V průběhu loňské zimy u nás došlo k těžkým ztrátám na přezimujících včelstvech navzdory v Evropě nejsystematičtějšímu potírání včelích nemocí. Také nynější situace se zatím vyvíjí tak, že zřejmě i v letošní zimě budou ztráty stejné nebo větší. Laici se ptají, jak je možné, že včely ve zdejší krajině přežily bez člověka a veterinářů miliony let a až nyní hrozí jejich úplné vyhynutí. Panikáři dokonce nalezli příčinu problému – elektronický smog z mobilních telefonů. Ten prý mate včely tak, že nemohou nalézt cestu zpět do úlu. Ačkoli mnozí nahlížejí tento fakt pouze jako dílčí problém, jeho následky mohou být nedozírné. Úbytek včel, jejichž opylovací funkce je v přírodě nezastupitelná, s sebou nese vážné riziko ztrát v oblasti pěstitelských výnosů a tím i reálnou hrozbu nedostatku potravin.

Abychom mohli pochopit celý problém podzimních a zimních ztrát včelstev, je nutné jasně pojmenovat jeho příčinu. Příčinou mizení včel je vzplanutí celého souboru virových a bakteriálních nemocí v důsledku působení roztoče Varroa destructor zavlečeného k nám v osmdesátých letech. Jeho zákeřnost tkví v tom, že za určitých okolností vyvolává mizení včel již za přítomnosti pouhých stovek roztočů. Přitom by tento stupeň invaze čistě z hlediska samotné parazitace roztočů měl být ještě relativně neškodný. V osmdesátých letech 20. století se tuto nově objevivší hrozbu pokusil zastavit drakonickými opatřeními tehdejší ředitel Výzkumného ústavu včelařského v Dole Ing. Veselý. Uspěl na vedení Státní veterinární správy s návrhem, aby se tehdy čerstvě zavlečené včelí nemoci varroáze, s ohledem na její nebezpečnost, čelilo způsobem ve světě dosud nevídaným – metodou plošného vymýcení hostitele.

Metoda plošné likvidace

Metoda zastavení šíření nákazy vymýcením hostitele znamená, že stát zaplatí a zorganizuje utracení všech nemocných a z nemoci podezřelých včelstev a tím také zničí zavlečeného původce nemoci. V daném případě to měla být celá populace roztoče Varroa destructor v České republice. V následujících dvou letech pak měla být utracená nemocná včelstva nahrazena zdravými. Jen první rok zásahu se tehdy jednalo o utracení 20 tisíc včelstev v okrese Ústí nad Orlicí a okolí. Jenže konkrétní použití metody utracení hostitele k vymýcení varroázy mělo hned dvě velké neznámé. Tato metoda je úspěšná jen při naprosto spolehlivé diagnostice, která odhalí invadovaná včelstva. A dále za stavu, kdy jsou stoprocentně evidovaní hostitelé, tj. žijící včelstva. Ani jedna z těchto podmínek zřejmě nemohla být zcela naplněna. Tehdy používaný průkaz přítomnosti roztoče na včelnici skrze vyšetření zimní měli ze včelstev je odvislý od četnosti jeho populace ve včelstvu a od kvality odběru zimní měli včelařem, o tom ani nemluvě. A všude žila a žijí divoká a neevidovaná včelstva.

Věda versus intuice

V té době jsem kromě zaměstnání ošetřoval svých šedesát včelstev. Kromě toho jsem již tehdy potají, s ohledem na "protistátnost" jiného než "vědeckého světového názoru", zkoušel metody intuitivního poznání. Použil jsem je také k tomu, abych otypoval vhodnost navrženého postupu a další průběh nákazy. Vyšlo mi, že utrácení včelstev rozšiřování roztoče nezastaví, že roztoč je již dál, že "nečte vědecké práce" o pozvolnosti svého šíření a šíří se rychleji, než si lidé myslí. Stále mi vycházelo, že přes drakonické zásahy bude zaplavena celá republika. Aniž jsem ovšem zmíněnou, "vědeckému světovému názoru odporující" metodu uvedl, napsal jsem tehdy osobní varovný dopis řediteli SVS profesoru Polákovi i s rizikem, že budu epizootologickými "Hujery" označen za narušovatele ozdravného procesu a možná i zavřen. K podobnému pokusu ze strany "radikálních utrácečů včelstev" (tzv. sířičů) sice následně došlo, ale k památce jinak velkého bolševika prof. Poláka musím dodat, že se mne nejen zastal, ale i ustanovil poradcem pro nemoci včel. Prožil jsem dva hektické roky. Intenzivním studiem a pohybem v terénu jsem si ověřil, že radikální postup bude v konečném důsledku skutečně neúčinný. Na základě pozorování života včelstev a studia zkušeností z oblastí, kde se varroáza již delší dobu vyskytovala, jsem dospěl k závěru, že těžiště boje s varroázou by mělo být nasměrováno jinam. K urychlenému výběru geneticky odolnějších včelstev a k takovým chovatelským zásahům, které rychlost rozmnožování a zhoubnost roztoče omezí.

Alternativní řešení

Nárůst míry zhoubnosti doprovodných nemocí jsem tehdy ještě netušil. Chemické léčebné zásahy, které tehdy začaly nahrazovat nákladné utrácení včelstev, jsem jako "krátkodeché" vnímal již tenkrát. Už tehdy byl znám biologický zákon, že vůči chemickým prostředkům vždy vzniká rezistence škůdců. Na základě těchto úvah a trendů jsem v roce 1985 písemně navrhl předsednictvu Českého svazu včelařů alternativní postup k potlačování škodlivosti varroázy včel. Nebyl směrovaný výhradně na chemické ošetřování včelstev akaricidy jako tehdejší oficiální postup, ale mělo být podle něj nastartováno hromadné úsilí všech včelařů k výběru a vyhledávání včelstev, ve kterých se roztoč Varroa pomaleji rozmnožuje. Dále byly navrženy k širokému použití včelaři takové zásahy při ošetřování včelstev, které rozmnožování roztoče ve včelstvech potlačují. Zkrácený výtah tohoto přístupu k problému varroázy jsem popsal v článcích v časopise Včelařství v letech 1985 a 1986. Protože se však boj s varroázou pomocí akaricidů včelařům jevil jako podstatně snazší, mnou navržený postup nebyl přijat ani vedením svazu včelařů, ani veterinární správou. Při mé přímočaré povaze, kdy se snažím nedělat to, o čem nejsem přesvědčen, že je optimální, jsem v důsledku tohoto odmítnutí v tichosti odstoupil ze včelařských a veterinárních funkcí a stáhl se do soukromí. S tím, že čas ukáže. A nyní skutečně ukázal. Všechny chemické metody likvidace roztoče, přestože jsou včelařským ústavem pro včelaře velmi pregnantně připravovány, "ztrácejí dech". Dnes opětovně použitá intuitivní metoda poznání ukazuje, že se současná orientace na výhradně "chemické řešení" čím dál více jeví jako zcela neschopná zadržet pád včelařství.

Nepřirozený chov

Výše uvedený úvod je nutný proto, aby byla pochopena vážnost situace, v níž se chov včel momentálně nachází. Je nutné přehodnotit celou filozofii chovu. Jen poznáním víceúrovňovosti problému můžeme najít klíč k řešení celé situace. Před včelaři stojí kategorický imperativ! Na první místo pozornosti a jako "úhelný kámen" chovu musí být místo medného výnosu postaveno zdraví včelstev! Musíme si uvědomit, že současný způsob chovu včelstev je poznamenán snahou získat maximální medný výnos a že je vlastně nepříliš biologický. Je částečně v rozporu s přirozeností života včelstev proto, že vyřazuje přirozené mechanizmy obrany včelstva vůči obligátně se ve včelstvech vyskytujícím virům a bakteriím. Odtud jev, že čím technologicky "pokrokovější" včelař, tím větší zimní ztráty, ač chemická ošetření provádí dobře. Právě tato nepřirozenost chovu včelstev, potlačení rojivosti a "dlouhověkost" díla, je hlavní příčinou toho, že pouhá přítomnost několika stovek roztočů Varroa vyvolá zhoubný rozmach banálních včelích chorob. S jejich viditelným důsledkem – mizením včel a jarním slábnutím včelstev. V prostředí vysoké promořenosti úlů zárodky včelích nemocí roztoči rozškrabáváním kutikuly (pokožky) plodu a včel tyto nejen zraňují, ale také tato zranění infikují. Zhoubnost přítomnosti roztočů je tedy hlavně v jejich distributorské roli pro další včelí nemoci obdobně jako klíšťata u člověka. Přenesením infektu do poraněné kutikuly včely vyvolají otravu jejich hemolymfy (krve). Nemocné vylíhlé a dospělé včely pak v pudu ochrany ostatních před vlastní individuální nemocí vyletují, nebo vylézají z úlu ven, aby zde zahynuly. Z česen lezoucí včely je vidět již v létě při proletech mladušek a z četnosti jejich výskytu je možné odhadovat stupeň promořenosti populace včel. Nutno ještě dodat, že zárodky těchto včelích nemocí byly ve včelstvech odjakživa a pro člověka jsou zcela neškodné.

Ochranná opatření

K zamezení vzniku situací s přemnožením obligátních včelích nemocí ve včelstvech je nezbytně nutné obnovit mechanizmy přirozené obrany včelstev, které spočívají:

• v intenzivní stavbě nových nezamořených včelích plástů. V minulosti se včelstva nezimovala na starších než dvouletých plástech. Nedostatečná výměna díla je jednou z "vymožeností" moderní doby. V úsilí o co největší medné výnosy byly maximalizovány plástové plochy v úlech a minimalizována obměna souší. Ve včelstvech jsou dnes i souše deset let staré. Proto, že jsou "praktické" pro včelaře, neboť se při vytáčení medu nelámou a je ušetřena práce s drátkováním mezistěn. Naši předkové měli dílo v klátech maximálně dvouleté, proto nebyly nemoci. Včely se v úlu pohybovaly v čistém prostředí s minimem škodlivých zárodků. Honba za vysokými mednými výnosy a chovatelská opatření k omezení rojení včel změnila zásadně situaci. V dnešních obrovských úlech včely takřka nestaví nové dílo. Ze starého a zárodky obligátních včelích nemocí promořeného díla pak roztoči tyto zárodky roznesou do včelího plodu a do hemolymfy včel. K omezení šíření varroázu doprovázejících nemocí je tedy především třeba zajistit včelám čisté nebo dezinfikované plásty, i když to pro včelaře znamená více práce i nákladů.

• v navrácení přirozeného životního rytmu včelstvům, tzn. vložení plodové přestávky do průběhu roku (od června do poloviny července) a obměna včelích matek prostřednictvím umělého zrojení a tvorby oddělků. Tím se nejen přeruší rozmnožování roztoče ve včelstvech, sníží se počet roztočů jejich přirozeným úbytkem asi na třetinu, ale hlavně se ze včelstva vytratí jednotlivé nakažené včely. Rojení a následné přerušení plodování je nutné akceptovat jako přirozený způsob samoozdravení. Samoozdravování rojením je právě onen kouzelný prostředek, pomocí kterého přežily včely miliony let i bez člověka a veterinářů. To v honbě za vysokými mednými výnosy a kvůli snížení pracnosti včelaři minimalizovali tento přirozený ozdravný proces. Nyní nastal čas k návratu k přirozenému ozdravnému mechanizmu.

• ve stálé péči o obměnu včelích matek tak, aby koncem července byla v každém včelstvu mladá matka, pohánějící včelstvo k aktivitě a zakládající početnou podzimní a zimní generaci. Ponechat ve včelstvech staré ochabující matky je sice jistá cesta k zisku více medu ze včelstva v daném roce, ale také k vytracení včel z úlu v nastupujícím zimním období.

• v zásobení včelstva medem na zimu. Nástupem varroázy nastala éra konce zimování na včelami zkrmeném cukru. Včely zimující na cukru ztrácejí vitalitu, protože cukr ani pro včely není svou hodnotou med. Včelstvům je nutné ponechat minimálně 10 kg květového nebo smíšeného medu na zimu a cukru přikrmit maximálně 6 kg. Včelař, jemuž bude včelám ponechaného medu líto, se bude na jaře divit!

Výše uvedená chovatelská opatření je nutné udělat navíc k veterináři nařízeným chemickým ošetřením. Proto byly a budou do doby změny způsobu chovu zimní úhyny včelstev, neboť samotné veterinárně nařízené akaricidní zásahy nestačí, neřeší doprovodné nemoci včel a navíc tyto budou čím dál méně účinné. Nastal čas ke změně chování člověka v chovu včelstev, tak jako následně nastane čas ke změně jeho chování obecně! K přírodě a sobě navzájem. Od bezzábranové ziskuchtivosti k respektování zákonů Tvůrce života! Kdo nutnost změny kurzu nebude chtít pochopit, nebo ji bude považovat za vědecky nepodloženou, vytratí se ze života jako ony nemocné včely. Předobraz nastupujících dějů ve společnosti, v níž je porušována přirozenost, je nám vlastně předváděn na včelách. Ne nadarmo spojovali Rudolf Steiner a Albert Einstein osud lidstva s osudem včel. Mizení včel v důsledku rozmachu jejich obligátních nemocí vlastně signalizuje nastupující "mizení" člověka, také stále více postihovaného "obligátními civilizačními" nemocemi. Rovněž v důsledku porušení přirozenosti jeho života! Marně bude nepoučitelný člověk chemickými léky bojovat za udržení zdraví a života, jestliže se v prvé řadě neuvede v soulad se zákony přirozenosti, tj. s vůlí Stvořitele hmotné dimenze bytí!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.