Každý měsíc studuji příběhy dětí a jejich rodin postižených nějakou tragédií nebo zkušeností s nějakou formou týrání. Mám za úkol rozhodnout, co by pro ně bylo přínosné a pomohlo jim v řešení poruch psychiky a chování.

Každý měsíc přečtu padesát až sedmdesát "příběhů", nebo soubor klinických informací. Valí se k nám jako rozbouřená řeka, jejich příval nikdy neopadne. Každou chvíli zazvoní telefon a ve sluchátku se ozve prosté: "Potřebuju pomoc i s malým synem a řekli mi, že vy už budete vědět, co dělat." Občas se ve dveřích objeví zoufalý rodič osobně a žádá pro dítě polepšovnu nebo ústavní léčbu, protože sám už dál nemůže. Je to vyčerpávající a depresivní a často mi je z tolika bolesti a křivd na světě až do pláče. Nejvíc mě trápí případy malých dětí, protože sama mám pětiletého mrňouska. Ale mnohokrát nestačím žasnout a pukám pýchou nad tím, z kolika problémových dětí s tzv. "poruchami chování" vyrostou báječní a slušní lidé.

Vzpomínám si na mnoho konkrétních dětí, ale jedno z nich vyniká a podle mě slouží jako "exemplární příklad." Nyní sedmiletou Marissu našly úřady v šesti měsících pouze ve společnosti čtyřletého sourozence, který se jí sám pokoušel vyměnit plínky a ohřát mléko. Nepřetržitý pláč upoutal pozornost sousedů, kteří se obrátili na sociální pracovnice. Zjistilo se, že rodiče dětí jsou oba závislí na drogách a z neznámého důvodu se nevrátili domů. Nikdy. Dalších šest let svého kratičkého života Marissa strávila putováním od jedněch pěstounů ke druhým a nedokázala si k nikomu z dospělých vytvořit citové pouto. Možná jim podvědomě měla za zlé, že ji odloučili od sourozence, možná ji to jen nikdo nenaučil.

Teď sedí v mé kanceláři, upírá na mě velikánské oči raněné laně a pohupuje nožkama ve vzduchu. Vlasy má zapletené do copánků a v náručí svírá plyšového pejska. Na doporučení psychologů ze sociální péče má v našem centru strávit několik měsíců, aby se zbavila agresivního chování a neodůvodněných výbuchů vzteku. A pokud terapie dopadne úspěšně, možná Marissa najde nový a skutečný domov. Klidně a vlídně jí vysvětluju, že bude zatím bydlet u nás a všichni na ni budou hodní, aby i ona mohla být hodná na ně. "Tady budeš v bezpečí a smíš se zeptat na všechno, co tě jen napadne!" ujistila jsem ji.

Než jsem se však dostala k dalšímu líčení toho, co ji u nás čeká a co očekáváme my od ní, Marissa náhle sklouzla ze židle a hlasitě, kurážně se zeptala: "Chceš si poslechnout, jak umím zpívat?" Dokonale mě vyvedla z míry, protože to bylo nečekané, a hlavně nádherné! Ten sedmiletý človíček řekl přesně to pravé, z čeho jsem mohla vyčíst, že je ochotný a schopný na sobě pracovat ? a navíc tak přinášet radost jiným. Přikývla jsem a holčička pyšně zvedla bradu a se zářícíma očima zpívala úplně neznámé paní. Sílu jí dodával pouze plyšový pejsek v její náruči.

V životě jsem neslyšela tak krásně zazpívanou "Pavoučí ukolébavku". Ta písnička a okolnosti, za kterých jsem ji vyslechla, mi připomněly to, co je na našem vyčerpávajícím povolání nádherné. Večer jsem jela domů s úsměvem a s pocitem hlubokého naplnění. Marissa mi dala vzácný dar, protože mi připomněla, že ať nás v životě potká sebehorší trápení... stejně dokážeme dál zpívat!

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2013.