Je známou skutečností, že v našem životě funguje nespočet jemných mechanizmů, které korigují naše myšlení, cítění i skutky. To, že jejich působení mnohdy nevnímáme, neznamená, že neexistují. V dnešní době, kdy se velmi často ocitáme v obtížných situacích, zmatení a bezradní, by bylo velmi bláhové a nevděčné odmítat pomoc, jež se nám tímto způsobem nabízí. Pomoc šitou přímo na míru, nezištnou a dobře míněnou a co víc – pomoc zcela bezplatnou…

Impulzů, podnětů i tzv. náhod, které se čas od času objeví, aby nám připomněly správný směr naší cesty, je celá řada – od těch nejjemnějších "upomínek", jako je nápad či neodbytná myšlenka, až po důrazná napomenutí v podobě zdravotních problémů a různých životních kolizí. Někteří tyto "výchovné metody", jež praktikují moudré síly Univerza v láskyplné snaze pomoci nám naplnit náš lidský úděl, cíleně ignorují v mylném přesvědčení, že jsou svrchovanými vládci svých životů. Pokornější z nás však těmto radám vděčně naslouchají, stejně jako se dítě s důvěrou obrací ke svým rodičům, o nichž bezpečně ví, že jej skutečně milují a ze všeho nejvíce si přejí, aby bylo šťastné.

Skryté zdroje moudrosti

Jak jsme již podotkli úvodem, existuje velké množství těchto neviditelných "kontrolních mechanizmů", které různým způsobem ovlivňují naše životní směřování, a není v lidských silách postihnout všechny jejich možné varianty, natož pak v rámci stručné úvahy. Zvolila jsem proto pouze jednu z alternativ a tou je noční snění. Sny bývají často neprávem podceňovány pro svou zdánlivou "iracionalitu", ale jejich přínos je srovnatelný s podněty, jež získáváme prostřednictvím jiných skrytých zdrojů moudrosti, a jejich význam bychom neměli opomíjet. Člověk prospí téměř třetinu svého života – tedy v průměru pětadvacet let. Ve spánku jako by se nacházel v jiném světě, značně odlišném od toho, na který je zvyklý ve stavu bdělosti. Fyziologa např. zajímá, že hlavní funkce spánku spočívá v obnově energie – celková nečinnost organizmu umožňuje jeho regeneraci. Psycholog dodá, že nejdůležitější vlastností spánku je dočasné zrušení stavu bdělosti, tj. především nutnosti reagovat na okolní svět. Jedná se tedy o dva stavy existence, jež jsou velmi rozdílné po všech stránkách.

Někteří současní vědci došli dokonce tak daleko, že přestali REM fázi považovat za spánek a označují ji za třetí stav existence mimo stav bdění a nREM spánku (v průběhu REM stádia dochází k náhlému výskytu očních pohybů, jež trvají 10 - 20 sekund, srdeční frekvence a metabolizmus mozku se zvyšují a blíží se bdělým hodnotám).

Tajuplné sny

Mnohem složitější je však vysvětlit podstatu snů. Ty sice patří mezi pozoruhodné a mimořádně zajímavé jevy našeho života, ale mnohé z nich zcela zapomeneme v okamžiku probuzení, a ty, které naše paměť uchová, jsou ve většině případů nesrozumitelné, nelogické a v příkrém rozporu se zkušenostmi, jež jsme získali v bdělém stavu. Ve snu můžeme létat, anebo padat – nekonečně dlouho a do nesmírných hloubek, a přesto si neublížíme. Dokážeme se bleskově, takřka silou myšlenky přemisťovat do krajin, jež jsme nikdy předtím nepoznali, setkáváme se s dávno zemřelými osobami, jsme schopni se převtělit do různých bytostí, které se v reálném světě nevyskytují, prožíváme nekonečnou krásu nebo hrůzu, zkrátka setkáváme se s jevy, o nichž nemůže být ve stavu bdělosti ani řeč. Racionálně uvažující člověk, zejména příslušník moderní západní civilizace, si sotva může takové sny nějakým přijatelným způsobem vysvětlit. Proto nad nimi mávne rukou a blíže se jimi nezabývá. Proč by zbytečně ztrácel čas něčím, co je z hlediska bdělého stavu nepodstatné, ba dokonce zcela nesmyslné?

Tmářství nebo umění?

Přezíravý postoj ke snům nebyl v dřívějších dobách všeobecný a v některých kulturních společenstvích není tak rozšířen ani v současné době. Jisté je, že všichni lidé mají sny často několikrát za noc a že v nich během velmi krátké doby mohou prožít i velmi složitě rozvětvené příběhy. Hodnocení snů se v dějinách měnilo. Většina archaických přírodních národů i vyspělých starověkých civilizacích věnovala snům značnou pozornost a snažila se odkrýt jejich skrytý význam, případně podle nich věštit budoucí události. Starověcí panovníci se spoléhali na výklad snů před přijetím závažných rozhodnutí. Umění vykládat sny patřilo k velmi ceněným a dobře honorovaným schopnostem. V moderní době došlo především v Evropě ke zvratu. S příchodem moderního racionalizmu, s nebývalým rozvojem přírodních věd a nástupem technické revoluce se objevil i značně přezíravý postoj ke středověkému "tmářství" a ke všem projevům soudobého života, jež nebylo možné analyzovat a popsat pomocí exaktních metod. Spolu s jinými jevy, jako je např. duševní a citový život člověka a mnoho dalších podobných fenoménů, se do ústraní dostala i problematika snů.

Alternativní zkušenost

Navzdory postojům, které zaujímá současná věda vůči daným jevům, jež pokládá za rozumem neuchopitelné (a tudíž prakticky neexistující), jsme velmi často utvrzováni v přesvědčení, že tyto tajuplné mechanizmy fungují, přestože jejich skutečný zdroj nám zůstává stále utajen.

Není záměrem této krátké úvahy zkoumat tak úžasné a mystické jevy, jakými jsou např. věštecké a jim podobné sny, oplývající vizemi a předtuchami. Spíše bych ráda upozornila na to, že ve snech lze najít cenný zdroj inspirace a poučení pro náš každodenní život. Stačí jen, budeme-li věnovat svým snům trochu více pozornosti a zamyslíme-li se nad tím, zda střípky nočních obrazů nějakým způsobem nezapadají do mozaiky denní reality. Sama jsem se nesčetněkrát přesvědčila o tom, že sen může suplovat – kromě jiného – i jakési "výchovné lekce", kterých se mi z určitých důvodů nedostalo v bdělém životě. Mnozí by snad namítli: jaképak lekce, vždyť to byl jen sen a ten nenávratně zmizí s ranním kuropěním. To je sice pravda, ráno jsem se probudila a sen byl ten tam. Avšak pocity a dojmy, které ve mně vyvolal, mi zůstaly v paměti ještě dlouhou řadu měsíců.

Nečekaná pomoc

Od dětství bojuji s přílišnou emotivností. Už jako malá jsem všechno vnímala a prožívala velmi intenzivně, mnohdy jsem se doslova utápěla ve svých pocitech, a nebyl zde nikdo, kdo by mi hodil záchranný kruh. A není vlastně dosud – naučit se zvládat vlastní emoce je zřejmě jeden z mých životních úkolů. Ještě před pár lety mi život znepříjemňoval nesmyslný zlozvyk – u každého problému jsem si začala promítat ty nejčernější konce. Aniž bych se aspoň pokusila rozumně a logicky zvážit dané okolnosti a snažila se najít příčinu potíží, vrhla jsem svou pozornost bez dalšího přemýšlení do temných vod ještě temnější budoucnosti, v níž jsem s tichou odevzdaností nechala rozplynout všechny světlé naděje. Když se dnes dívám zpět, připomíná mi to známou psychologickou hru "Co všechno se může stát", při které člověk vychází ze své současné situace a vymýšlí další, pokud možno co nejdramatičtější kolize a peripetie, vedoucí k těm nejhorším koncům. Cílem této hry je, aby dotyčný pochopil nesmyslnost svého počínání a na konci se s terapeutem všemu společně zasmáli, což se velmi často podaří. Ne tak v mém případě. Svá smyšlená dramata jsem brala smrtelně vážně a málem jsem dosáhla toho, že se mé chmurné myšlenky začaly měnit v reálné děje hmotné skutečnosti. Avšak na poslední chvíli se vždy objevila účinná pomoc, která mě rychle vrátila zpátky na pevnou zem – mé sny.

Snový "trenažér"

Snad to zní trochu prapodivně, ale je tomu skutečně tak. Mnohokrát se mi stalo, že jsem ve snu nalezla řešení problému, který jsem ve stavu plné bdělosti již vzdala s tím, že je zcela beznadějný. Často jsem takto získala i cennou inspiraci. Nejvíce si však vážím snů, z nichž plyne poučení pro můj každodenní život. V těchto snech se jakýmsi tajuplným způsobem ocitám v situacích, ve kterých se právě nacházím i v reálném životě, pouze způsob, kterým postupuji, je odlišný od toho, jímž řeším problémy za bdělého stavu. Pokusím se vše blíže vysvětlit. Ocitneme-li se před problémem, zvažujeme obvykle více možných řešení. Nakonec zvolíme to, o němž si myslíme, že je v dané chvíli nejvhodnější, a to i přesto, že nám srdce mnohdy radí jinak. Na některá řešení zkrátka nemáme dost informací, zkušeností či jednoduše odvahy. Téměř pokaždé, když podobná situace nastala, jsem našla odpověď prostřednictvím některého ze svých snů. Právě zde, v tajuplné snové krajině, bezpečně ukryté před reálným světem mlžným závojem tajných myšlenek, jsem měla možnost "na vlastní kůži" si vyzkoušet různá řešení, která se v dané situaci nabízela, ale jež jsem neměla odvahu realizovat a riskovat tak ještě větší problémy. Byla to velmi zvláštní, ale nesmírně cenná zkušenost, kdy sen fungoval jako "trenažér", který mi pomohl bezpečně a bez sebemenších ztrát projít všemi možnými alternativami, a to ve zcela "reálných" kulisách, aspoň tak jsem to pokaždé vnímala.

Nadmíru zdařilá lekce

Závěrem jedna malá perlička: vzpomínám si na období, kdy se nám narodil druhý syn, manžel pracoval přes týden v Praze a já byla sama na dvě malé děti a celou domácnost. Stres a nervozita rychle narůstaly a já jsem začala hledat problémy i tam, kde nejsou. Například jsem stále častěji přemýšlela nad otázkou, zdali jsem si vzala toho pravého. A jak už to bývá, čím častěji se člověk v něčem utvrzuje, tím dříve tomu začne doopravdy věřit (i kdyby to stokrát byla lež). Postupně jsem se dostala do stadia, kdy jsem nabyla přesvědčení, že mé manželství byl jeden velký omyl. V tu chvíli "kdosi nahoře" řekl: "Dost!" a seslal mi několik opravdu zdařilých snů, jejichž scénář byl vždy týž: pokaždé jsem se ocitla v nádherném kostele, v pohádkově krásných šatech a v doprovodu zástupu nadšených svatebčanů; obraz, nad kterým by srdce mnohé ženy jistě zajásalo. Idylka skončila ve chvíli, kdy jsem pohlédla do tváře svého nastávajícího: nebyl jím můj manžel, nýbrž někdejší přítel, s nímž jsem prožila více než osm perných let. Zděšením jsem nemohla ani promluvit. Náhle tu byly znovu všechny vzpomínky – žárlivost, výčitky, nedůvěra, strach i ponížení. A kdesi vzadu mezi přítomnými smutně stál můj manžel coby svatební host! Byl to příšerný pocit, ale nic z toho už nešlo vzít zpátky. Radost, kterou jsem zažívala při probuzení, snad ani nelze popsat slovy. Není zkrátka nadto mít po ruce tak moudré a laskavé, i když občas trochu škodolibé rádce…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 9/2008.