Výbušnina a nadace, které měnily svět, jsou spojeny se jménem jednoho člověka. Chtěl být spisovatelem, ale otec z něho chtěl mít chemika. Usiloval o to oženit se s Pražačkou, osud tomu však chtěl jinak. Dynamit a Nobelova cena, zbrojní průmysl a vyznamenání za kulturu, vědu, techniku a mír jsou spojeny se stejným jménem, se jménem Alfreda Nobela.

Závěť Alfreda Nobela

Proces výběru kandidátů probíhá tak, aby kandidáti byli známí v polovině října příslušného roku. Pokud je objev na Nobelovu cenu dílem dvou nebo tří osob, pak jim přísluší cena společně. Podle pravidel není možné dělit cenu na více než tři části. Poctu udělení Nobelovy ceny mohou získat jen žijící kandidáti. Nelze uplatňovat takový princip, že Nobelovu cenu může získat osoba, která je nejlepší. Kdo posoudí toho nejlepšího? Zůstává alternativa nalézt vhodného kandidáta.

Celý proces navrhování kandidátů probíhá za zavřenými dveřmi a je přísně tajný. Cenu za fyziku, chemii, medicínu, literaturu a ekonomii předává švédský král. Nobelovu cenu míru odevzdává výbor Norského parlamentu za přítomnosti norského krále. Pouze Nobelova cena míru může být předána nejen jednotlivci, ale i organizaci, anebo sdružení. Za všechny instituce, které ji dostaly, jmenujme Mezinárodní červený kříž, Amnesty International nebo Mezinárodní fond dětí UNICEF. K Nobelovým cenám přibyla v roce 1969 cena za přínos v ekonomických vědách, lidově řečeno Nobelova cena za ekonomii. Cenu za ekonomii založila švédská banka u příležitosti jejího 300. výročí a věnovala na ni patřičný kapitál. Současně bylo rozhodnuto, že počet Nobelových cen nebude dále rozšiřován.

Nobelova cena má původ v závěti Alfreda Nobela. Píše se v ní mimo jiné:

"Já níže podepsaný Alfred Bernhard Nobel po zralé úvaze vyjadřuji svoji poslední vůli. Přeji si, aby s majetkem, který zanechám, bylo po mé smrti naloženo takto:

Vykonavatelé mojí vůle z kapitálu získaného prodejem cenných papírů založí fond, z jehož úroků budou každoročně odměňováni z oblasti fyziky, chemie, medicíny, literatury a sbratření mezi národy ti, kteří se zasloužili v předcházejícím roce o lidstvo. Je mým výslovným přáním, aby při udělování ceny nebyl brán zřetel na národnost kandidáta. V Paříži 27. listopadu 1895."

Alfred Bernhard Nobel

Předci Nobela pocházeli z vesnice ve Švédsku jménem Nobbel a podle jména vesnice dostali zřejmě jméno. Alfred se narodil 21. října 1833. Byl nadaný a vzdělání získával u soukromých učitelů. Ovládal plynně kromě švédštiny další čtyři světové jazyky.

Krymská válka

Jeho otec podnikal v 19. století v ruském Sankt Petěrburku. Schylovalo se ke Krymské válce, válce mezi Ruskem a Tureckem. Otec Alfreda Nobela Emil cítil příležitost. Nabídl zbrojní arzenál. Byl si jist, že to bude válka technologická, že má co nabídnout a že ji Rusko musí vyhrát. Vojenské štěstí nestálo na straně cara. To mělo důsledky i pro Nobelovu firmu. Už žádné další zakázky.

Alfred se rozhodl pomoci při splácení dluhů. Vrátil se ke svému započatému dílu ještě v Paříži. Tehdy se poprvé seznámil s nitroglycerinem. Vidí skvělou náhražku doposud používaného střelného prachu. Tuší jeho převratné možnosti. Byla by to první výbušnina. Střelný prach dokazoval svoji sílu přes oheň. Problémem bylo výbuch nitroglycerinu regulovat, lépe načasovat, kdy se má uskutečnit. Nakonec vymyslí jakýsi druh doutnáku. Výroba se rozběhne. Dluhy jsou zaplaceny, ale dochází k nekontrolovatelným výbuchům, nikoliv při výrobě, ale při dopravě. Rozhodne se expandovat do Spojených států amerických. Netuší, že tam na něho připravují "boudu". A to v podobě zákona, podle kterého, dojde-li při manipulaci s výbušninou k usmrcení člověka, stejný osud čeká vynálezce.

Objev dynamitu

V USA mu na začátku jednání sdělí, že kdyby přistoupil na jistou spolupráci, tedy na jakýsi druh licence přenechané Američanům, zákon by neprošel. Nobel si uvědomuje, že je to útok na jeho tučné zisky. Nemá na vybranou a svolí. Ovšem osud si s Američany zahrál krutě. Nobel prodal licenci na nitroglycerin. Po návratu se stane zvláštní věc. Nitroglycerin je dopravován na povozech obklopený kamením. Jednou se stane, že přes veškerou pozornost z nádoby ukápne na zem pár kapek nitroglycerinu. A na zemi se udělá mazlavá směs a co je důležité, směs neexploduje. Je zavolán Nobel. A teď se varianty poněkud liší. Historie si vzpomíná, že to byla náhoda a Nobel, že to byl další krok, vlastně poslední krok v jeho vědeckém výzkumu. Jeho myšlenky skutečně směřovaly k nápadu nechat vsáknout nitroglycerin do nějaké porézní hmoty. Nakonec se touto hmotou stala křemelina. "Symbiózou" křemeliny a nitroglycerinu byla vytvořena tvárná hmota, která nevybuchuje ani v ohni, ale exploduje při působení Nobelova zapalovacího systému. Při patentování musel dát výbušnině nějaké jméno a rozhodl se pro dynamit podle řeckého slova síla. Nitroglycerin zajímal Nobela i z jiné stránky. Byl jeho konzumentem. Vzhledem k angíně pectoris si při záchvatech dával v laboratoři do vody pár kapek nitroglycerinu rozpuštěného v alkoholu. Vznikl tak přípravek, který rozšiřuje cévy. Byl to vlastně objev dr. Vrie. A tak je tomu i dnes. Kdo měl infarkt, nosí s sebou obvykle nitroglycerinové tablety. Je ironií osudu, že v malém množství je nitroglycerin lék a ve velkém výbušnina.

Nobelova cena

Pro získání zkušeností jej otec poslal na zkušenou do světa, do Evropy i USA. Svůj první patent přihlásil v roce 1864. Byla jím rozbuška pro nitroglycerin a o dva roky později patentoval dynamit. Celkem má na svém kontě 355 patentů. Byl vynikajícím chemikem, ale i organizátorem. Patřilo mu 90 firem ve 20 zemích světa. Scházel se s Viktorem Hugem a k jeho oblíbeným spisovatelům patřil i Dostojevskij. Jeho soukromý život nebyl nikterak radostný. Měl několik známostí, ale nikdy se neoženil. Zemřel v prosinci 1896 v italském San Remu a bylo mu 63 let. Podle poslední vůle byl zpopelněn a jeho popel byl převezen do Švédska. Příbuzní se pokoušeli u soudu dokázat, že Nobel nebyl při psaní závěti duševně zcela zdráv, a zabránit tak založení Nobelovy nadace. Proto se první udělování Nobelovy ceny protáhlo až do roku 1901. Jednou z nich byla i Nobelova cena za mír. Historie se shoduje na tom, že k jejímu udělování přispěla, a to značně, Berta von Suttner, pražská rodačka. Nobelův výbor, který má rozhodující slovo při udělování Nobelovy ceny, je složen pouze ze Švédů a má prakticky absolutní moc. Není se třeba čemu divit. Jsou to švédské peníze, a tak o nich mají jistě právo rozhodnout. Z toho pohledu není jednoduché udělit Nobelovu cenu občanu Švédska. Důkaz, že by Švédové protěžovali vlastní vědce a vynálezce, neexistuje.

Nobelova cena za fyziku byla udělena Švédům v letech 1912, 1924, 1970 a 1981. Za pozornost stojí, že ji v letech 1924 a 1981 dostal otec a syn. Karl M. Siegbahn v roce 1924 za rentgenovou spektroskopii a o 57 let později jeho syn Kai M. Siegbahn za elektronovou spektroskopii.

Historikové v naprosté většině souhlasí s tím, že Švédská akademie obvykle respektuje rozhodnutí Nobelova výboru. Existují však výjimky. Akademie odmítla potvrdit cenu Heike Kammerlingovi Onnesovi, holandskému průkopníkovi fyziky nízkých teplot. Nakonec cenu obdržel o rok později.

Zajímavá situace nastala v roce 1921. Cena byla udělena Albertu Einsteinovi, ale dostal ji až v roce 1922, a to už cena za fyziku byla udělena Nielsu Bohrovi. Cena se může "schovávat" jen jeden rok. Cena za fyziku nebyla udělena v letech 1916, 1934,1940,1941,1942. Tedy celkem pětkrát se Nobelův výbor pro fyziku nedovedl rozhodnout. Pokud se podíváte na data, kdy nebyly udíleny Nobelovy cenu, tak to mělo jistě souvislost s politickou situací.

Stojí za pozornost

Již v prvním roce udělení Nobelovy ceny byla jeho poslední vůle porušena. Za fyziku ji dostal Wilhelm Conrad Roentgen, ale jeho objev nepocházel z minulého roku, ale datoval se už z roku 1895. Tedy objev byl o pět let starší, než si ve své závěti přál Nobel. A v tomto duchu se pokračovalo při udělování Nobelovy ceny i v dalších letech.

Našel jsem asi jedinou výjimku, kdy se opravdu dodržela Nobelova poslední vůle. Bylo to v roce 1997, kdy Nobelovu cenu za fyziku dostali Švýcaři K. A. Müller a J. G. Bednorz za supravodivost. Objev byl jen jeden rok starý. Opačným případem je cena udělená Ernstu Ruskovi za elektronový mikroskop, který se ocenění dočkal teprve po 50 letech. V průměru se cena uděluje asi po 20 letech od vynálezu nebo objevu. Problém udělování cen za objev nebo vynález v oblasti fyziky, jak se domnívají historikové, tkví v poslední vůli Nobela a v interpretaci jeho závěti. Nobel byl více vynálezce než vědec, a proto zřejmě u něho nebyla na prvním místě teorie a jeho představa o objevu se lišila od představ dnešních. Této skutečnosti bylo poplatné udílení cen především na začátku 20. století. Členové Nobelova výboru nebyli právě nakloněni teoretickým pracím, a to zejména ve fyzice. V poslední vůli bylo slovo vynález, a tak na Nobelovu cenu byli navrženi Thomas Alva Edison, Ferdinand von Zeppelina, ale cenu za fyziku v roce 1909 obdržel G. Marconi za bezdrátovou telegrafii. Důkazem, že teoretické práce se nebraly moc vážně, je příklad, kdy v roce 1910 byli na Nobelovu cenu za fyziku nominováni Poincaré, který měl kolem 30 nominací, a Planck s deseti nominacemi, a nakonec ji dostal Johannes van der Waalse, i když dostal jen jedinou nominaci.

Turbulence kolem udělování ceny

Teorie relativity a kvantová teorie jistě ovlivnily fyziku 20. století. Albert Einstein Nobelovu cenu za teorii relativity nikdy nezískal, i když byl mnohonásobně na její udělení navrhován. Nakonec ji získal asi za 15 let po prezentování teorie relativity, sice také za fyziku, v roce 1921 za vysvětlení fotoelektrického jevu. Byli to právě fyzikové, kteří dodnes považují za nespravedlivé, vlastně přímo skandální, že Nobelovu cenu za teorii relativity nedostal Albert Einstein.

K tomu pak přišlo malé ospravedlnění. Nobelovu cenu dostali všichni fyzikové, kteří se významnou měrou podíleli na vysvětlení jevů souvisejících s kvantovou fyzikou. Laureát Nobelovy ceny získá dnes asi milion dolarů, to je více než obdržel Wilhelm Conrad Roentgen v roce 1901, bylo to 40 tisíc dolarů. Ale v důsledku inflace ve vztahu ke kupní síle to tehdy bylo více než dnes.

V roce 1958 byl donucen odmítnout Nobelovu cenu za literaturu Boris Pasternak. Převzal ji za něho o celých 30 let později jeho syn. Ale fungovalo to i opačně. V roce 1964 odmítl Nobelovu cenu za literaturu převzít Jean Paul Sarter. Po vpádu vojsk Sovětského svazu a spřátelených zemí do Československa se stal nositelem Nobelovy ceny míru Sacharov. To bylo pro režim v Sovětském svazu přímo skandální. Pro ty mladší, cena byla udělena spolutvůrci sovětské atomové bomby a později obránci míru a dizidentovi. Stejně skandální bylo udělení Nobelovy ceny za literaturu Alexandru Solženicinovi a k výčtu skandálních cen pro režimy zemí jistě patří i udělení ceny míru v roce 1983 šéfovi polské Solidarity Lechu Walesovi.

Nobelovu cenu míru, vlastně za sjednocení Německa dostal Michal Sergejevič Gorbačov. Tedy ne za to, jak to určil Alfred Nobel. Za mír ji dostal také Chamberlein. Nenastolil mír, ale definoval budoucí bojiště. Za naivní omyl se považuje udělení Nobelovy ceny míru Peresovi, Rabínovi a Arafatovi. Jako štulec Bushovi pak udělení Nobelovy ceny za mír Jimmy Carterovi.

Bez diskuze jsou ceny míru, před kterými je třeba smeknout, udělené Matce Tereze v roce 1979 a nebo organizaci Lékaři bez hranic v roce 1999. Jako jedna z výjimek je udělení Nobelovy ceny Johnovi Bardeenovi v roce 1956 za objev tranzistoru společně sWalterem Brattainem a v roce 1972 za teorii supravodivosti společně s Leonem Cooperem a Johmen Schriefferem.

Z žen obdržela Nobelovu cenu dvakrát Marie Curie – Sklodovská, v roce 1903 za objev radioaktivity a v roce 1911za chemii.

Ruským (sovětským) vědcům patří za fyziku celkem 8 cen. Nobelovu cenu za fyziku neobdržel žádný fyzik z bývalého socialistického tábora (kromě SSSR). Jediným by snad mohl být Maďar Dennis Gabor, ale ten ji dostal už pod praporem Anglie.

Nobelova cena se stává jakousi filmovou dvoranou slávy a více se získává za celoživotní díla, než jak je psané v závěti za "úspěch" v posledním roce. Začínají být problémy za obor, protože obory se začínají prolínat, zvláště chemie a fyzika. Mnohdy je jeden obor silně nasáklý oborem druhým. Vezmemeli v úvahu turbulence kolem Nobelovy ceny v minulém století, tak se jistě nemusíme obávat, že by ve 21. století byla o překvapení nouze.

Bertha Kinská

Světlo světa spatřila na Staroměstském náměstí v Praze jako Bertha Sofie Felicita, komtesa Kinská dne 9. června 1843. Její otec hrabě František Josef Kinský zastával význačné postavení ve funkci polního podmaršálka v rakouské armádě. Vzal si za manželku o 50 let mladší ženu, dceru kapitána jízdy Josefa Körnera Sofii. Zemřel dříve, než se Bertha narodila. Tak se Bertha stala polosirotkem a bylo to ještě horší, změnily se její životní podmínky. Brzy potom společně se svou matkou odchází ke svému poručníkovi hraběti Fürstenbergovi do Brna. Na druhé straně získává velmi dobré základy vzdělání a hlavně světové jazyky. To netrvalo dlouho. Ve 13 letech se stěhuje do Vídně. Důvod? Matka měla umělecké sklony a chtěla, aby se Bertha věnovala umělecké dráze zpěvu. Bertha se dostala dokonce na slavnou Duprézovu hudební školu v Paříži. Při veřejném vystoupení – a to při rozhodujícím – měla indispozici, selhání hlasu a rozhodla se se zpěvem skončit. Nastalo období vyhledávání vhodných partnerů za účelem sňatku, a proto doprovází svoji matku do lázní. K zásnubám sice došlo, ale ke sňatku nikoliv. Matka se snažila dceru finančně zajistit a začala hrát v kasinu, ale stal se právě opak. Prohrála všechno Berthino věno a její dcera se musela začít starat o svoji existenci sama. V lásce neměla slečna Kinská mnoho štěstí. Prvním nápadníkem byl australský obchodník, kterému jeho otec nepřijatelnou nevěstu, tedy bez peněz, zakázal. Pak se zasnoubila s princem Adolfem Wittgensteinem z Berlína, který se věnoval operními zpěvu. Adolf získal angažmá v metropolitní opeře v New Yorku a jel do Ameriky pro sebe a pro Berthu najít byt, ale zemřel na palubě lodi někde uprostřed Atlantiku. Ale šuškalo se, že Bertha o nic nepřišla, byly údajně i jiné "Berthy". Přijala službu guvernantky v rodině barona Suttnera ve Vídni. Zapomněla na zklamání ze zásnub a časem se zamilovala do bratra děvčat, které měla vzdělávat, o sedm let mladšího Arthura. Když to prasklo, bylo po zaměstnání a Bertha jako guvernantka skončila. S hlavou plnou starostí jde po Vídni a koupí si Neue Freie Presse a hledá v inzerátech nabídky na zaměstnání. Jeden ji upoutá. "…že starší, zámožný a vzdělaný muž žijící v Paříži hledá zralou ženu ovládající světové jazyky jako sekretářku a k vedení jeho domu." Inzerát byl v pěti jazycích. Bertha odepíše rovněž v pěti jazycích. Přišla odpověď s podpisem Alfred Nobel. Všechno v inzerátu souhlasilo. Jen snad ne věk. Staršímu muži bylo jen o deset let více než Berthe Kinské. Nobelovi se odpověď na inzerát líbila nejvíce ze všech a jak poznamenal, "sekretářka, která zná tři světové jazyky a umí psát na remingtonce je skoro zázrak". V roce 1876 uviděl svoji sekretářku poprvé. V úvodu hned, když přišla k Alfredu Nobelovi, mu sdělila, že chce změnit svůj život. To se mělo přeložit tak, že nemá mnoho finančních prostředků, a proto bude spolehlivě pracovat. I Nobel byl okouzlen znalostí jazyků, hudby, literatury a vystupováním. A byl nadšen ještě více. Dáma lehce nad třicet, inteligentní, hezká, mimořádně příjemná a jen asi o deset let mladší než Nobel. Okouzlila ho. Alfred Nobel se zamiloval jako teenager, řekli bychom dnes. Začal zřejmě kout svoje plány a doufal, že se dočká odezvy. Přeloženo do srozumitelného jazyka, že by se ze sekretářky mohla stát paní domu.

Možná, kdyby nebylo Nobelovy nesmělosti k ženám, mohla se komtesa Kinská jmenovat Bertha Nobelová. Všechno se však rázem změnilo. Artur jde po Vídni a zastaví se na poště a pošle telegram: "Nemohu bez tebe žít." To stačilo. Bertha prodá, jednou se říkalo brož, jiné prameny uvádějí prsten po babičce a koupí jízdenku na vlak z Paříže do Vídně.

Snad k tomu přispělo i to, že v tu dobu byl Alfred Nobel ve Stockholmu. V opačném případě by to možná dopadlo i jinak. Nobel a Bertha zůstali však přáteli a dopisovali si.

Směr Gruzie

S Arturem se nechali tajně oddat. Z lázeňských pobytů se Bertha zná s gruzínskou princeznou. Přijali její pozvání a odjeli tajně do Gruzie. Jeli tam jen na čas, ale strávili tam, jedni říkají vyhnanství, jiní v krásné přírodě, kde byl čas na přemýšlení a psaní, celých devět let. Z Gruzie psala Bertha protiválečné romány a přispívala do německého a rakouského tisku. Potom rodiče Artura vzali Bertu na milost a dali jim k dispozici malý zámeček u Vídně. Později Bertha a Artur odjíždějí do Paříže a říká se, že to byl "válečný" magnát Nobel, který ji uvedl do pacifistického hnutí, seznámil s Emilem Zolou a Viktorem Hugem. Bertha von Suttner, bývalá sekretářka zbrojního magnáta Alfreda Nobela a teď už čelná evropská pacifistka vydává román "Die Waffen nieder" (Odzbrojte), který do češtiny přeložil cestovatel Vojta Nálepka.

Bertha von Suttner se stává průkopnicí pacifizmu a postavila se proti národnímu fanatizmu a bojuje za dodržování lidských práv. Byla to i její iniciativa, že se v roce 1899 konala první mírová konference v holandském Haagu za účasti hlav států. Výsledkem konference je Mezinárodní soudní dvůr a pokus o nastolení mírové ekonomiky a vztahů v Evropě. Usilovala o vytvoření Společnosti národů, která později skutečně vznikla, a hledala sponzory pro dotace mírovému hnutí. Získala později i amerického multimilionáře Andrewa Carnegiho. Je možné, že k pacifizmu přivedl Berthu von Suttner sám Alfred Nobel. Přehnané? Tak jinou story, která se udála mnohem a mnohem dříve. Při jednom výbuchu nitroglycerinu byl zraněn i otec Alfreda Nobela. S péčí o manžela pomáhala paní Nobelové i sestra Kristina Anderssonová, jedna z prvních členek Červeného kříže, který založil Švýcar Henri Dunant po šoku, který zažil na bojišti u Solferina, kde se střetli Rakousko a Itálie. Alfred Nobel s ní vedl dlouhé diskuze o válce a měl ideu zamezit válkám supertřaskavinou. Citovému sblížení a snad i pozdější svatbě zabránila Kristina tím, že se rozhodla zasvětit život Červenému kříži. Takže s Berthou von Suttner už to možná byla jen repríza. A jen na doplnění – první Nobelovu cenu za mír dostal právě Henri Dunant.

Nobelova cena za mír

K existenci Nobelovy ceny za mír asi nevyvratitelně přispěla zvláště Bertha von Suttner. Nobel sám byl pro zachování míru, ale zcela opačnými prostředky než von Suttner. Jeho námitka byla pragmatická. V případě, že nebude nikdo vyzbrojen, je nebezpečí, že jedna strana dohodu poruší. Budou-li dvě strany vyzbrojeny, pak si každá ze stran bude uvědomovat nebezpečí zahájení konfliktu. Zasloužila se o vznik první rakouské mírové společnosti. Věřila v diplomacii a setkává se s Nobelem v roce 1892 v Curychu na mírové konferenci. A to bylo naposled, kdy se Bertha von Suttner a Nobel viděli. Ale mírové hnutí nabývá na síle. Von Suttner v mnohém předjímala myšlenky moderní Evropy. Nobelovu cenu za mír dostala jako vůbec první žena Bertha von Suttner v roce 1905. S Prahou Bertha kontakty nepřerušila. Dopisuje si s Jaroslavem Vrchlickým a Svatoplukem Čechem. Vypuknutí 1. světové války se nedočkala. Umírá v polovině června 1914.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2008.