Za svůj život jsem četl kolem 387 "zaručeně pravých" popisů života a zániku "supervyspělé" Atlantidy, asi 23 téhož o Lemúrii a několik o zaniklé Hyperboreji u severního pólu. Samozřejmě každý jiný. Není divné, že mě napadla myšlenka, který z nich je pravý a zda vůbec nějaká mimořádně vyspělá Atlantida na Zemi byla.

Tím nemyslím možný menší ostrov Atlantidu s vyspělostí na úrovni dávných Řeků, který ze zapomnění vynesl a zidealizoval Platón. Toto pochybování netrvalo dlouho. Tak do první cesty do lesa za houbami s hlavou zatíženou těmito úvahami. Tam se mi rozsvítilo! Vždyť naše civilizace trvá kratičko a já místo hub nacházím všude nějaké pohozené skleněné lahve a odpadky. Za každou vesnicí se dokonce nachází nějaká dříve odpadky zavezená strž nebo rokle, než byly divoké skládky zakázány. A kde jsou obdobná "odpadkoviště" ze sídel Atlanťanů na kontinentech nebo cestovatelů z Atlantidy? Při rozvinutí takových archeologických vykopávek, kdy archeologové vykopali kdejakého trilobita? Vždyť odpadky všeho druhu se tu budou po nás nacházet ještě za sto tisíc let, protože velká část z nich, bohužel, takřka nepropadá rozpadu.

Osvěžen tímto nehmotným "nálezem" spěchám za známými zastánci existence Atlantidy na Zemi a dožaduji se odpovědi na otázku, kde jsou odpadky Atlanťanů?  Nejsou! Ptám se, jak je to možné? Protože prý klesly spolu s kontinentem na dno moře a při cestování po ostatních kontinentech prý Atlanťané byli tak vyspělí, že nezanechávali odpad. Proč? Každý prý měl takový "anihilační kufřík", jako ti "návštěvníci" z budoucnosti ve stejnojmenném filmu, a tam prý všechen odpad disciplinovaně házeli. A touto odpovědí jsem měl být "namydlený". Ale nebyl! Každá civilizace k dokonalosti postupně roste a učí se z vlastních chyb. Tedy i vyspělí Atlanťané, pokud na Zemi kdekoliv existovali, museli nejprve projít fází devastování a znečisťování svého životního prostředí a teprve na základě pozorování následků tohoto neprozřetelného chování, se opravit. Tak, jak to, zatím bohužel velice slabě, začínáme činit i my se sběrem odpadů v civilizaci naší.

Chybějící "pevný bod" pro "pohnutí zemí" - životem

Tak jak to vlastně s těmi všemi Atlanťany, Lemuřany, Hyperborejci a Dutozemci vlastně je? To mám přistoupit na zploštělý způsob myšlení "Sisyfů", že si všichni "atlantologové a ufounologové" vymýšlí a fantazírují? Jenže mne na rozdíl od nich životní zkušenosti přivedly k závěru, že neexistují představy a myšlenky, které by se v lidských myslích vynořovaly zcela bez příčiny. Obvykle ale příčina jejich vzniku tkví jinde, než ji rozum očekává. K tomuto jevu "spojitosti různých rovin reality", která se děje v naší duši, se obvykle přidá jev nezakotvenosti našich představ o světě. Neboli se vyjeví ono chybění pevného bodu, který každý "Archimédes" potřebuje k tomu, aby "pohnul zemí"(životem). Výsledkem tohoto prolínání dimenzí je "zašifrovanost" původních sdělení podvědomí a nadvědomí do všelijakých, i zmatených představ a "snů".

Pár let mi tedy vrtala v hlavě záhada, kde se všechny ty dohady o zaniklých civilizacích vlastně vzaly? Když to tedy nejde dostat se na kloub věci postupem klasickým, zkouším, pokud mám možnost, přístup "pavědecký". V daném případě je vhodný ten, o němž mi napsal Jiří Grygar v roce 2006, že jej "vyvrátilo" shromáždění skeptiků Sisyfos hlasitým mručením. Onen "pavědecký" přístup k uvažování o problémech tkví v tom, že se v noci mentálně uvedu "do alfy" s pevným soustředěním na zkoumaný problém. Koncentrace musí být značná a "sveřepá". Něco ve stylu jogínského cvičení trpělivosti, kdy jogín půl dne soustředěně zírá na kuří oko, jestli náhodou nemrkne. Tímto cvičením se údajně má jeho mozek navibrovat do stavu rozšířeného vědomí ? netypických mozkových vln. Podle neurologů se tímto koncentračním cvičením z nějakých důvodů stane, že naskočí zvláštní mozkové vlny, označované theta nebo delta. A při nich začnou být "vidět" věci! U mne to probíhá tak, že jakoby přede mnou bleskne průnikový obraz meditované věci. Za průnikový jej označuji proto, že je pro mne stále záhadou, že se celý děj a navíc na více místech, odehraje v jednom okamžiku. Činí to na mne dojem toho, že v tomto stavu mysli není čas. V důsledku tohoto mihnutí dějů se mi pak "rozsvítí" v hlavě, jako kdyby hloupý Honza "stoupnul na hrábě". Anebo jako by se Mozartovi v jedné vteřině přehrála celá symfonie, jak jednou řekl.

A rozsvítilo se mi i u Atlanťanů a Lemuřanů. Všichni pisatelé a zastánci vlastně popisují s různou měrou zkreslení minulý děj kdesi. Ovšemže ne z planety Země! Své dojmy a zážitky vyzvedávají ze svého hlubokého nevědomí, lépe "duševědomí" (termín Břetislava Kafky). Tam byly tyto prožitky uloženy v době dávných životů kdesi? Podle mého názoru za životů na jiných planetách a civilizacích vesmíru.

No jo, to je ale rána "rozumu"! Jak se sem mohly duše těchto lidí dostat z jiných planet a civilizací vesmíru? Vždyť se neví, jestli je tam život a člověk a jsou a dělí nás od nich nepředstavitelné vzdálenosti. Ale logika zákonů pozorovaných kolem mi napovídá ? proč by jinde život nebyl, když v celém vesmíru jsou stejné zákony? Copak někdo rozumný předpokládá, že někde ve vesmíru "teče voda do kopce"? Tímto přístupem je vlastně z podvědomí potvrzeno, že vesmír má jednoho Původce a Hybatele! Tak z druhého konce myšlení dospíváme k závěru, který nám sděluje první Mojžíšovo přikázání. A ty kilometrové vzdálenosti? Velké jsou jen pro tělo člověka ? co když duše má jiné?! Což nám opět Ježíš v Evangeliu neříká, že tisíc let u člověka (v těle) je jako jeden den u Boha? A copak Einstein nenapsal rovnici umožňující pochopit proměňování času v prostor? Tedy by se analogicky dalo říci, že jeden světelný rok je u Boha, nebo v jemnohmotné duševní dimenzi, jako jeden krok duše. Nebo jako jeden krok těla člověka na zemi. Copak nepozorujeme, jak v duchu můžeme být mžikem na druhé straně vesmíru? Neboli v tomto úhlu pohledu je logické, že když se jemnohmotná duše člověka "vyvlíkne" smrtí z těla, okamžitě se změní její časové a prostorové možnosti. Vteřina se začne jevit jako věčnost a naopak.

V současné době nás zaplavují "indigové" duše

Protože život je v hmotném vesmíru zřejmě jednoho typu a pro duši člověka má jeho existence jeden cíl, kterým je vymanění se z pout hmotnosti (vstup do nebe), může být duše zemřelého po přehodnocení právě prožitého života, vedena silami Stvořitele k inkarnaci do té části vesmíru, kde její další existence bude nejužitečnější z hlediska jejího dalšího vzestupu. Takže když nějaká duše potřebuje sklidit výsledek svého předchozího života třeba ve formě tělesného výprasku, přírodní kalamity, nebo dokonce zániku planety, je z vůle Stvořitele inkarnována právě na takovou planetu ve vesmíru, kde živly právě chystají její konec. Když v takové situaci kola "sklizně špatné lidské setby" spustí svůj drtící děj, duchovně slepí obyčejně křičí Satanem našeptané: "Kdyby byl nějaký Bůh, nemohl by se na naše trápení dívat!" Místo aby se ptali: "Co je příčinou našeho trápení?" Tatové katastrofy civilizací nebo celých obydlených planet jsou samozřejmě vepsány do přetrvávajícího duševědomí členů zaniklých civilizací. Stávají se součástí podvědomí duše každého člověka, ať se ve vesmíru narodí kdekoliv. Tedy třeba v dalším životě na naší planetě, protože právě tady dostala duše příležitost k dalšímu poučenějšímu vzestupu.

Tyto dávné vzpomínky na zaniklé životy se pak z podvědomí jinde žijících lidí občas v polospánku vyjevují. Např. teď jsme na Zemi zaplavováni inkarnovanými "indigovými" dušemi. Jsou to děti, které projevují mimořádné technické a informační schopnosti, ale jsou citově chudí. Podle mne jsou to duše ze zaniklé technické supracivilizace kdesi, která zanikla proto, že zanedbala rozvoj citového rozměru člověka. Ztratila tím intuici neboli spojení s neviditelným rozměrem stvoření, vlastně s Bohem. Tak svým chováním přivedla svou planetu k zániku. Tyto duše jsou nyní "přiděleny" k nám na Gaiu, aby zde udělaly "reparát" z hledání smyslu života. Zde žijící duchovně živí a Bohu oddaní, jim mají, hlavně skrze žitý kosmický princip Krista, "rozkmitat" srdce. Kdyby se jim to nepodařilo, byla by i naše planeta zničena. Pevně věřím, že k tomu nedojde. Již Abdrushin píše, že na této planetě je ještě mnoho k Světlu tíhnoucích duší. A u božské Spravedlnosti je vyloučeno, aby jediná utrpěla. Názorně to popisuje i biblické Abrahámovo "hádání se s Bohem o Sodomu a Gomorhu" ? viz. biblické: "Bude-li nalezeno jen deset spravedlivých, ušetřím tato města!" Nebylo nalezeno, andělé nalezli jako spravedlivého jen Lota. Dokonalost božské Spravedlnosti nedovoluje poškození byť jen jediného spravedlivého, proto byl Lot z budoucí katastrofy vyveden.

Proto i probouzené vzpomínky "Atlanťanů, Lemuřanů, Hyperborejců a Dutozemců" ve formě různých románů a kontaktérských vzkazů mají svou funkci v uvědomování si smyslu bytí lidstva. Varují ty, kteří si myslí, že by ve stvoření mohlo někomu projít "hvízdání proti Řádu stvoření ve stylu vlastních not". Popisy zániků "Atlantid" ukazují konce civilizací, vedených satanisty, ke kterým kdysi a kdesi ve vesmíru došlo. Na zemi cítím ale mnoho světlých duší. Ty je nutné aktivovat ke splnění své inkarnační povinnosti: duchovně porazit  k moci se deroucí satanovu kliku. Myslím si, že kdyby bylo potřeba, pomohou jim "živly".

Skutečný vývoj je jen rozmachem poznání celé reality zatím nepředstavitelného rozměru stvoření

Tady u nás v Česku to rovněž není tak zlé, jak by se mohlo zdát. Osobně jsem hrdý na to, že jsem se narodil právě zde. Nacházím tu mnoho inkarnovaných vysokých duchů právě mezi nenápadnými "malými" lidmi. Možná je to největší koncentrace světlých v Evropě. Jsou to ti malí skrytí, o nichž lze slovy bible říci, že "nesklonili kolena před Baalem", tedy před chimérou peněz, povýšenou tržními ateisty na boha. Skutečný vývoj je tedy jen rozmachem poznání celé reality zatím nepředstavitelného rozměru stvoření. Vždyť z dějin známe, jak kdysi lidé považovali za "svět" jen okruh, kam došli pěšky. Jejich vlastním poznáváním se jim "svět začal zvětšovat" až na okraj oceánů, následně na zeměkouli, nyní na sluneční soustavu a galaxii. Dalším vývojem rozumového (vědeckého) poznání byl za "svět" zjištěn hmotný vesmír. Důsledkem rozvoje duchovního poznání nepochybně bude, že bude následovat objevení existence nehmotných rozměrů vesmíru. Lidský duch objeví pro něj faktickou nekonečnost stvoření. Teprve tímto závěrem, vlastně svým plným prozřením, získá lidský duch schopnost a právo pohlédnout na samotnou tvář Živého Boha! Vlastně svého pravého Otce. Tím se stane andělem v "oceánu" věčnosti, vlastně součástí těla Stvořitelova, jinak řečeno synem živého Boha!

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2014.