V září letošního roku je tomu přesně sedmdesát let, co se v noci z 29. na 30. září 1938 sešla v Mnichově konference čtyř nejvýznamnějších evropských mocností (Německa, Francie, Anglie a Itálie), aby s definitivní platností rozhodla o konečném řešení sudetoněmecké otázky v Československu, kterou před celou Evropou nastolil Adolf Hitler. Nacistický diktátor tehdy vyhrožoval válkou za osvobození sudetských Němců z údajného českého útlaku, která mohla snadno přerůst ve válku celoevropskou, a toho se západní mocnosti Francie s Anglií zalekly a obětovaly tehdy Československo, jeden z nejdemokratičtějších států starého kontinentu, německému expanzionismu.

Že to byla chyba, o tom se Francie s Anglií přesvědčily už o rok později, kdy hitlerovské Německo rozpoutalo válku světovou. Mnichovská konference a rozbití demokratického Československa se tak zapsala do našich novodobých dějin jako jeden z největších aktů mezinárodního gangsterizmu a dodnes se mezi historiky diskutuje o tom, zda měla tehdejší československá armáda šanci se připravované německé vojenské agresi ubránit…

Válka o Sudety?

Z pohledu národně socialistické ideologie, kterou od roku 1933 v Německu reprezentoval Hitlerův nacistický režim, měl být násilný zábor československého pohraničí, v němž žila početná národnostní skupina sudetských Němců, dokončením vize sjednocení německého národa v novou jednotnou říši. Hitler už dávno předtím dokladoval, že naplnění této vize myslí smrtelně vážně, když v roce 1936 anektoval demilitarizované Porýní a Sársko, území, jež byla po 1. světové válce pod dohledem vítězných evropských mocností, a v březnu roku 1938 provedl bez jediného výstřelu i anexi Rakouska. Prošlo mu to bez větší odezvy západních mocností. Ke konečnému sjednocení Němců v novodobou germánskou říši mu ve středoevropském prostoru chyběly Sudety, příhraniční československé území s početnou německou většinou, která se k velkoněmecké vizi nacistického diktátora začala otevřeně hlásit prostřednictvím Henleinovy SdP (Sudetoněmecké strany), v roce 1938 už nejsilnějšího německého politického uskupení v Československu, otevřeně kolaborujícího se sousedním nacistickým režimem a připravujícího v Sudetech násilný politický převrat.

Tomu zabránil tehdejší československý prezident Edvard Beneš v květnu 1938 částečnou mobilizací, kdy československé vojenské jednotky obsadily pohraniční oblasti a kdy už proti nim stála německá armáda poblíž hranic, aby v případě převratu sudetoněmeckých soukmenovců mohla pučistům přijít "na pomoc". Již tehdy hrozila válka, ale německá armáda na ni ještě nebyla připravena a po krachu připravovaného henleinovského puče se raději nakonec stáhla od československých hranic zpět. Hitler tehdy ještě ustoupil, v německém generálním štábu měl proti sobě poměrně silnou opozici, která ho varovala, že by válka o Sudety byla velkým rizikem, protože spojenci Československa – Francie s Anglií – byli dostatečně silní k tomu, aby případným útokem od západu německou agresi rychle zpacifikovali. Náčelník německého generálního štábu Beck se pro svůj odpor proti chystané válce stal pro Hitlera nepohodlným a záhy byl donucen k abdikaci. Hitler totiž na výjimečný stav v Sudetech reagoval 30. května 1938 předložením válečného plánu Grün německé generalitě, jehož cílem byla vojenská agrese proti Československu. A tehdy Beck opět svým memorandem nacistickému diktátorovi kontroval a stavěl se proti takovému vojenskému dobrodružství. Z toho je zřejmé, že uvnitř německého generálního štábu existovala v roce 1938 proti Hitlerovi opozice, která dokonce uvažovala pro případ vyhlášení války proti Československu o provedení vojenského převratu a Hitlerově sesazení. Není vyloučeno, že pokud by k takové válečné akci skutečně došlo, v samotném Německu by to vedlo k vojenskému puči.

Opravdové důvody k vojenské akci Německa proti Československu však byly jiné. Hitler toužil po získání silné průmyslové základny, kterou Československo mělo. Vždyť patřilo mezi ekonomicky deset nejvyspělejších evropských zemí. Kdyby jeho hospodářský potenciál padl do rukou nacistů, Velkoněmeckou říši by to nesmírně posílilo a orientace na válečnou výrobu by se zintenzivnila. Hitlerovy mocenské plány se totiž u Československa nezastavovaly, on chtěl ovládnout celou Evropu a dát Němcům to, co nacistická doktrína hlásala jako získání potřebného "germánského životního prostoru", tedy novodobé kolonie. Jenomže odpor části jeho generality proti válce ho v roce 1938 nakonec donutil k tomu, že místo vojenského řešení "sudetoněmecké otázky" volil cestu bezuzdného diplomatického vydírání vůči evropským západním mocnostem. Válka zatím musela počkat. Hitler jen nerad pochopil, že bez eliminace československých západních spojenců si ji zatím nemůže dovolit.

Krize

Anglická a francouzská vláda se v otázce zachování ohrožené integrity Československé republiky nemohly zatím shodnout, ačkoli je prezident Edvard Beneš žádal o pomoc. Hitler mezitím využil částečné mobilizace československé armády k aktivní protičeské propagandě. Drze hovořil o tom, jak jsou sudetští Němci v příhraničí českými úřady dlouhodobě terorizováni, ačkoli nic takového se nedělo a početná německá menšina měla stejná práva jako ostatní obyvatelé Československa. Výsledek nacistické propagandy se dostavil okamžitě. V obecních volbách získala SdP od sudetoněmecké menšiny 90 % hlasů. Osm až devět německy mluvících občanů Československa podpořilo tuto znacifikovanou politickou stranu, což signalizovalo, že se politická situace v Sudetech radikalizuje.

Vyhlášením částečné mobilizace vznikla v československém vnitrozemí jednotná politická fronta, odhodlaná v případě potřeby ohroženou republiku bránit. Byla sice projevem vůle českého národa a demokratické veřejnosti postavit se nekompromisně nacistickému harašení zbraněmi i snahám SdP o destabilizaci země, ale prezident Beneš byl rozhodnutý řešit vzniklou krizi diplomaticky. Tak v květnu 1938 propásl šanci, která mohla celou krizi vyřešit uvedením občanů republiky do stavu bojové pohotovosti. K tomu měla československá armáda dostatečnou sílu a sudetoněmecké pronacistické hnutí by se zřejmě začalo rychle rozpadat. Německo i spojenecké západní mocnosti (Anglie a Francie) by tak byly postaveny před hotovou věc. Být tvrdý. V dané situaci, kdy už bylo jasné, že SdP se dala na cestu velezrady, mohla československá vláda i její prezident zasáhnout v Sudetech velice razantně. Jenomže Beneš si uvědomoval, že kdyby vyhlásil v příhraničí výjimečný stav, okamžitě by nacistická propaganda začala opět hlásat, že Češi jsou utlačovateli německé menšiny. I Angličané a Francouzi Benešovi radili, aby se vzniklou krizi snažil překlenout diplomatickou aktivitou, ale při narůstající propagandistické agresivitě německých nacistů to bylo takřka nemožné. A henleinovci (označení podle šéfa SdP Konráda Henleina – pozn. aut.) požadovali na Benešovi úplnou autonomii, které se československý prezident bránil, neboť správně vycítil, že by to byl první krok k odtržení sudetského příhraničí od republiky, což by mělo těžké politické i hospodářské následky pro celou zemi.

V létě roku 1938 dospěla krize už tak daleko, že Edvard Beneš byl ochotný SdP v jejich požadavku úplné autonomie vyhovět, pouze žádal o čas, protože taková státoprávní změna si ho vyžadovala. Ale předáci SdP už jednali podle scénáře německých nacistů a na Benešovu vstřícnost odpověděli tím, že s československou vládou přerušili jakákoli další jednání. Krize vrcholila a Hitler se nechal slyšet, že sudetským Němcům pomůže tak, nebo tak. A Francie, hlavní československý západní spojenec, tlačila na Beneše, aby sudetským Němcům ve všem vyhověl. Ten byl k tomu připraven za jediné podmínky. Integrita Československé republiky musí být zachována. A to Hitler ani SdP už dávno nechtěli.

Politický gangsterizmus

Politika je uměním možného a prezident Beneš už ve vztahu k sudetským Němcům a SdP vyčerpal všechny diplomatické možnosti. A z Anglie i Francie přicházely hrozby. Chce snad Československo riskovat válku s pětasedmdesátimiliónovým sousedním národem? Hodlá československý prezident ohrozit tímto válečným střetem evropský, ne-li světový mír? Tlak na Beneše ze strany evropských západních mocností sílil. Mezitím předsedové vlád Anglie a Francie jednali s Hitlerem o možném vyřešení "sudetoněmecké otázky" i za cenu odtržení Sudet od Československa a připojení československého příhraničí k Hitlerově Německu. Od nacistického diktátora žádali jediné – zachování evropského míru. Novou válku ani Francouzi, ani Angličané nechtěli a už vůbec se do ní nehodlali zatáhnout kvůli nějaké malé zemi ve střední Evropě, která se rozhodla Hitlerovi vzdorovat. A Hitler? Proč by jim takový slib nedal? Už dávno odhalil slabost západních demokracií, které se třásly před německou politikou tvrdé pěsti. Ale pak přišel nenadálý zvrat. 12. září 1938 přednesl Adolf Hitler na sjezdu nacistické strany (NSDAP) v Norimberku ostrý a štvavý projev, v němž Benešovi a celému československému národu nepokrytě vyhrožoval nepřátelskou agresí. Byl jako nepříčetný a řval: "Buď Beneš, nebo já!" A západním mocnostem v projevu vzkázal: "Přijdou-li demokracie k názoru, že musí ochránit utlačování Němců, bude to mít těžké následky." Francouzské i anglické vládě premiérů Daladiera a Chamberlaina to bylo jasné. Válka ve střední Evropě je na spadnutí. A podle spojeneckých dohod by Čechoslovákům museli jít Francouzi na pomoc a podle dalších spojeneckých úmluv by Francouzům zase na pomoc museli jít Angličané. Což by znamenalo celoevropský válečný konflikt.

Obě západní velmoci dospěly rychle k dohodě. Mír musí být zachráněn za jakoukoli cenu! Hitlerovi bude vyhověno, jen to nějak zaonačit, aby to nebylo až příliš okaté.

Následovala další jednání představitelů obou těchto mocností přímo v Německu, při nichž už Hitler Angličany i Francouze nepokrytě vydíral: "Buď mi vyhovíte, nebo bude válka! Když donutíte Prahu k vydání Sudet bez boje, bude věčný mír!" Jednalo se však za zády všech představitelů ohroženého Československa, kteří měli být nakonec postaveni před mezinárodní diktát bez jakékoli možnosti dalšího diplomatického manévrování. Osud Československa v této fázi převzala anglická a francouzská spojenecká vláda, v jejichž pomoc pro případ vojenského konfliktu s Německem československý prezident stále ještě věřil. V druhé polovině září roku 1938 však od nich dostal jednoznačný vzkaz: "My vám nepomůžeme, v případě války s Německem zůstane Československo osamoceno." Což nelze nazvat jinak než jako příklad naprostého politického gangsterizmu i pošlapání mezinárodního práva, v daném případě i základních spojeneckých závazků, které Západ vůči Československu měl.

Mnichovská tragédie

Teď už měl prezident Beneš jistotu, že veškeré jeho diplomatické úsilí jak sudetoněmeckou krizi vyřešit, je vyčerpáno. Hitlerův štvavý projev z 12. září zaktivizoval v pohraničí německé ordnery (henleinovské ozbrojené bojůvky – pozn. aut.) a stal se signálem k již dříve připravovanému puči. Demonstrace německého obyvatelstva, vedené henleinovci, začaly v československém pohraničí přerůstat v německé povstání, na mnoha místech přešli sudetští Němci k ozbrojeným šarvátkám s českým četnictvem i celníky, počet raněných i zabitých lidí narůstal. Teď teprve československá vláda aktivně zareagovala a vyhlásila v ohrožených oblastech stanné právo. Na 40 000 příslušníků československé armády i četnictva mělo v pohraničí zajistit klid. Vůdcové henleinovského puče uprchli za hranice do Německa a SdP byla nařízením vlády rozpuštěna. V pohraničí nastal klid před bouří… Hitler zuřil. Nečekal, že by se Češi odhodlali k tak razantnímu postupu a do Anglie vzkázal, že pokud se československá vláda bude bránit jeho požadavku osvobození sudetských Němců z českého "područí", do čtrnácti dnů zahájí proti této zemi válku.

Účinek se dostavil velice rychle. Předsedové vlád Anglie a Francie dali při dalších jednáních s Hitlerem nacistickému diktátorovi na srozuměnou, že se do ničeho nehodlají vměšovat a v případě války jsou připraveni se od takového konfliktu distancovat. Což znamenalo jediné. Československo ztratilo své dosavadní politické i vojenské spojence a Hitler to dobře pochopil. 19. září 1938 obdržel prezident Beneš od západních mocností nótu, z jejíž dikce vyplývalo, že Československo s jejich podporou v případě válečného konfliktu s Německem nemůže počítat. Benešovi zbývalo deset dní k tomu, aby se Hitlerovi a západním mocnostem buď podrobil, nebo se rozhodl pro všeobecný branný odpor proti více než dvojnásobně silnějšímu nepříteli (proti 1,5 milionu československých vojáků by stálo přibližně 3,5 milionu vojáků německého wehrmachtu – pozn. aut.). Nicméně, tehdejší československá vláda premiéra Hodžy ultimátum západních mocností přijala, následkem čehož vypukly v Praze i jiných městech republiky mohutné demonstrace proti kapitulaci. Prezident Beneš pod tlakem všelidového odporu Hodžovu vládu rychle odvolal. Tak jednotná fronta domácího odporu proti chystané německé agresi ho překvapila. Novým premiérem se stal generál Syrový a byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Anglická a francouzská vláda se zděsily. Československo se připravuje na válku! Snad tím chtěl Beneš jen dostat západní spojence pod tlak a vynutit si změny jejich povolných reakcí na Hitlerovo vydírání válkou, snad opravdu uvažoval o možné obraně proti německé agresi, nebo blafoval. Ve dnech 22. až 23. září odletěl Chamberlain opět za Hitlerem do Godesbergu a nacistický diktátor před ním sehrál divadlo, plné dalších výhrůžek. Válka je nevyhnutelná, Češi si za ní mohou sami! Je ochoten jen k několikadennímu odkladu, který si na něm Chamberlain vymohl. Krize vrcholila, zatímco českoslovenští vojáci obsazovali v rámci mobilizačních plánů mohutné pevnostní linie v pohraničí, kde stáli pevně odhodláni k odražení německé agrese. Vše proběhlo v klidu a rychle, organizace mobilizace československých branných sil ukazovala, že Němci budou muset tentokrát čelit houževnatému protivníkovi… Nakonec se do všeho zamíchal italský fašistický diktátor Mussolini, který s Hitlerovým souhlasem svolal do Mnichova konferenci předsedů vlád čtyř hlavních evropských mocností, jež v nastalé krizi hrály podstatnou roli. O možné účasti československé delegace však nepadlo ani slovo. V Mnichově se mělo jednat o osudu suverénního státu bez účasti jeho zástupců. Šlo o naprosto bezprecedentní spiknutí mocných proti zemi, která byla výspou evropské demokracie a kterou se její západní spojenci nyní chystali otevřeně zradit. Další průběh událostí je známý. Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain v Mnichově společně podepsali dohodu, podle které mělo být neodkladně československé sudetoněmecké pohraničí odstoupeno hitlerovskému Německu. Což nebylo nic jiného než spiknutí. Vyčerpaný prezident Beneš mnichovské ultimátum nakonec přijal a mobilizaci odvolal. Český národ připravený k obraně své vlasti se cítil podvedený a zneuctěný. A otázka, která všechny trápila, zněla: "Udělal prezident Beneš kapitulací před Hitlerem a jeho spoluspiklenci správný krok, nebo měl riskovat válečný konflikt se sousední nacistickou říší?"

Možnosti obrany

Jak už bylo řečeno, převaha wehrmachtu proti československé armádě byla početně nejméně dvojnásobná. Tuto počáteční nevýhodu však do značné míry eliminovaly linie českých pohraničních pevností, schopných zadržovat poměrně dlouhou dobu i daleko početnějšího protivníka. Není pochyb o tom, že útočná síla německých divizí by se o tyto pevnosti podstatně oslabila. Za předpokladu, že by na západě proti Německu zaútočila Francie jako hlavní československý spojenec, celá válka by se změnila jen v Hitlerovo neodpovědné vojenské dobrodružství. Bylo spočítáno, že proti českým pevnostem by musel wehrmacht vrhnout převážnou část svých branných sil (asi 35 divizí). Tím by se ale Německo odkrylo na západě, kde mohlo postavit zhruba jen 13 divizí, z toho dokonce 8 záložních, zatímco Francie měla tou dobou k dispozici kolem 100 divizí. Je jasné, že tak masivní útok by na západě nemohli Němci zastavit a museli by od československých hranic stáhnout část svých jednotek k posílení obrany proti Francii. Čechoslováci by tak měli poměrně dobré šance se náporu německého protivníka úspěšně bránit. Tak to viděl i teď již odvolaný náčelník německého generálního štábu Beck. Válka proti Československu za aktivní spoluúčasti Francie (případně i Anglie) by pro Německo znamenala katastrofu a pravděpodobně i rychlý pád Hitlerova režimu, dosud v německé říši jejím obyvatelstvem považovaného za mírotvorný.

Francouzská vláda však své spojenecké závazky nehodlala dodržet a ponechala Československo jeho osudu. Což byla zrada a Daladier to dobře věděl. Za této situace se možnosti úspěšné obrany československé armády podstatně snižovaly a bylo spočítáno, že by se udržela jen několik týdnů, snad i pár měsíců, zatímco velká část českého zázemí by byla vystavena útokům německého letectva, které bylo připraveno bombardovat civilní cíle. Utrpení českého obyvatelstva by bylo v takovém případě nezměrné. Také se dalo počítat s údery německých tankových sborů. Zvláště z Rakouska přes Moravu, kde byla pevnostní linie československé obrany velice slabá. Československé tankové a letecké síly se sice německým rovnat nemohly, ale i tak by jistě zpomalily prvotní nápor nepřítele. Otázkou je, zda by se během prvních týdnů této války mezinárodně-politická situace v Evropě změnila. Možná ano, možná ne. Záviselo by to na mnoha okolnostech, které se daly jen těžko v dané situaci předvídat. Možná by po ztrátách wehrmachtu, které by zřejmě byly značné, opravdu v Německu došlo k protihitlerovskému puči, možná by zesílil tlak Francouzů i Angličanů na jejich vlády, aby svá defétistická stanoviska změnily. To vše jsou ale jen hypotézy. A s hypotézami nemohl československý prezident Beneš kalkulovat.

Proto se nakonec rozhodl kapitulovat před mnichovským diktátem. Přinejmenším tak ušetřil lid své země přímého válečného utrpení i obrovských ztrát na životech civilistů. Navíc věděl, že republika, byť nyní okleštěná ztrátou pohraničí, zůstane zachována. Ale na jak dlouho, to sám netušil. Mnichovská kapitulace však znamenala pro celý český národ mravní prohru a obrovskou politickou deziluzi. Na 170 000 Čechů prchalo z pohraničí, kde ztratili své domovy, do československého vnitrozemí. Tak masový exodus republika nikdy nezažila a ve vazbě na poválečný odsun Němců se tato skutečnost příliš nepřipomíná a přitom po Mnichovu desetitisíce Čechů prožívaly obrovskou tragédii v útěcích s doslova holýma rukama. A ti, co v pohraničí zůstali, se stali nyní jen druhořadým obyvatelstvem. V Sudetech zavládl německý teror namířený proti českým usedlíkům. Prezident Beneš na sebe kapitulací vzal obrovskou odpovědnost. Přijal mnichovský diktát bez souhlasu parlamentu, což lze sice zdůvodnit tím, že mu nezbýval čas na nějaká další politická rokování, ale takový způsob přijetí kapitulace vyvolává přinejmenším rozpaky. Část poslanců dokonce Benešovi na Hrad vzkázala, že "odtržení Sudet bez souhlasu ústavních činitelů je podle platného práva velezradou." A už odpoledne 30. září 1938 se v Praze začaly srocovat davy lidí, podle kterých byl Beneš zrádcem, který je oklamal. On sám však zůstával pevně přesvědčen o tom, že svůj národ i jeho zemi tak těžce přijatým rozhodnutím kapitulovat zachránil. Jedno je však nezpochybnitelné. I československý prezident se stal nakonec obětí mezinárodního spiknutí se všemi tragickými následky, jež z toho vzešly, včetně fatálních mravních následků, které nebyly tehdejšími československými politickými špičkami náležitě doceněny. A ještě něco se stalo. Přijetí mnichovského diktátu znamenalo novou eskalaci česko-německé nevraživosti, která bezprostředně po skončení druhé světové války opět vzkypěla, tentokrát v opačném gardu. Odsun Němců z poválečného Československa lze proto chápat i jako přímý důsledek Mnichova. Hitler, Daladier, Chamberlain a Mussolini tak zanechali v roce 1938 i samotným Němcům neblahé dědictví, které se nakonec obrátilo proti nim. Němečtí obyvatelé Sudet pohrdli v roce 1938 v drtivé většině svou demokratickou vlastí a dali přednost nacistické totalitě. I oni však za to nakonec zaplatili velmi vysokou daň stejně jako celý český národ, který se o půl roku později ocitl pod okupační nacistickou kuratelou. Mnichov byl počátkem tragédie, která pak v konečných důsledcích druhé světové války, rozpoutané 1. září roku 1939 Hitlerem, dopadla děsivě na oba národy…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 9/2008.