Je to už velmi dávno, více než devadesát let, co sprška kulek ukončila život Mata Hari, ženy s osobitým sexapealem. Ovládala umění, jak uplatnit tělesné přednosti. Měla talent od přírody jak okouzlit muže – zvláště ty v uniformě – aby se jí svěřili s těmi největšími vojenskými tajemstvími. Ještě dnes prý rozechvívá srdce milionů mužů. A co na to historie?

Paní MacLeodová

Mata Hari se stala legendou ještě za svého života. Mezi historiky nepanuje jednotné mínění, zda její činnost v roli údajného dvojnásobného agenta, aktivity pro dvě evropské tajné služby, byla důsledkem její mravní slabosti a cynizmu. Nebo to bylo právě naopak? Byl to vrchol jejího "uměleckého talentu" využívat lidi a situace pro svoje cíle? Mata Hari vyrostla v krasavici s nepřehlédnutelnou figurou, velkýma očima a černými vlasy. Byly s ní starosti už v mládí. V 17 letech ji rodiče poslali do Haagu, hlavního města Holandska, a dali ji pod dohled jejího strýce známého svou přísností. Strýcův dohled brzy Geerthrudu Margarethu Zelle, to bylo občanské jméno budoucí Mata Hari, omrzel. Hledala způsob, jak z této situace utéct. Jedna možnost se nabízela. Chtěla začít samostatný život, česky tomu říkáme "vdavky". Vzala příslušné noviny – rubriku seznámení – a zjistila, že šance tu je...

Margaretha si vybere důstojníka z holandské koloniální východní Indie. Rudolf MacLeod je potomek staré skotské šlechty a je v Evropě na dovolené. Je asi o 20 let starší, ale to Margarethu momentálně nezajímá. Učinila rozhodnutí, že se vdá, a účel světí prostředky. Dovolená MacLeoda stála svobodu. Margaretha je pod čepcem a už se podepisuje MacLeodová. Po roce společného života se MacLeodovi stěhují do východní Indie. Netrvá dlouho a pohřbívají syna. Stálá manželova žárlivost, smrt syna a tropické klima urychluje rozklad manželství. V roce 1902 jsou v Holandsku rozvedeni. Než se tak stane, stačí se budoucí Matě Hari ještě narodit dcera. Rozvod nechtěla podepsat. Advokát MacLeoda jí ukáže fotografie, kde je bez šatů, a sdělí jí, že budou použity před soudem. Mata Hari zuří, ale s rozvodem souhlasí.

Paříž jako útočiště

Řešení situace hledá ještě paní MacLeodová ve městě na Seině. Když se jí novináři později ptali, proč si zvolila právě Paříž, s naivitou odpověděla: "… že všechny mladé a rozvedené ženy to táhne do Paříže." Ovšem to je výrok z pozdější doby, po pár letech pobytu v Paříži. Byla to naivita, filozofie nebo prohnanost? Asi všechno dohromady. Do Paříže přišla bez franku, s dcerou na rukou. Chce být modelkou, ale nemá ty správné "modelové" parametry. Balí kufry a jede zpět do Holandska. Doma dlouho nevydrží. Dá dceru na vychování k příbuzným a jede zpět do Paříže. Teď je k ní osud milosrdnější. Nejsou to žádné milostné avantýry, ale místo u cirkusu v jezdecké škole. Hodilo se jí, co se naučila s koňmi v Indii. Šéf cirkusu monsieur Molle jí poradí, aby využila svoji krásu a znalost východu pro vystupování v roli tanečnice. Margaretha dobře mluví malajsky a při pobytu na východě dlouho pozorovala místní tanečnice. Poslechne nečekanou radu, a to jí přinese světovou slávu. Debut se konal v roce 1905 u ruské pěvkyně Kiréenské. Diváci ji přijali s opatrností. Při tanci vyprávěla historii o tom, jak se naučila tančit. Jejími učiteli byli "svatí" muži v buddhistických chrámech Dálného východu. Ti ji naučili nejen tančit, ale i různým tajemným obřadům. A tak vrozený talent a fantazie pomohly Margaretě MacLeodové k úspěchu. Později už od vyprávění upustila. Noviny napsaly, že je kouzelná už před tancem, a když začne tančit, tak je přímo magická. Jedním z jejích největších ctitelů byl monsieur Guimet. Bohatý průmyslník a sběratel východního umění. Pro svoji sbírku si nechal dokonce postavit muzeum. A Guimet dostane nápad. Doplnit exponáty uměním z Dálného východu. Hledá se ideální tanečnice. Kdo jiný by to mohl být než Margaretha MacLeodová? Ovšem s tím jménem to není ono. Hledá se umělecký pseudonym.

Mata Hari

Jméno měl vymyslet sám Guimet, ale to byl problém. On hledal jméno pasující k Indii, kdežto Mata Hari v malajské řeči znamená ranní záře nebo ranní slunce. A protože Margaretha uměla dobře malajsky, musela si umělecké jméno vymyslet sama. Tance Dálného východu, které prováděla, byly jen odvarem tanců východu. Byly to však tance, které na začátku 20. století musely působit velmi odvážně. Margaretha postupně při tancích svlékala průsvitné šaty, až jí zůstaly jen náramky a náušnice. Dnes tomu říkáme striptýz. Ale tohle bylo veřejné vystoupení před sto lety. Pro Paříž na začátku 20. století to byla senzace. A tak 13. března 1905 se změnil život Mata Hari. Měla Paříž u nohou. Noviny napsaly, že tanec byl tak působivý proto, že v kreacích jí nebránil oděv. Vystupuje pak v nejlepších pařížských salonech, je zvána k baronu Henrimu Rothshildovi. Netrvá dlouho a vystupuje na pařížském uměleckém Olympu, vystupuje v Olympii. Mata Hari pokořila Paříž. Na začátku roku 1906 dostává angažmá v Madridu a ověnčena mezinárodním úspěchem se vrací do opery v Monte Carlu. A to už je předsálí pařížské opery. Premiéra v pařížské opeře proběhla ve znamení úspěchu. Mata Hari se připravuje na Berlín. Ruku v ruce s uměleckým úspěchem ve Francii a v Německu jdou i její milostné avantýry. V Německu se stává milenkou poručíka – historie se shodla na jménu Alfréd. Příjmení už není tak jisté. Byla to jen krátká avantýra. Nic však netrvá věčně, ani láska pana poručíka k tanečnici. Mata Hari to viděla jinak. Není jen jeden pan poručík. Má před sebou vystoupení ve Vídni v divadle Apollo. Přijdou první připomínky k jejímu uměleckému vystoupení. Ne, nebyli to diváci. Byla to církev. A noviny napsaly "nahotu nezakrývá žádný oděv." Poněkud kostrbatá formulace, ale na nějaký čas Matě Hari v kreacích překážejí šaty. A ona opět balí kufry a jede do Paříže. Tam se najde movitý obdivovatel, burzovní makléř Xavier Rousseau, který ji pozve na zámek na Loiře. Mata Hari se vyjadřuje, že při jeho eventuálním úpadku by si dovedla představit, že nechá své umělecké kariéry. Zůstalo při představách. Pan makléř skutečně zkrachoval. Mata Hari se umělecké dráhy nevzdala a tancuje a svléká se dál. Rychle se stěhuje a splňuje si svůj umělecký sen. Bude vystupovat v milánské La Scale. Pak si odskočí na několik představení do pařížského Folie Bergéres a v polovině roku 1914 je opět v Berlíně.

Za první světové války

Mata Hari snídá se šéfem policie v Berlíně v restaurantu pro vyšší společnost. Ruší je hluk z ulice. Mata Hari jej požádá, aby šel zjistit, proč ti lidé tak hlučí. Není divu, bylo totiž 28. června 1914. Toho dne jel po Praze na vozíku jistý Josef, jménem Švejk, a křičel: "Zabili nám Ferdinanda.... na Bělehrad!" Zanedlouho začala první světová válka. Múzy zmlkly a ke slovu se dostaly zbraně. Mata Hari jede domů přes neutrální Švýcarsko, ale s obtížemi. Finanční situace slavné tanečnice se zhoršuje. Seznámí se s Karlem Kramerem. Na tom by nebylo nic divného, seznámila se již s mnoha muži. Tento jí však bude osudovým. Herr Kramer je totiž šéfem oficiální německé informační služby v Amsterodamu. Navíc Mata Hari si zvykla žít na vysoké noze. A teď se jí nedostává nejen milenců, ale i peněz. A tak ji seznámení s Karlem Kramerem snad přišlo i vhod. A Mata Hari se zavazuje pracovat pro německou tajnou službu.
Téměř za čtvrt století se přiznal major ve výslužbě von Roepell. Byl za první světové války styčným důstojníkem Maty Hari a šéfoval ústředí vojenské rozvědky v Düsseldorfu. Prozradil, jak byla Mata Hari naverbována. Naverbovat se ji podařilo přes barona von Mirbacha z řádu johanitů, který se znal s důstojníkem německé rozvědky. Byl to údajně on, kdo ji doporučil pro špionážní práci. Prvního seznámení se zúčastnil dokonce šéf německé rozvědky plukovník Nikolai. Ten dal rozkaz pozvat ji do Kolína nad Rýnem. Mata Hari si vzpomněla, že si ji na hranicích příliš všímali, a proto se celá špionážní instruktáž přestěhovala do Franfurtu na Mohanem. Tam byla instruována o politické situaci a slečna doktorka Strangmüllerová ji naučila pracovat s tajným inkoustem a probrala s ní podrobně proces předávání zpráv.

V roli špiónky

A pak se stane nepředvídaná událost. V hotelu ji přijde obsloužit číšník. Ten pracoval před rokem v hotelu Ritz v Paříži a Mata Hari znal, a znal ji velmi dobře. To už bylo v době, kdy trpěla nedostatkem finančních prostředků a půjčila si od číšníka. Smůla byla v tom, že mu půjčku zapomněla vrátit a číšník si vzpomněl. Jsou dvě verze. Jednu zastává pan major ve výslužbě Roepell. Říká, že viděl Matu Hari, jak dala číšníkovi šek. Existují však i výpovědi dalších, kteří zastávají druhou verzi. Druhý den Mata Hari přišla později k snídani a dokonce se připouští, že z pokoje pana číšníka, a že tedy neplatila šekem. Na jednom se všichni svědci shodují – byla nervozní a pravila (a to potvrzuje i Roepell), že do toho hotelu neměla chodit.

Poté jede do Paříže. Údajně zcela náhodou se dozví, že její "poslední" milenec kapitán Maslov je na léčení ve Vogézách ve východní Francii. To je ve vojenském pásmu a je třeba zvláštní propustky. Tu může obdržet v Paříži na bulváru Saint Germain 282, v úřadu pro cizince. A teď se neví, zda pomohla náhoda, nebo to byl úmysl. Podezřelá je i německá tajná služba. Na bulváru sídlí také francouzská kontrarozvědka. Tam pracuje její šéf George Ladoux. Je totiž možné, že jí v Německu řekli číslo dveří, ve kterých sídlí kapitán Ladoux, úmyslně. A Mata Hari vstupuje ke kapitánovi. Ten jí řekne, kdo je a o její avantýře s kapitánem Maslovem. Ale povolení do Vogéz dostane. Ve dveřích se jí ještě zeptá, zdali by se nechtěla stát francouzskou špiónkou. Mata Hari si vezme údajně pár dní na rozmyšlenou. Je pravda, že francouzskou špiónkou se nikdy nestala. Francouzská tajná služba se z britských pramenů dozví o špionážní činnosti Maty Hari a zatkne ji. Soudní proces není přesvědčivý. Je obviněna z toho, že se scházela s francouzskými důstojníky. Zájem důstojníků vysvětluje kvalitními sexuálnímu službami. Padlo další obvinění. Tancuje na hudbu, která v sobě ukrývá tajné informace. Na závěr je jí sděleno, že jako německá agentka poškodila zájmy Francie a zavinila smrt desítek lidí. Udávala nepříteli spojenecké agenty a za vyzrazování vojenských tajemství dostala 75 tisíc franků. Jejího obhájce Luneta při závěrečné řeči tribunál neposlouchá.

Směr popraviště

Jediné, co bylo závažné, je, že se na jaře 1916 setkala před svým odjezdem do Francie s německým konzulem Krameriem. A po příjezdu se ve Francii setkala s několika spojeneckými důstojníky a strávila s nimi pár večerů. Porota tvrdila, že z důvodu špionáže. Mata Hari se bránila, že její setkání byla zcela jiného zaměření. Byl vznesen rozsudek: trest smrti zastřelením. Všichni zúčastnění se shodli na tom, že Mata Hari se dokázala ovládnout do posledního okamžiku. Jako vždy v elegantním plášti zdobeném přírodní kožešinou, v klobouku s ozdobou, šedivými šaty, nejlepšími střevíčky a půvabnými rukavičkami. Odmítla si nechat svázat ruce a zavázat oči. Francouzské noviny napsaly, že přijala smrt mužně a s úsměvem, který na její tváři vidělo publikum v době jejích největších triumfů.

V popravčí četě je dvanáct vojáků. Po střelbě se jeden z nich psychicky zhroutí. Spekuluje se o tom, proč? Byl předem připravený jiný scénář, který nevyšel? Bylo něco jinak? Mata Hari údajně neměla zemřít. Věděla, že vojáci budou střílet slepými náboji. Věděla, že jsou podplaceni jejím milencem. Před popravčí četou dokonce utěšovala kněze a jeptišku z kláštera. Jedna z verzí o posledním okamžiku Maty Hari praví, že si před popravčí četou rozepnula kabát, aby ukázala popravčí četě svoji tělesnou krásu. Není známo, proč místo slepých nábojů měla popravčí četa ostré. Ale i přesto to mohlo málem vyjít. Ze všech kulek vystřílených z pušek popravčí čety ji zasáhla jenom jedna, bohužel přímo do srdce. Ostatní vojáci z popravčí čety stříleli mimo. Proč právě jen jediný střílel přesně? To je otázka. Nebyl informován. Nezvládl Maslov "fingovanou" popravu? Poprava nechala vzniknout mnoha otázkám. Jedno je však jisté. Exekuce ukončila kariéru a zrodila legendu.

A historie spekuluje...

Jeden člověk, který u soudu nebyl a Matu Hari dobře znal, byl ruský kapitán Vadim Maslov. Ten působil ve Francii v jednotce ruské carské armády. Přátelství s Matou Hari mu měl rozmluvit ruský velvyslanec v Paříži. Důvod: není rozumné stýkat se s německou špiónkou. U soudu bylo přečteno Maslovovo neutrální prohlášení. Kapitán se údajně "vystoupení" zřekl. Co na to historie? Byl jedním z posledních milenců Maty Hari. Ta dokonce uvažovala o svatbě poté, co skončí válka. A je oprávněná otázka, zda kapitán Maslov byl ten, kdo třeba i zařídil, že patrony popravčí čety budou slepé. A kdo je pak zaměnil a proč, na to musí odpovědět historie... Chodím po Leeuwardenu. Ptám se na rodný dům Maty Hari. Nejsem úspěšný. Tak alespoň na ni samotnou. Co si o ni myslí Holanďané. Odpovědi jsou jednoznačné: "Objektivní soud by ji osvobodil." V Utrechtu čtu na nádraží, že se uvažuje o tom podat návrh na ospravedlnění Maty Hari. A skutečně. Holadské město Leeuwarden podalo u města Paříže žádost o revizi procesu. Tím se mají v první řadě na světlo boží dostat výsledky bádání historika Leóna Schirmanna, který se už léta zasazuje o rehabilitaci holandské tanečnice. Co bylo o vině Maty Hari napsáno, je z devadesáti procent – snad lze použít tohoto slova – "lež", tvrdí historik León Schirmann. Velmi pečlivě studoval fakta z mezitím uvolněných dokumentů a prohlédl dostupné archivy. Pro něho je mimo vší pochybnost, že Mata Hari byla obětí manipulace v zájmu francouzské válečné propagandy. "Dokáži, že obžaloba z roku 1917 je neudržitelná," hlásil Thibault de Montbrial, který v kauze funguje jako obhájce. Zda argumenty a důkazy neviny jsou pro přezkoušení procesu dostačující, musí rozhodnout francouzské ministerstvo spravedlnosti. V Leeuwardenu panuje přesvědčení, že Mata Hari bude rehabilotována, jako již před ní Alfred Dreyfus, obět francouzského justičního omylu.

Co nebylo řečeno

Margaretha Zelle platila za pojem "dvojí agentky", která využívala "mužské slabosti" ke svým cílům. Tak psaly den po popravě noviny Exelsion. Dodnes platí tato verze jako historická pravda. Ve skutečnosti se údajná zrádkyně vůbec k ničemu nepřiznala. Jediné, co je pravda: že byla zatčena 13. února 1917 a odsouzena 25. července téhož roku. A historie se přiklání k tomu, že rozsudek byl znám již předem. Dnes už se ví, že v procesu s Matou Hari obžaloba lhala, zatajila prvky, které mohly skutky kladené za vinu zmírnit. Všichni velmi dobře věděli, že Mata Hari byla pro obě strany jako špiónka nepoužitelná. Nebyla rozená špiónka, ani se to nemohla naučit. Nebezpečí bylo zřejmě na jiné straně. Znala mnoho intimního a kompromitujícího materiálu. Byla ale využitelná pro antiněmeckou kampaň. Byla to žena, která si chtěla užít života a nechtěla pochopit, že válečná situace je nebezpečná. Byla odsouzena ve 20. století, ovšem popravena muži 19. století. Této kurtizáně ležela u nohou před první světovou válkou téměř celá Evropa. Její "nahé" exotické tance byly senzací celé "Belle Epoque." Chtěla začít nový život s majorem Maslovem, a nechala se proto naverbovat do francouzské tajné služby. K tomu se přiklání historie. Proč to udělala? Měla údajně slabost pro uniformy, milovala život na vysoké noze a její naivita se jí stala osudnou. Proces se vedl za zavřenými dveřmi. Byla všechno jiné, jenom ne špiónka století. Zůstala výjimečnou osobností své doby. Byla moderní, inteligentní, nezávislá, kosmopolitní, svobodná, svůdná, tajemná, romantická a pragmatická zároveň. Četné knihy dokazují, že byla symbolem a směsí erotiky, dramatu, napětí a osudu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 9/2008.