V dnešní době, kdy povědomí člověka je přeplněno slavnými jmény politiků, milionářů, zpěváků, herců i sportovců, stane se zřídka, že v této tlačenici nalezne místo i skromná, prostá žena, kterou proslavila jen obětavost, pokora, poslušnost a láska. Takovou bílou vránou je matka Tereza z Kalkaty.

Narodila se ve Skopji a už v osmnácti letech měla představu o své budoucnosti ? stane se misionářkou v Bengálsku. Svůj sen počala neprodleně uskutečňovat. Nejprve vyučovala zeměpis v klášterní škole v Kalkatě a později se stala ředitelkou gymnázia pro slečny z lepších rodin. Mnozí rodiče jejích svěřenek byli pramálo nadšeni, když brala jejich dcerky do místních nemocnic, nebo s nimi dokonce navštěvovala brlohy, aby pomáhala těm nejubožejším.

Nebylo jí ještě ani 40 let, když následovala volání vnitřního hlasu a poslušně opustila vše pro službu bídným. Bez odborných znalostí zdravotnice založila nový řád "Misionářek lásky". Tyto ženy se ujímají opuštěných dětí, jichž jsou v Indii tisíce. Její zásluhou je dnes v Indii na 3 000 domovů pro odložené kojence.

Další nádhernou stopou na cestě jejího života je zelená oáza Šantinagar. Vesnice malomocných vznikla z darů z celého světa - včetně značné částky utržené za bílý Mercedes, který papež daroval matce Tereze. Jí však peníze zajímaly jen jako prostředek sloužící k pomoci bědným. Přijímala je s jakousi samozřejmou vděčností - vždyť věděla, že vše, co máme, pochází od Boha, a dárci jsou jen prostředníky. Když jeden americký žurnalista sledoval, jak ošetřuje zanícenou páchnoucí ránu, dodal s hrůzou: "To bych nedělal ani za milion." "Ani já ne," podotkla s úsměvem. Dělala vše pro Boha, sloužila dobru.

Tázána, zda při svých závažných rozhodnutích necítila nejistotu či pochybnosti, řekla: "Ne, ani na chvíli." A dodala: "V okamžiku odevzdání se poslušnosti mizí veškerá pochybnost. Na její místo přichází jistota. Má li člověk Boha v sobě, je to na celý život. Člověk musí být úplně prázdný, aby Bůh mohl vstoupit. To je na Bohu to nejnádhernější, nezdá se Vám? Nikomu se nevnucuje, ačkoli je všemohoucí."

A co osobní iniciativa? "Jistě, člověk musí jednat, jako by věci závisely na něm, ale ostatní musí přenechat Bohu."

To vše říkala radostně, v blažené poslušnosti. Radost, o které říká v bibli evangelista Jan: "Nikdo Vám ji nemůže vzít." Ale právě tak je pravdou, že nikdo Vám ji nemůže prodat, ani darovat. Prosté české úsloví se také o ní zmiňuje:

Jak žiješ pro sebe, žij také pro jiné,
pak radost v životě jistě tě nemine.

A co my s tím? Nejsme misionáři, tím méně osoby tak výjimečné, jako matka Tereza. Mnohý si řekne: "Jak mohu někomu pomáhat, když se sám sotva držím nad vodou?" Není to pravda. Není člověka, který by nemohl pro své okolí činit více, než koná. Často stačí úsměv, dobré slovo? Ke zmíněné vnitřní radosti však patří i poslušnost.

A co, koho poslouchat? Je tu tolik hlasů, které k nám doléhají. Čemu máme věřit? Dobru? Vždyť uplynulým letům se úspěšně podařilo zakotvit v nás nedůvěru k jakýmkoli povídačkám o lásce, dobru a oběti. A náboženství - to prý člověka jen ohlupuje.

Víra v dobro

Dobře, když tedy nechcete věřit v Boha, věřte aspoň v dobro. Dobro není bezmocné a zlo nemá nad ním vrch ? i když se to někdy může zdát. Věřte ve vesmírný řád, který je zákonitě řízen a je v něm zakotvena dlouhodobá spravedlnost. Věřte, že nejste jedinci oddělení od celku, jejichž jedinou snahou je prožít v jakžtakž únosném zdraví a dostatku svých sedmdesát či osmdesát let, a pak se dle možnosti bezbolestně odtud vytratit  ? vždyť po smrti prý stejně nic není. Věřte v lásku a věřte, že chcete li ji přijímat, musíte ji především dávat. A tak je to se vším. Čím více kdo dává ? dobré nálady, snášenlivosti, harmonie, tím víc se mu vrací. Matka Tereza se dobru zcela odevzdala, proto byla radostná. Často jí kladli otázky: "Matko, máte pocit, že vše je řízeno Bohem? Správné i nesprávné? Kde se bere tolik chyb?" "Člověk dělá chyby, Bůh nechybuje," odpovídala. "Dobro nemůže tvořit zlo, protože je dobro. Hřích se trestá sám." Tady měla na mysli nejen křiklavé hříchy zabití, krádeže nebo nemravnosti. Jak je možné, že v kodexu starém několik tisíciletí zapomínáme na první přikázání ? a jistě byl důvod, že se ocitlo právě na prvním místě ? Nebudeš mít Bohů jiných přede mnou...

Nebudeš mít ve svém myšlení nic, čemu bys dával přednost před Bohem - před dobrem. Žádné rozmýšlení či klábosení o nespravedlnosti, podvodu, křivdě, nedostatku, bídě či nemoci. Pomáhat? Jistě, kdykoli a hned, ale nepřetřásat opaky dobra.

Matka Tereza nikdy nehovořila o lidských metlách, nikdy nelomila rukama ani nezoufala nad osudem ubohých, učila je radovat se. "Bůh dovede z člověka vykřesat dobro," říkala. "Boží stvoření je krásné, že?" Její blažená poslušnost byla nakažlivá. Návštěvníci Šantinagaru vídali malomocného, který zdvihal pahýly rukou a prozpěvoval: "Bůh mi neuložil trest. Mou nemocí mne Bůh navštěvuje."

Šantinagar není barvotiskovým růžovým snem, kde všichni malomocní jen chválí Pána. Někteří umírají, mnozí sténají utrpením, málokteří proklínají. A stále je více těch, kteří chápou, že utrpení nepochází od Boha ? dobra. Bůh není původcem svého opaku.

Žal není pánem radosti. Nebuďme hrobaři své radosti, ale pěstujme ji jako vzácnou květinku. Zalévejme ji snášenlivostí a pokorou k druhým a nezapomínejme na hnojivo kázně a poslušnosti. Kdo má poslouchat? My, tj. naše myšlenky. A co mají poslouchat, čemu mají naslouchat? Výhradně dobru. To je ona blažená poslušnost.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 01/2014.