovalo. Trpěla častými migrénami a projevovala sklony k hysterii. Po manželově smrti se obklopila deviantními stvůrami (Dravulia, Ficzko, Ilona Ió aj.), které ji postupně zasvěcovaly do rituálů černé magie a lidového léčitelství, zaměřeného na výrobu jedů, afrodiziak a jiných lektvarů i "kouzelných" mastí, kdy se pracovalo s různými přírodními drogami včetně těch, které měly halucinogenní účinky. Vědma Darvulia toto "umění" dokonale ovládala a existuje podezření, že tišila drogami Alžbětiny tělesné i duševní potíže. Není vyloučeno ani to, že se hraběnka na těchto drogách stala časem závislá a pravidelné užívání psychotropních látek mohlo zapříčinit nejen změnu její povahy, ale prohloubit destrukci celé její osobnosti. Změnila se ale ve vraždící monstrum? To není dodnes jisté. Drogy u ní mohly vyvolávat záchvaty zuřivosti, kdy jednala impulzivně až nepříčetně a v tu chvíli se její chování měnilo v chování lidské bestie. Je ale zároveň otázkou, kolik zločinů padalo čistě na její vrub a kolik jich měly na svědomí především její důvěrnice Darvulia a Ilona Ió, která byla nadřazena všem hraběnčiným služkám. Vyšetřování později potvrdilo, že právě tyto dvě strašlivé ženy mučily ubohé dívky až k smrti a zda se tak vždy dělo za přítomnosti čachtické hraběnky, není jisté.

Čachtický zámek se tak časem změnil v jakési temné centrum rituálů černé magie a čarodějnictví, což se muselo dít pouze s Ažbětiným souhlasem, kterou "zakázané ovoce" vždycky lákalo. Otázkou tedy je, zda se u Alžběty Báthoryové jednalo o vrozenou duševní sadistickou úchylku, nebo o úchylku takříkajíc získanou a "vyšlechtěnou" duševně narušenými osobami, jimiž se obklopila. Zda ale i na čachtickém hradě (nikoli v jejím čachtickém zámku a jiných jejích sídlech) docházelo ke krutému mučení jejích obětí, není historicky průkazné. Stejně tak se nepodařilo zjistit, zda mezi jejím zámkem v Čachticích a vzdálenějším hradem skutečně existovala nějaká podzemní chodba, vedoucí až k tajné mučírně, jak to tvrdí legenda. Obdobně diskutovanou otázkou je, zda byla vůbec v době svého zatčení příčetná. Objektivně vzato se ale v případě Alžběty Báthoryové jednalo o duševně narušenou osobnost, kde krutost, megalomanie, hysterie, závislost na drogách i přesvědčení vlastní beztrestnosti vytvořily zrůdnou ženu, propadlou pocitu absolutní moci.

Mýtus číslo 7: Alžbětu Báthoryovou z jejích zločinů usvědčilo několik stovek svědků.

Pravdou je, že drtivá většina těchto svědků uváděla především to, co znala z doslechu, ačkoli existovaly i výjimky (čachtický farář, správcové některých jejích hradů a tvrzí), které vypovídaly, že týrala a mučila své služebné. Všichni klíčoví svědci, tedy především její spolupachatelé, však byli až velice rychle odsouzeni k trestům smrti v podivně vedeném soudním řízení, které nařídil palatin Thurzo (až na Kateřinu Beneckou, u níž byly shledány polehčující okolnosti – pozn. aut.). Právě bleskové odstranění klíčových svědků navozuje dojem, že Thurzo celou kauzu manipuloval a ti, kdo svědčili proti zatčené hraběnce, mohli jednat v řadě případů i pod nátlakem.

Dnes už je jasné, že k manipulacím v aféře s čachtickou paní skutečně docházelo. Důvod byl jediný – záchrana rodových majetků Nádasdyů před možnou konfiskací uherským králem. Případný soud s Alžbětou Báthoryovou by byl nepochybně sklouzl v žalobu nejen kvůli vraždám, ale hlavně kvůli provozování čarodějnictví a pro zločin pokusu otrávit samotného panovníka, který v prosinci roku 1609 navštívil i s Thurzou Čachtice. Že hraběnka tehdy proti oběma připravila vražedný komplot, který se však minul účinkem, to vyšlo najevo při procesu s Alžbětinými pomocníky. A už jen za to by veškerý její majetek propadl královské koruně.

Že se tak nestalo, mohli být dědicové čachtické paní vděční právě Thurzovým manipulacím. Shromážděná svědectví proti Alžbětě o vraždách a mučení jejích služebných byla cílená. Thurzo měl tak možnost odsoudit bez řádného procesu pouze vražedkyni, nikoli čarodějnici a velezrádkyni, kde by překračoval své kompetence a musel by vtáhnout do hry vyšetřující orgány církve i králem pověřené komisaře. A tomu chtěl uherský palatin za každou cenu zabránit. Proto se také rychle zbavil všech klíčových svědků, kteří mohli hraběnku z čarodějnictví i velezrady usvědčovat a došlo k "pouhé" kriminalizaci celé kauzy na základě jiných, často i nedůvěryhodných svědectví. Ta měla sloužit palatinovi před králem k obhajobě jeho verdiktu k doživotní internaci čachtické paní, zatímco její vina ve věci provozování čarodějnictví i velezrady byla odsunuta na vedlejší kolej.

Z uvedeného přehledu sedmera mýtů o Alžbětě Báthoryové lze vysledovat, jak složitá i kontroverzní celá tato vraždná aféra byla a pro historiky je v mnoha ohledech otevřená a polemická stále. Režisér Juraj Jakubisko nakonec svým filmem "Báthory" neudělal nic jiného. Nabídl veřejnosti polemický a kontroverzní film jednoho fascinujícího životního příběhu, což koresponduje s odbornými diskuzemi kolem kauzy čachtické hraběnky, které se mezi historiky vedou dodnes. Jinými slovy, není proč se nad tímto skvělým filmovým dílem jakkoli pohoršovat, ať už se nám pojetí životního osudu Alžběty Báthoryové, tímto filmem ztvárněné, zdá být objektivní, či nikoli. Neboť i historikové míru dějinné objektivity v jejím případě stále hledají. Čachtická hraběnka totiž nebyla ženou dvou, ale možná i více tváří. A proto je hledání historické pravdy v kauze "Báthory" tak obtížné. Průkazných faktů o jejích zločinech se totiž dochovalo jen velice málo, a to, co proti ní vypověděli popravení klíčoví svědkové, lze vždy zpochybnit tvrzením, že se tím sami snažili zachránit své životy…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.