Celosvětově známá výstava "Titanik – výstava artefaktů" je k vidění ve velkém sále pražské Lucerny. Otevřeno je denně od 10 do 21 hodin. Na základě více než tři sta prezentovaných "vylovených" předmětů z parníku a rekonstruovaných prostorů vypráví podmanivé lidské příběhy. Výstava je putovní a v mnoha zemích světa už ji navštívilo téměř 20 milionů lidí.

Každý při vstupu obdrží repliku palubní vstupenky se jménem skutečného pasažéra, který se na Titaniku plavil z Evropy do Ameriky. Pak se zvědavý návštěvník vydá na chronologickou cestu Titaniku. Od stavby lodě přes život na palubě až k jeho zániku. Na konci se dozví, zda jeho skutečný pasažér, jehož repliku vstupenky má, se zachránil.

Komfort versus rychlost

Jen u mála zaoceánských lodí je známo tolik faktů a zároveň tolik klamných představ, které vedly ke vzniku tvrdošíjně přetrvávajících příběhů, jako jsou fabulace o Titaniku. U Titaniku jsou legendy od skutečnosti prakticky k nerozeznání. Rodný list nejmodernějšího a nejkrásnějšího parníku své doby byl vystaven 31. března 1909. To je den, kdy byl firmou Harland and Wolff v irském Belfastu na řece Lagan postaven kýl parníku. Koncem roku 1907 navrhl při večeři lord Pirrie Josephu Bruce Ismayovi z britské rejdařské společnosti White Star Line, aby potvrdil tradici firmy, známou pod sloganem "raději komfort než rychlost", a postavil největší loď světa, kterou už tehdy pojmenovali Titanik. V praxi to znamenalo loď dlouhou 260 a širokou téměř 29 metrů s výtlakem 52 310 tun a ponorem 10,54 metru.

Skloubit sílu a krásu

Plány Titaniku byly vypracovány v konstrukční kanceláři firmy Harland & Wolff. Ředitel Thomas Andrews junior dohlížel na armádu konstruktérů kreslících tisíce výkresů, podle kterých Titanik vznikal. Při navrhování Mr. Andrews vyžadoval od svých podřízených, aby se při návrhu lodě trefili do jemné rovnováhy mezi silou a krásou. Největší loď světa – parník Titanik – měla být pevná a snadno kormidlovatelná ve vodách severního Atlantiku. Měla překonat všechny představy o nejvyšším komfortu a přepychu, které může loď vůbec nabídnout cestujícím. Na její stavbě pracovalo více než 10 tisíc dělníků. Ocelové pláty byly snýtovány hydraulicky nebo ručně. Celkem bylo potřeba upevnit kolem 3 milionů nýtů. Používaly se hydraulické nýtovačky. Při ručním nýtování se používaly železné nýty místo ocelových. Mezi nýtováním pneumatickým a ručním byl kvalitativní rozdíl. Loď byla považována za nepotopitelnou, protože měla 15 vodotěsných úseků. Spuštění na vodu přihlíželo více než 100 tisíc lidí a dráha byla namazána desítkami tun loje, aby se loď při spuštění na vodu "nezadrhla".

Tři katastrofy ve 20. století

Ve 20. století se staly tři velké katastrofy, které udivily svět. Vlastně to nebylo tak docela pravda. Katastrofy ve srovnání s oběťmi, které si pravidelně vybíral automobilizmus, nebyly velké. Tyto tři katastrofy ukázaly něco jiného. Příroda překvapila techniku.. Dvacáté století, století, kdy věda a technika rozbila atom, zvládla genetické manipulace a dostala se za hranice sluneční soustavy, nechá ausgerechnet ztroskotat Titanik, vzducholoď Hindenburg a kosmickou loď Chalenger. Od ztroskotání Titaniku k Hindenburgu uplynulo 25 let. Od Hindenburgu k Chalengeru 50 let. Když prodloužíme naši pomyslnou řadu, měli bychom mít na sto let vystaráno.

Třicet kilogramů uhlí na 1,5 vteřiny

Vraťme se téměř o celé století zpět. Začalo 20. století, století optimizmu a pokroku. Technika představovala taková díla, jako byl automobil, film, telegraf, letadla a mrakodrapy. Svět se dal do pohybu a přes Atlantik pluly nákladní, osobní a poštovní lodě. Oceánské parníky byly větší, rychlejší a luxusnější. První třída byla vybavena dokonalým komfortem, který mohly závidět nejlepší hotely světa. Kabiny měly koupelnu s tekoucí teplou a studenou vodou. Cena lístku první třídy na Titaniku se v dnešních cenách pohybovala kolem 43 tisíc euro. Třetí třída, která znamenala, že kabinu sdíleli čtyři cestující, se v přepočtu na dnešní cenové relace udává ve výši 472 euro. Restaurace A la carte nabízela mnohem opulentnější jídla než dnešní klasické restaurace první třídy. Titanik spotřebovával na uplavání 20 metrů asi 30 kilogramů uhlí. Čili 30 kilogramů uhlí mu vydrželo asi 1,5 vteřiny.

Na scéně je kapitán Edward John Smith

Titanik patřil do série tří lodí. První z nich byla Olympik. Ta po vyplutí z přístavu narazila do jiné lodě. Výsledek – poškození přídě Olympiku. Finanční ztráty pro lodní společnost White Star Line. A navíc odliv cestujících. Za asi 7 měsíců vyplouvá Titanik. Finanční ztrátu způsobenou odlivem cestujících hodlala společnost napravit.

Loď je plně obsazena. Jak se podařilo loď naplnit do posledního místa? White Star Line měla údajně skoupit veškeré uhlí. Je totiž stávka a uhlí není. Bez uhlí ostatní parníky nemohou vyjet. Kdo chce cestovat do Ameriky, musí s Titanikem.

Loď vyplouvá

Kapitán se chce blýsknout výkonem lodě. To mohlo skončit málem katastrofou. Tak tak, že se Titanic nesrazil s parníkem New York. Smithovo "šlápnutí na plyn" mohlo zavinit katastrofu. Od katastrofy dělily Titanik jen vteřiny. A není vyloučeno, že se na tom mohla podepsat i nová a jako moderní prezentovaná technologie pohonu.

Titanik má jen tři lodní šrouby na rozdíl od ostatních klasických zaoceánských parníků, které mají lodní šrouby čtyři. Lodní šrouby jsou schopné rozjet Titanik na více než 20 uzlů za hodinu. Méně se myslelo na to, že Titanik bude potřeboval také "couvat", manévrovat, lépe řečeno brzdit. A to se mu málem stalo osudným a mohlo být příčinou srážky s parníkem New York. A tak se ukazuje, že tříšroubové uspořádání nebylo vůbec výhodou. Bylo tomu právě naopak. Ani další plavba Titaniku nebyla bez turbulencí. V páté komoře vzplane uhlí. O boji s hašením požáru v podpalubí se cestující vůbec nedozví. Ale pochybnosti o pevnosti ocelových plátů, které tvoří trup lodě, má i sám konstruktér.

Katastrofa se blíží

Pak přišel 14. duben 1912. Klidná dubnová noc a největší parník té doby se po srážce s ledovcem potopil. Pikantní je, že se tak stalo na jeho první plavbě. Na palubě bylo 2228 cestujících, mezi nimi přední světoví obchodníci, představitelé průmyslu, umělci a filmové hvězdy, ale především emigranti, kteří snili o novém životě v Americe.

Titanik šel ke dnu a s ním i 1513 cestujících převážně z 3. třídy. Během plavby se propojily zdánlivě nepodstatné okolnosti v tragický řetězec. Prolnuly se nedostatky v bezpečnosti a v navigaci a celé to vedlo k tragickému konci. Z tragédie se zrodily nové bezpečnostní předpisy a nová pravidla pro lodě.

Neuvěřitelné náhody

Po 50 letech se svět dozví neuvěřitelné náhody. Už 14 let předtím, než se Titanik vydal na cestu, vyšla Morganu Robertsonovi kniha. Děj popisuje první jízdu parníku Titan z anglického Southamptonu, ze stejného přístavu, ze kterého vyplul Titanik, do New Yorku. Pozoruhodné je, že Titan ztroskotá po kolizi s ledovcem. Ještě pozoruhodnější je, že rychlost lodě, počet záchranných člunů, příčina katastrofy a místo ztroskotání se od "technických dat" katastrofy Titaniku vlastně mnoho neliší.

Pátráním jsem objevil i další neuvěřitelné pozoruhodnosti. Na konstrukci se podíleli i katoličtí přistěhovalci do Anglie. Ocelové pláty dostávaly svoje číslo. Byl označen také trup lodi, a to číslem 390904, číslem, kvůli kterému se téměř zastavila práce na stavbě lodi. Uvedené číslo zrcadlově přečtené ve vodě dávalo možnost přečíst rouhavé NO POPE, tedy česky to není žádný papež. Měla už tato okolnost nějaký vliv na další osud Titaniku? Bylo už tehdy "zaděláno" na osud? Představme si, že v době zahájení stavby Titaniku dostával právě někde na severu Grónska konečný tvar ledovec, který se později setkal v Atlantiku s Titanikem.

Zvládl Smith srážku s ledovcem?

Traduje se, že po oznámení lodní hlídky, že v blízkosti lodi je ledovec, vydal kapitán rozkaz "zpět" pro chod lodních šroubů. Sestava tří lodních šroubů nebyla schopna okamžitě obrátit směr jízdy lodě. Bylo tomu skutečně tak? Podmořský průzkum prokázal, že přístroj na regulaci chodu parních strojů byl postaven na pomalou jízdu vpřed. Pak nastává otázka, zda kapitán vůbec vydal povel pro jízdu vzad, jak se všeobecně traduje. Možná, že povel skutečně vydal, ale ve strojovně už jej nestačili provést, nebo jej vůbec neslyšeli, protože už bojovali o život. To už se nikdy nedovíme.

Snad by mohl pomoci lodní deník Titaniku. Ten nebyl dosud nalezen, ač se o to mnozí snažili. Do deníku byl kapitán povinen zapsat všechny rozkazy.

Měla loď narazit čelně?

Smithovi se vyčítalo, že nezvládl techniku srážky s ledovcem. Měl údajně najet na ledovou kru kolmo, nikoliv bokem. Tím by totiž byly poškozeny jen dvě přední vzduchové komory. V trupu lodě bylo několik komor oddělených od sebe přepážkami.

Titanik byl konstruován tak, že při proražení a naplnění vodou dvou komor neznamenalo pro Titanik potopení, ale jen omezení rychlosti plavby. Při rozpárání boku trupu ledovcem se Titanic musel potopit. Byl dokonce nalezen otvor ve výši, kam nemohl ledovec dosáhnout. Tento otvor byl pravděpodobně vytvořen při výbuchu kotlů. Lze tuto nezkušenost klást kapitánovi za vinu? To je otázka do diskuze. Kdo zaručí, že ledovec by byl proděravěl jen dvě vzduchové komory?

Nařčení neprávem

A ještě jedna výhrada ke kapitánovi Smithovi. Vyvstala otázka, zda neměl otevřít i další komory, aby se loď naplňovala vodou rovnoměrně a nedošlo by k jejímu zlomení. Toto bylo vyvráceno modelem. Při naplňování Titaniku by došlo ke změně těžiště lodi a loď by se rozkymácela a potopila dřív, než se stalo. To by mělo za následek, že by se nepodařilo spustit ani všechny záchranné čluny. V tomto případě se buď kapitán zachoval jako odborník, nebo to vyplynulo ze situace.

Češi na Titanicu

Pod jménem Hermann byl na lodi zapsán muž, který cestoval do New Yorku se dvěma dětmi. Byly to sice jeho děti, ale jen tak "napůl". On je totiž unesl od své právoplatné ženy – Francouzky. Na začátku katastrofy je posadí do záchranného člunu a poprosí osádku člunu, aby se o děti postarala.

Děti se dostanou do New Yorku a ve světě jsou známy jako sirotci z Titaniku. Zanedlouho se o oba chlapce ve věku asi 2 a 3 roky přihlásí jejich právoplatná matka. Tím to však nekončí. Alespoň ne pro nás Čechy. Ten únosce se vrátil na loď a zahynul. Zjistilo se, že to nebyl Mr. Hermann, ale že se jmenoval Michal Navrátil. Jeho symbolický hrob je k vidění ve Skotsku. Kdo to byl Michal Navrátil? Odkud pocházel? Žijí jeho příbuzní? V roce 1912 mu bylo něco mezi 30 a 40 lety. Pravděpodobně odešel z Čech do Skotska.

Průzkum se prosazuje

Po katastrofě se u soudu tvrdilo, že loď se nerozlomila. Podmořský průzkum však prokázal, že k přelomení došlo. Je to pochopitelné, soud se odehrával v Anglii a nebylo rozumné ještě více odrazovat cestující a hanět anglický lodní průmysl. Za dveřmi přece stála německá konkurence. A byla to silná konkurence. A transport mezi Evropou a Amerikou za to skutečně stál. A když jsme u těch soudů. Společnosti White Star se předhazovalo, že vlastně nechala cestující ve 3. třídě utopit. U soudu se toto nepotvrdilo. Průzkum však prokázal, že vchody ze 3. třídy byly zavřeny mřížemi a že cestující této třídy neměli šanci se zachránit. Podmořský výzkum našel zavřené vchody i 75 let po katastrofě.

Byla záchrana možná?

Titanic začal po nárazu vystřelovat světlice, které znamenají SOS. Ty viděla německá nákladní loď. Ta se spojila s radiem s Titanikem. Radiotelegrafista Titaniku odpověděl, aby z nich nedělal "blbečky a hleděl si svého". Tím byla propásnuta poslední šance. Telegrafisté považovali Titanik za nepotopitelný. Je zajímavé, že oba se zachránili a nikdy jim tato skutečnost nebyla kladena za vinu. Ona totiž vyšla na světlo světa teprve nedávno. Myslelo se skutečně vážně, že Titanik je nepotopitelný? Proč byly pak na Titaniku záchranné čluny? Postavila se příroda a náhoda proti technice?

Jak se začal hledat Titanic

Objev legendárního Titanicu v roce 1985 byl jen vedlejším produktem mnohem tajnější mise. Jejím úkolem bylo pátrání po vracích dvou amerických atomových ponorek. To později v rozhovoru přiznal sám objevitel luxusního parníku, podmořský archeolog Robert Ballard. Vše začalo v roce 1982. Ballard začal konstruovat ponorku pro podmořské výzkumy. Neměl dost peněz, a tak se obrátil na armádu a dostal práci v podobě nalezení a prozkoumání vraků ponorek USS Thresher a USS Scorpion, v podstatě zázračné zbraně studené války. Ponorky našel, popsal pravé příčiny jejich zkázy a ještě mu zbylo 12 dní. Dal se do hledání Titaniku.

Kuriozity

Jeden lístek na Titanik, pravý palubní lístek, se v dubnu 2008 prodával. Patřil Lillian Asplundové, která jako pětiletá katastrofu přežila. Za kolik byl vydražen? V přepočtu za jeden milion korun. Hodinky z legendárního Titaniku, z hloubky téměř 4 kilometrů, se prodávají za 3 miliony korun.

Bude postaven Meganik?

A teď ten v titulku slibovaný návrat do budoucnosti. Nevěřím, že my lidé to takto necháme. Právě bojem s přírodou se rodí nové a lepší. Je jisté, že jednou ze Southamptonu vypluje nový zaoceánský parník. Jeho jméno bude mít zakončení stejné jako měl Olympik nebo Titanik. Žijeme v době megastorů, megavln, a tak nelze jinak, než aby se jmenoval Meganik. Bude nepotopitelný a nepotopitelnost bude deklarována tím, že na palubě nebudou záchranné čluny. Bude dlouhý přes 500 metrů s váhou 500 tisíc tun a bude dosahovat rychlost přes 50 kilometrů za hodinu. Na jeho palubě se budou pohybovat černí pasažéři, které neodhalí ani čipová karta, a snad tam bude i gentleman z Čech, který bude unášet děti do Ameriky. Na palubě se bude procházet mořský vlk, kapitán a bude se jmenovat – jak jinak než Smith.

A teď zpět do budoucnosti

V den, kdy se začne stavět Meganik, se v hlubině kosmu objeví kosmický tulák. Ten nabere kurz k naší sluneční soustavě. Jupiter jej sice odkloní od jeho dráhy, ale asteroid mine naši Zemi v poloviční vzdálenosti od Měsíce. Na vodě u kanadských břehů, právě v čase, kdy jimi bude proplouvat Meganik, se zvednou obrovské vlny tsunami. Věříte na pohled zpět do budoucnosti?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 8/2008.