Období osvícenství zanechalo ve vývoji lidského vědomí nesmazatelnou stopu. Racionalismus, víra v neomezené možnosti rozumového poznání, povýšil intelekt na nejvyšší hodnotu lidského bytí, podnítil výrazný rozvoj přírodních věd a pevně zakořenil ve smýšlení lidí našeho civilizačního okruhu.

Některé pozdější objevy a pokroky v psychologii a fyzice, společně s mnoha neblahými historickými událostmi 20. století, neomezenou vírou v lidský rozum sice otřásly, přesto se při pohledu na projevy a hodnoty většinové společnosti zdá, že racionální pohled na svět zůstává dominantním názorovým systémem. V čem spočívají příčiny dlouhodobého úspěchu kultu rozumu a jaká jsou jeho psychologická úskalí?

Prvním důvodem, proč racionalismus stále zůstává převládajícím postojem v našem světě, je vliv prostředí. Lidská bytost je velmi dobře programovatelná. Již od útlého dětství přebíráme v rámci přirozeného procesu učení a nápodoby vzorce myšlení, hodnotové a názorové systémy nejprve od rodičů, později ve škole, prostřednictvím médií. V průběhu života se díky většinovému přesvědčení vzájemně podvědomě utvrzujeme ve správnosti přijímaného vidění světa. Důležitým činitelem je fakt, že tato kolektivní hypnóza má velkou setrvačnost. Kromě toho disponuje také značnou rezistencí, která se projevuje jako vytěsnění, bagatelizování či odmítnutí podnětů, které s ryze racionálním přístupem k životu nejsou v souladu. Pro změnu tohoto přijatého modelu světa je nutný silný vnější či vnitřní impulz. Pokud nepřijde, jedinec nemá na základě čeho svůj přístup přehodnotit.

Druhou příčinou úspěchu racionalismu je jeho atraktivita. Náš civilizační okruh formuje většinového jedince, který je plně ztotožněn se svou myslí. Není proto divu, že tento jedinec vytváří obraz světa, který přesně odpovídá způsobům fungování mysli jako takové. Racionalismus tudíž nahlíží na svět jako na jakýsi složitý stroj, řídící se výhradně logickými, a proto také poznatelnými a předvídatelnými zákonitostmi. Tento obraz světa je řízen zákonem příčiny a následku, vládne mu představa objektivity a nutnosti dokazování. Všechny tyto principy přesně odpovídají principům fungování intelektu. Zdá se tedy, že intelekt projektuje své vlastní mechanismy i na fungování vnějšího světa. V tom spočívá i ona atraktivita. Člověku, který plně ztotožňuje sebe sama pouze se svou myslí, připadá obraz světa založený na představě uspořádanosti, objektivity a logiky velmi přitažlivý právě proto, že na jejich základě samotná mysl pracuje. Takový člověk většinou nemá potřebu opouštět dualitu mysli a objevovat další rozměry svého bytí i fungování světa, které tato nová perspektiva nabízí. Proto je cesta ryze racionálního náhledu tak svůdná. Pro její nalezení nemusíme udělat vůbec nic.

Třetí důvod se dvěma předchozími úzce souvisí. Kult rozumu, který tolik lidí nevědomky vyznává, není pro lidskou mysl jen atraktivní, nýbrž i velmi pohodlný. Jak již bylo uvedeno, běžný člověk dnešní doby v podstatě žije uvnitř své mysli a sebe sama s její činností plně ztotožňuje. Tak ho vliv prostředí vytvaroval. Racionalismus předkládá pro jeho mysl (a tím i pro něj) velmi líbivý obraz světa, který od něj nežádá nic než zůstat ve stejném módu vědomí jako dosud. Pokud se však člověk rozhodne dostat do kontaktu s Bohem, kosmickým vědomím, Zdrojem a podobně, musí svou mysl opustit, nebo k ní alespoň přidat něco navíc. Pouhý intelekt božství poznat zkrátka nedokáže. Transcendentní zkušenost proto vyžaduje od jedince opuštění známých, bezpečných mantinelů rozumu a vydání se na cestu do svého srdce. Pomineme li ryze spontánní zkušenosti, je k tomu zapotřebí vědomé rozhodnutí a většinou i značné úsilí nutné k překonání setrvačnosti programů mysli. Vzhledem k míře ztotožnění s těmito programy je nutná vnitřní bdělost a jisté vylaďování dlouhodobějšího charakteru. Na druhé straně racionalismus nevyžaduje od člověka nic. Pouhé setrvání ve ztotožnění s rozumem a jeho jáským komplexem.

Obsáhlý prostor nevědomí

Kult rozumu má ovšem vedle pohodlné setrvačnosti a atraktivity pro dominantní mysl i svá úskalí. Patří mezi ně především skutečnost, že se v průběhu života stoupenci tohoto pohledu na svět musí opakovaně vyrovnávat s projevy iracionality u sebe i ostatních. Tento jev lze pozorovat v postoji některých masových médií nebo v četných internetových diskuzích, kde zastánci ryzího racionalismu brojí proti duchovnímu pohledu na svět, či některým metodám alternativní medicíny, jež prozatím nejsou v souladu s převládajícím vědeckým paradigmatem. Argumentace jsou často provázeny výsměchem, sarkasmem či přímou agresí.

Psychologická dynamika těchto projevů je zřejmá. Ačkoli příznivci racionalismu tento fakt často opomíjejí, nepanují dnes již žádné pochybnosti o tom, že vedle vědomí jedince, které představuje jakousi slupku, existuje nepoměrně obsáhlejší prostor zvaný nevědomí, které zahrnuje veškeré obsahy a části našeho bytí, jež z různých důvodů nebyly přijaty vědomou částí osobnosti. Dojde li ve vědomí ke ztotožnění s příliš jednostranným světonázorem, jsou veškeré části jedince, které do tohoto světonázoru nezapadají, vytěsněny do nevědomí. Čím jednostrannější je vědomý postoj a s ním spojené vytěsnění, tím intenzivnější tlak vytvářejí tyto nepřijaté obsahy na vědomou část osobnosti. Tento vnitřní konflikt zůstává většinou neuvědomělý. Postava oponenta se tak pro zastánce racionalismu stává jakýmsi projekčním plátnem, na které promítá nepřijaté a nerozpoznané části sebe sama. Dobře patrným projevem tohoto vnitřního konfliktu je v argumentaci jedince přítomnost emocí, které vždy indikují blízkost nevědomí. Intenzivní snaha přesvědčit oponenta o své pravdě se tak stává snahou přesvědčit především sebe sama. Na tomto místě se sluší poznamenat, že podobný mechanismus ztotožnění s příliš jednostranným myšlenkovým konceptem a následným tlakem nevědomí platí univerzálně a setkat se s ním můžeme kdekoli, náboženskou oblast nevyjímaje.

Příznivci kultu rozumu jsou tak nuceni se často vymezovat proti postojům, které s jejich viděním světa nekorespondují. Za obzvláště vděčný příklad mohou posloužit někteří racionálně zaměření akademici. Jejich interpretace náboženství a duchovního života ukazují, nakolik pro ně tato oblast kolektivní zkušenosti zůstává cizí a odmítaná. Někteří z nich mají dokonce potřebu aktivně bojovat proti určitým duchovním názorům, alternativním teoriím nebo celostní medicíně s odkazem na jejich nevědeckost, absurdnost, a dokonce i společenskou nebezpečnost. Je pravděpodobné, že i zde můžeme nalézt do značné míry mechanismus projekce. Chaotické, iracionální obsahy nevědomí ohrožující uspořádaný, logický svět intelektu. Jako hrozba zde bývá subjektivně vnímáno to, čemu vědomí nerozumí a s čím nemá vlastní zkušenost.

Paradoxně rovněž zůstává u těchto lidí bez povšimnutí, že neochvějné přesvědčení o vlastní pravdě, zatímco milióny ostatních podléhají nepochopitelnému omylu, patří k jednomu z nejzákladnějších projevů jáského komplexu a s objektivitou jako takovou nemá nic společného. Zdá se toto opominutí u takto široce vzdělaných lidí překvapující? Ve skutečnosti nikoli. Představme si akademika, pro něhož se stal nadprůměrně vyvinutý intelekt nejen celoživotním zdrojem obživy, nýbrž i nositelem pocitu vlastní hodnoty a identity. Zde si můžeme uvědomit, jak obtížné může pro takového člověka být opustit bezpečnou představu racionálního rozumu jako nejvyšší hodnoty a vydat se za něj, do zcela neprobádaných vod. Připočteme li k tomu skutečnost, že rozpoznání a překonání jáského komplexu patří mezi největší a nejobtížnější výzvy lidského bytí, pochopíme mnohem lépe, proč tito lidé jednají tímto způsobem.

Rozum není sám o sobě schopen skutečné lásky

Dalším úskalím ryzího racionalismu je nebezpečí odtržení od srdce. Neznamená to, že by příznivec racionalismu nemohl milovat. Ovšem pro to, aby mohl lásku cítit a vyjadřovat, musí svůj intelekt opustit. Skutečné lásky rozum sám o sobě schopen není. Snad právě proto my lidé vytváříme svět, kde je tolik obchodu a tak málo lásky.

Mezi situace, kdy se kult rozumu dostává rovněž do úzkých, patří obtížná, či přímo krizová životní období. Pokud se zdá, že daná situace převyšuje aktuální možnosti a schopnosti jedince, racionalismus často selhává. Zde bývá většinou člověk nejblíže změně náhledu na svět. Jedinec ve zdánlivě bezvýchodné situaci často obrací svou pozornost do svého nitra, nebo k jakémukoli transcendentnímu principu a nachází v něm útěchu, sílu a oporu.

V dnešní době se mnoho lidí vydává na cestu celistvosti a otevírání srdce. Kult rozumu však prozatím stále ještě zůstává dominantním postojem k životu. Neodsuzujme jeho přívržence jen proto, že vyrostli v racionálním prostředí, a na své životní cestě nepotkali žádný vnitřní, či vnější impulz, který by je donutil postoj změnit. Součástí každého z nás jsou věci, které zatím nejsme schopni vidět. Nebojujme proto s racionalismem, nýbrž dál směřujme k lásce a vnitřní svobodě, neboť právě to mění nejen nás, ale i svět, ve kterém žijeme.

http://www.vlastimilbohac.blogspot.cz/

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2014.