Ze zkušenosti vím, že kdo má málo neřestí, mívá i málo ctností.

Abraham Lincoln

Hele, už je to šest týdnů, mami. Jak dlouho myslíš, že to vydržíš teď? Šokovaně jsem pohlédla do očí svého desetiletého syna. Vyčetla jsem tam nedůvěru, bolest i zhnusení nad mým nedávným uzdravením se z alkoholismu. Už mnohokrát v minulosti si vyslechl moje chvástavé ujišťování, když jsem se snažila nechat pití.

Pak přišla noc, kdy jsem se domů vrátila ve tři ráno s naťuklým blatníkem a monoklem na oku, a našla ho vystrašeně čekat na příjezdové cestě. Vrhl se ke mně přes zohýbanou karoserii, pomohl mi vyhrabat se nejistě z auta, a začal koktavě křičet: ?Prosil jsem tě, abys nikam nejezdila! Moc dobře jsem věděl, že se ti něco stane!?

Jednou se konalo slavnostní skautské shromáždění, kde všichni ostatní skautíci měli odznaky svých výkonů úhledně přišité na uniformě, zatímco on si ty svoje v poslední chvíli a našišato připíchl sám. Když ho vyvolali jménem, zůstal sedět na židli, protože se styděl tak strašně, že nechtěl jít všem ostatním na oči. Vystřídal už spoustu škol, kde si vždycky musel hledat nové kamarády, protože jsem byla skoro trvale na útěku před výběrčími daní a peníze na nájem jsem pravidelně propila. Domů se vracíval s pláčem, že se mu ostatní posmívají, že je ?socka?, i když jeho otec na něho platil alimenty a já měla slušný plat.

Otřesená synkovým výbuchem jsem se zahanbeně a provinile zamyslela nad svým destruktivním způsobem života, do něhož jsem svoje dítě zatáhla. Při pohledu do jeho zmučených pokorných očí jsem se mohla propadnout hanbou. Neměla jsem právo na jeho důvěru. Byla jsem nenapravitelná. Už šest týdnů jsem se nedotkla ani kapky alkoholu. Moje pijácké období se stalo minulostí, ale jak mám o tom přesvědčit svého báječného chlapečka? V jeho očích jsem byla notorická a nezodpovědná lhářka. Bezradně jsem se snažila vykoumat způsob, jak svou naději přelít i do duše nevinného dítěte.

?Neboj se, vydržím to napořád!? ujistila jsem ho. A s úsměvem jsem zdůraznila: ?Tentokrát to vážně vydržím!?

Pevně mě popadl kolem krku a zašeptal: ?No, uvidíme...?

I letos jsem se zadívala do důvěřivých očí svého syna, stejně jako onoho večera, kdy o mně ještě pochyboval. Vysloužila jsem si jeho důvěru i jeho úctu. Jsem zodpovědný člověk. Při každém našem setkání mu pošeptám: ?Vážně to vydržím!?

Ale dnes mu povím něco trochu jiného. Řeknu mu: ?Už je to dvacet let, chlapečku! Už to vydrží napořád!?

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2013.