Ďábly, čerty a jinými pohádkovými bytostmi se to u nás jen hemžilo ještě počátkem minulého století. To až naše přetechnizovaná doba je vyhnala z našeho života, takže je nalézáme jen v záznamech a k nim se pojících legendách. Souvislost pověstí s fakty dějin bývá někdy docela zajímavá. Tak je tomu i u několika vyprávění o působení pekelných bytostí v Praze, i když třeba vznikla jen v něčí fantazii.

Zardanův sloup

Před vchodem do vyšehradského hřbitova bylo možno spatřit kamenný sloup, rozbitý na tři kusy. Váže se k němu legenda o čertu Zardanovi, která má dvě verze. Podle jedné se jednou čert vsadil s vyšehradským knězem, že dříve, než ten odslouží mši, on sem donese z Říma sloup na právě probíhající stavbu nového kostela. Patron chrámu, svatý Petr, ale jeho chlubení nepřál, a tak mu kladl do cesty nejrůznější překážky. Když nakonec vzteklý čert přeci jen doletěl do Prahy, byla mše na Vyšehradě už u konce. Čert zlostí praštil sloupem o vyšehradskou skálu a ten se rozlomil na tři kusy.

Druhá legenda se příliš neliší od první. Tentokrát ale čert nepraštil se sloupem o skálu, nýbrž mrštil ho na střechu nového chrámu a udělal v ní díru, která se prý nedala zazdít. Podařilo se to, až když sloup z kostela vystěhovali, a do klenby byly vloženy dva svatopetrské klíče.

Vyšehradský chrám dostal svou současnou novogotickou podobu až koncem předminulého století a dvě impozantní průčelní věže byly dostavěny dokonce až počátkem minulého století. O sloupu se vyprávěly podivné zkazky. Je prý složen ze tří druhů kamene. Jeden je mimořádně tvrdý, druhý má cenu drahokamu a třetí páchne sírou.

Ráj čertů na Petříně

Před příchodem křesťanství u nás kvetlo uctívání bohů a bůžků. Někteří byli dobří, jiní zlí a byli i s dvojí tváří. Ty bylo třeba si obzvláště předcházet. Tyto nadpozemské bytosti měly moc propůjčovat lidem nadpřirozené schopnosti. Tak třeba v Kosmově kronice se dočteme, že věštecký talent byl kněžně Libuši propůjčen samotným ďáblem.

Některá místa si zlí duchové zvláště oblíbili. Čerti tak prý rádi např. rejdili na petřínském vrchu. Kdysi tu bylo pohanské obětiště zvané Žiži. Kolem roku 1000 zde prý byl také kamenolom a z kamenů odtud se pak stavělo dole v Praze. Jednou v zimě si tu kameníci rozdělali oheň, aby se trochu ohřáli. V plamenech a kouři se jim počaly objevovat lidské tváře. Užaslí kameníci se začali ohni klanět a o svých zážitcích nemlčeli. Po nějakém čase sem chodili poutníci z celé Prahy klanět se ohni, který pilně udržovali a nosili mu obětiny v podobě potravin nebo mincí. O pohanském uctívání se dozvěděl i kníže Boleslav, který byl právě čerstvým a velmi horlivým křesťanem a rozhodl se, že tomu učiní konec. Poslal na pohany biskupa a kázal oheň zasypat a porazit nedaleký dub, který přispíval k pohanskému rituálu. O celé události napsal báseň Jaroslav Vrchlický:

Obři jako sloupy stály v změti
plamenů, jež hrály,
v růžích stály hvozdy, skály, mihla se
v nich Lada.
Darmo svatý biskup žehnal křížem
rudý plamen,
darmo dub ten kníže skácel vzmachem
silných ramen,
zdeptati žár smělou nohou darmo!
Rudou záři mnohou
znovu trysknul pod oblohou skrze prsť
i kámen.

Tak prý se stalo. Pohané zapalovali oheň znovu a znovu a pokračovali i v klanění se ohni. Nakonec tu byl postaven kostel zasvěcený svatému Vavřinci a ten teprve pohanskému zvyku učinil přítrž. Svatý Vavřinec nebyl zvolen náhodně, sám jako mučedník nalezl smrt v ohni a býval často zobrazován, jak kráčí vstříc plamenům.

Je celá řada případů, kdy byla pohanská božstva nahrazována křesťanskými svatými, kteří reprezentovali stejnou symboliku, nebo měli aspoň podobná jména. Tak například chrámy zasvěcené svatému Vítu byly obvykle budovány tam, kde byla předtím svatyně slovanského Svantovíta. Svatý pak někde přejímal vlastnosti některého pohanského uctívaného boha.

Petřínský vrcholek byl prokazatelně kultovním místem, kde údajně měli své rejdy i pekelníci. Nezapomínejme na blízké Loretánské náměstí, kde prý se kdysi otevřela země a do pekla se propadla kněžna Drahomíra, která prý jako pohanka pronásledovala křesťany.

Faust nikdy v Praze nežil

Ačkoli Alois Jirásek popisuje věrohodně život i smrt doktora Fausta v domě na Karlově náměstí, skutečný Dr. Johannes Faust žil v Německu a skonal v Rimlichu u Wittenbergu. Při jeho skonu se prý opravdu děly prapodivné věci. Zemřel v jednom hostinci a v pokoji, kde byla přes noc jeho mrtvola, se ráno našly na stěnách stříkance krve a mrtvolu někdo vyhodil z okna na dvorek. To už jsou ovšem zase jen pověsti. Doloženo je, že Johann Faust studoval na univerzitě v Reidelbergu a kromě magie se zabýval též léčitelstvím a tím, čemu dnes říkáme parapsychologie. Pravděpodobně Prahu a dům na Karlově náměstí nikdy nenavštívil.

Pověsti o doktoru Faustovi v souvislosti s tímto domem se počínají objevovat velmi pozdě, až kolem poloviny 19. století. Dům byl původně sídlem knížat Opavských. Tato rodina se prý zabývala alchymií a astrologií, stejně tak jako další majitel, jímž byl známý oblíbenec Rudolfa II., Edward Kelley. Později dům zdědil Mladota ze Solopysk, který tu též jistou dobu bydlel. Pověst o doktorovi, který tu obcoval s čertem, mohla vzniknout z částečně doloženého vyprávění, že zde prý bydlel chudý student. Ten měl buď opravit, nebo dokonce sám sestrojit mechanické hračky, které se tu prý nalézaly. Byla to prý loď s dvěma vesly, která se projížděla po své trase tam a zpět, nebo zase železná panna, které po zmačknutí knoflíku stříkala z úst voda. Není jasné, nebyl-li tím chudým studentem sám majitel domu Mladota.

Faustovi však byly připisovány v Praze i další domy. Byl to například dům v Sirkové ulici, který byl také nazýván Ďáblův dvůr nebo Ďáblův dům. Název vznikl nejspíše ze skutečného jména majitele Teyfla, jehož jméno připomíná německé Teufel čili čert nebo ďábel. Také sirnatý zápach, který v něm bylo cítit, lze snadno vysvětlit. Podle názvu ulice lze odvodit, že se tu vyráběly sirky.

U zpustlého domu na Karlově náměstí se hovořilo o díře ve stropě, kterou ďábel prý odcházel či přicházel. Existuje i nedoložená kombinace, že ve zpustlých domech, kde nefungoval komín, si udělali někdy nezvaní obyvatelé díru ve stropě nad ohništěm. Proto byly okraje otvoru ohořelé.

Stavitelův omyl

V Evropě snad není národa, který by neměl ve svém bájesloví vyprávění o někom, kdo prodal svou duši čertu, za což obdržel peníze, moc, nebo obojí. Čert se také rád sázel, ačkoli příliš často prohrával. Obvykle nedokázal v určitém čase dokončit nějaký úkon, třeba stavbu mostu, nebo vykopání či zasypání studně. Případ, kdy svou duši dostal, je pověst o stavbě kostela na Karlově: Tento kostel sv. Karla Velkého byl postaven ve druhé polovině 14. století a jeho klenba byla dokončena o sto let později. Právě k této klenbě se váže pověst o ďáblově pomoci. Stavitel podepřel klenbu lešením, které po jejím dohotovení dal spálit. V nastalém rachotu lidé slyšeli ďábla a viděli prý jeho tvář v ohni a kouři. Nastala panika a lidé volali, že se klenba řítí. Stavitel v zoufalství utekl a zabil se, ačkoli klenba zůstala. Čert tak dostal svou duši, ač ke zřícení nedošlo.

Dům U Sedmi čertů

Domem U Sedmi čertů byl jmenován dům na Velkopřevorském náměstí. Majitelka domu žila podivínským životem samotářky. O lidi nestála a ke komunikaci jí stačily kočky a ptáci v kleci. Dům se původně jmenoval "U Bílého koníčka" a čertovské přízvisko mu dal až jeden z nájemníků. Majitelka pronajímala byty, ale každý nájemník musel podepsat slib, že nebude tlouci do zdí hřebíky ani skoby, jinak že dostane ihned výpověď. Jeden malíř příkaz přestoupil a za trest dostal výpověď. Pomstil se prý tak, že na štít napsal "U Sedmi čertů", pod tím namaloval ale čertů šest s tím, že tím sedmým je sama majitelka. Po smrti majitelka odkázala dům řádu Šedivých sester. Ten dal dům opravit a na stropě byly objeveny krásné staré fresky. Sestry po čase dům prodaly městu a posléze se ocitl v rukou Deylova ústavu slepců. Před tím však byl dům opravován pod dohledem památkářů. Ti pak objevili další malby na stropě a na stěnách. Autorem částí malby byl švýcarský umělec J. R. Rys, který žil v Praze na přelomu 17. a 18. století. Bylo konstatováno, že malby se podařilo zachránit díky majitelce, která zřejmě znala skutečnost, a proto střežila zdi před poškozením. Tak byla rehabilitována podivínka podezřelá ze styků s ďáblem.

Ďábel v Prokopském údolí

Čerti rádi pokoušeli lidi svaté a dobré. Čím svatější, tím pro čerta lákavější získat jeho duši. Proto ďábel s takovou vehemencí usilovat o svatého Prokopa. Dodnes část jeskyně, v níž prý svatý Prokop sídlil v Prokopském údolí – údolí v Hlubočepích, se jmenuje Čertova síň. Zde prý svatý Prokop překládal bibli, ale ďáblové mu zlomyslně zhasínali kahan a všemožně ho rušili. Když už toho měl dost, přežehnal je křížem. Pekelníci vztekle zmizeli, při čemž prorazili díru ve skalním stropě. Potom se sem už prý neopovážili.

Později byla tato jeskyně vysvěcena a konaly se u ní poutě a děly se tu prý i zázraky.

Čert kuchařem

Tam, kde dnes stojí kostel na Slovanech, býval kdysi pohanský ráj. Průběžně v roce, ale zejména na jaře, se sem přinášely oběti bohyni Moraně. Proto se tato lokalita dodnes nazývá Na Moráni. Při kostele býval klášter, kam se prý kdysi vetřel čert jako kuchtík. Nebylo snadné ho objevit, a i po odkrytí totožnosti nechtěl klášter opustit, až když byl zaříkán známou formulí Agape Satanas. Pak teprve pokušitel zmizel. K tomuto kostelu se pojilo několik dalších čertovských pověstí, např. o zakopaném pokladu. Na Velký pátek tu prý v místě pokladu skála světélkuje a hučí a vrčí jako pes. Běda však, kdyby někdo začal v tomto místě kopat! Skála se otevře a polkne ho jako malinu.

Byl Hefaistos čertův švagr?

Čert slovanského bájesloví rád chodil mezi lidi v převleku. Bylo ho však možno poznat podle růžků na hlavě, které darmo skrýval pod černými kudrnami. Podobně nedokázal skrýt, že má místo jedné nohy kopyto. Je to prý vlastně zraněná noha a zranění utrpěl, když ho Bůh shodil od svého trůnu. To připomíná legendu o řeckém bohu Hefaistovi, kterého Zeus též shodil z Olympu. I ten má místo jedné nohy znetvořené kopyto, a i on je bohem ohně.

Hefaistos byl povoláním kovář, který uměl s ohněm šikovně zacházet. Český čert se nejradši převlékal za myslivce a v zelené lesnické uniformě pak sváděl děvčata, která sbírala v lese houby, borůvky nebo dříví. Našla by se sotva jiná země, kde čert nechal tolik stop jako u nás. Od hradů až po prosté kameny je tu na sto čtyřicet míst, kde pověsti hovoří o nějakém působení čerta či ďábla. Přečasto se jeho jméno objevuje v místních názvech.

Většina zkazek o čertech dnes upadá v zapomnění. To však neznamená, že se vytrácí i působení zlých sil. Možná by nebylo na škodu, kdybychom je i dnes dokázali pojmenovat pravým jménem.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2013.