Toho dne, kdy jsem si konečně přiznal, že jsem těžký alkoholik, jsem pořád ještě měl domov, oblečení, práci, peníze na kontě a všechno ostatní, co bych správně jako "jeden z nich" mít neměl. Přesto jsem vytočil to telefonní číslo...

O několik měsíců dřív jsem pár týdnů docházel na schůzky AA, ale nevydržel jsem. Abstinoval jsem třicet dní a dospěl jsem k názoru, že jsem sobě i rodičům dost jasně dokázal, že se bez alkoholu obejdu. Poslední dobou jsem však byl denně opilý, někdy od rána do večera, a začínalo se to odrážet i na mém fyzickém a duševním stavu. Nakonec jsem se v opilosti dopustil trestného činu.

Pronásledovalo mě policejní auto kvůli rychlé jízdě. Snažil jsem se ujet a zástupce šerifa mě dohonil až na mé vlastní příjezdové cestě. Protože jsem evidentně měl špičku, ve své opilecké aroganci jsem usoudil, že na mém pozemku nikdo nemá právo mě zatýkat, a nakonec jsem se s ním porval. Byl z toho samozřejmě soud a můj obhájce mi vysvětlil, že bez trestu nevyváznu, nicméně že mám šanci něco usmlouvat, protože do křížku se zákonem jsem se dostal vůbec poprvé. "Jsou dvě možnosti," vysvětloval mi, protože s nadutými opilci mého typu měl zřejmě spoustu zkušeností. "Buď za napadení policisty a další přečiny dostanete nepodmíněný trest na tři až šest měsíců, nebo navrhnu, abyste výměnou za podmíněný trest absolvoval protialkoholní léčení, protože tím by se propříště předešlo nebezpečí, že opět budete řídit pod vlivem alkoholu." Přiznejme si, že rozhodování bylo snadné. Slíbil jsem, že se budu léčit, ale tajně jsem si myslel, že dostatečným trestem je pro mě už ztráta řidičského průkazu. Protože jsem bydleli na statku, koupil jsem si koně. Ten pro mě představoval další možnost, jak se předvádět. Chodil jsem sice na schůzky AA, ale cestou z nich jsem vždycky "zaparkoval" koně u známé hospody a tam se namazal skoro do bezvědomí. Kolikrát jsem se ráno probudil v posteli a netušil, jak jsem se v noci vůbec dostal domů. Ovšem řidičák na koně neexistuje, takže na mě šerif nemohl.

K mé smůle – či spíše štěstí – se na mě během schůzek AA přilepil jeden z úspěšnějších klientů, než jsem byl já. Bez říkání se pasoval do role mého "sponzora", já tomu ovšem říkal bachař. Donekonečna mi otloukal o hlavu, že obelhávám jedině sám sebe. Občas jsem měl ze setkání s ním dokonce strach. Štval mě, ale na druhou stranu jsem se jen díky němu udržel v jakžtakž rozumných mezích. Dalším mým sponzorem byla jedna žena, které jsem si za její názory tolik vážil, že nakonec jsem se dal přemluvit k pořádnému léčení a naprostému abstinování. Věděl jsem, že se jí můžu kdykoli svěřit se vším a spolehnout se, že v tom nebude vidět žádné dvojsmyslné návrhy, a dokonce ani slabošství. Právě ona mi otevřela oči ohledně toho, do jaké situace jsem zákonitě vmanipuloval svou ženu.

Můj soukromý život se tou dobou ocitl v naprostých troskách a jediným východiskem se stal rozvod. Zavinil jsem ho stoprocentně pouze já a moje "alkoholové výstřelky". Vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě nedostal zpátky řidičský průkaz, na schůzky AA – kam už jsem nechodil jen z pokrytectví, ale odhodlaný se uzdravit – mě často vozila moje bývala žena. V důsledku toho se z nás dvou po čase stali báječní kamarádi a nakonec dokonce nejlepší kamarádi. Po dvou letech mého abstinování jsme se znovu vzali. Vybrali jsme si stejné datum jako při naší první svatbě. Po pětadvaceti letech nám děti uspořádaly oslavu a na pozvánkách stálo: "Dvacet let života se zdravým rozumem." Hluboce mě to dojalo. Dodnes je zdravý rozum mým stálým druhem, který mi nedovoluje nezodpovědně sáhnout po tekutém ďáblovi. Ke cti své manželky musím uvést, že mi mou opileckou životní etapu nikdy nevyčetla, za což by si zasloužila státní vyznamenání. Občas se sám sebe ptám, proč i po třech desetiletích pořád ještě navštěvuji schůzky AA. Odpověď je prostá: abych pomohl nováčkům, namyšleným a zmateným jako kdysi já. Mnohokrát si vyslechnu názory a myšlenky, které mi už dlouho neprošly hlavou – a měly by, protože alkoholik nikdy nesmí usnout na vavřínech. Jeho nemoc je celoživotní, stejně jako jeho boj s ní. Závislost je strašák, k němuž bych se už nikdy nechtěl vrátit. Mezi abstinujícími alkoholiky vzniká pouto, které nelze plně popsat. Jsem neskonale vděčný všem lidem, kteří mi pomáhají i nadále vést šťastný a přínosný život. Nikdy nejsem sám a žádný problém není pro milující srdce a ochotné ruce společenství AA dost velký ani dost malý, aby si ho dovolilo přehlédnout.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 9/2008.