Rukopis ? zrcadlo podvědomí

"Slovo, které vyřkneš, je hlasem tvého ducha. Písmo, které kreslíš, je jeho malbou," říkali staří Číňané. My tuto premisu vyslovujeme méně poeticky, když tvrdíme, že rukopis je zrcadlem autorova podvědomí, ale oba máme pravdu.

Poznatky vědy na počátku 21. století vycházejí z toho, že náš psací pohyb je závislý především na aktivitě podvědomí. Jen však deset procent představuje naše vědomí a zbylých devadesát procent je ono podvědomí, které v tomto rozsahu řídí všechny naše životní funkce. Proto je mimořádně úspěšný ten člověk, který dokáže svými deseti procenty vědomí ovlivnit své většinové a většinou zahálející podvědomí k cílevědomé činnosti. Připustíme-li, že podvědomí řídí všechny naše tělesné funkce, pak je jasné, že formuje i náš psací projev. Pokusím se to doložit rukopisy osob známých a zcela výjimečných.

Rukopis našeho nejlepšího sportovce všech dob Emila Zátopka (obr. 1) je zřetelně plavný, spěchavý a hladký, tedy stejný jako byl jeho běh. Určitě svým vědomím (obecně říkáme vůlí) ovlivnil své podvědomí tak, aby celý jeho tělesný organismus byl zaměřen k vytrvalostnímu běhu.

Zcela jinou podobu má rukopis, ale hlavně podpis olympijského vítěze v Soulu Jozefa Pribilince (obr. 2). Těsné až namačkané písmo zřetelně obráží základ jeho disciplíny ? závodní chůze.

U dalšího olympijského vítěze, tentokrát v hodu oštěpem, Jana Železného (obr. 3), je v jeho písmu zcela zřetelný tento oštěp i mocný švih paže při jeho odhodu. Kdo to neuvidí, nebyl obdařen běžnou obrazotvorností.

Abych nebyl jednostranný, připojuji k náhledu rukopis i podpis světového klavíristy S. V. Rachmaninova (obr. 4). Připomínat v něm noty a klaviaturu není nutné.

Společnost výjimečných lidí uzavře známý pražský oční lékař, původem z Iránu, Imram Zangi (obr. 5), způsobem věru očividným.

Sebepoznání a sebecit

Výběr a zvolení životních cest je na uvedených faktorech silně závislé. Vychází samozřejmě i z nepříznivých vrozených vlastností a společenského postavení. Jsou-li tyto okolnosti neblahé, pak mají špatný vliv i na sebecit jedince. V jeho podpisu se to projeví především na velikosti, dále v nadouvání smyček a zpětných kroucených tazích. K takové změně však dochází jen u těch lidí, kteří jsou tímto někdy až chorobným sebecitem dědičně zatíženi. Pro příklad slouží podpisy tří autorů: Karla Gotta (obr. 6), Václava Klause a Václava Havla (obr. 7), vyhotovené před rokem 1989 a několik roků poté.

Důležitost sebepoznání a jeho respektování je základním předpokladem dobrého a spokojeného života. Jednou svojí tezí to potvrdil i známý americký psycholog  Dale Carnegie: ?Nenapodobujte druhé a vždy za každých okolností buďte sami sebou. Nikdo totiž není tak nešťastný jako ten, kdo chce být jiným, než je ve skutečnosti tělem i duší?.

Nevíra ve své schopnosti

je opačným projevem sebecitu a nepříjemně ovlivnila život studentky Kateřiny ve třetím ročníku Vysoké školy pedagogické (obr. 8). Upadla do beznaděje, nechce dál studovat ani žít. ?Vůbec se nedokážu učit a všechno kazím, protože myslím neustále jen na sebe a svou neschopnost. Ve škole jen sedím a bojím se, že budu vyvolána. Nedokážu souvisle myslet, natož mluvit. Mám ze sebe strach, bojím se budoucnosti a pořád jen brečím. Nemůžu ani spát, špatně jím a nejraději bych všeho nechala. Mohla by grafologie zjistit příčinu mého stavu??

Kateřina může nalézt odpověď již v nadpisu tohoto odstavce. Dokud s nevírou nesvede vítězný boj, nebude nikdy spokojená, natož šťastná. Její rukopis již na první pohled potvrzuje její konstatování, že je až chorobně zapředena do své osobnosti. Druhý dominantní znak spočívá v nevyspělém písmovém obraze. Mentální schopnosti pisatelky zůstaly sice zachovány, ale jejich uplatnění je narušenou psychikou zabržděno. Je tedy jen na ní, aby je uvolnila.

Utrápené studentce musím také navíc sdělit, že cestu za poznáním svých pravých schopností bude mít dost obtížnou. Její rukopis totiž naznačuje, že nemá dostatek vůle a schopnosti se soustředit. Spíše se objevují znaky uspěchanosti (čárky a tečky utíkají před písmeny) a kapitulantství, dále nedůvěra ve své schopnosti a strach ze světa. Dokládá to jednak neúměrně široký pravý okraj jejího dopisu a podpis i s adresou umístěný až zcela vlevo pod textem, což je známkou silné deprese.

Jestliže však Kateřina začne postupně překážky překonávat, může se jí podařit všechno nebo mnohé nepříznivé změnit. Když to nedokáže, pak ji čeká život v jiné formě, ale rozhodně to není tragédie. Žít se dá vždycky a všude. Musí se žít.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2013.